VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

12. březen 2015

S Františkem Švihlíkem před druhou, pro velký úspěch přidanou derniérou

Herec FRANTIŠEK ŠVIHLÍK přišel poprvé do Východočeského divadla na počátku 80. let. Přestože se brzy přesunul do Městských divadel pražských a měl plno práce s natáčením televizních seriálů (Černí baroni, Četnické humoresky), na Pardubice nezapomněl. Např. v roce 1995 ztvárnil titulní roli Keana IV., o dva roky později hostoval v inscenaci Dům se sedmi balkóny jako Ramón. Nyní ho v Pardubicích čeká jedna derniéra, ale zároveň už začíná zkoušet v inscenaci nové.

  
Jako Porotce č. 3 ve Dvanácti rozhněvaných mužích, foto J. Sejkora

Co tě do VČD znovu a znovu láká? Využíváš nabídek hostovat tady rád?
Do Pardubic jezdím opravdu rád. Neřekl bych, že mě to či ono sem láká. Prostě je mně tu dobře a to je v dnešní době víc, než si mohu přát. Jsou tu fajn kolegové a kolegyně, skvělí diváci a nemám to z chalupy, kde žiji, daleko. A pak po těch několika letech, které jsem tu v minulosti prožil, se tu cítím skoro jako doma.

A jakých bylo těch několik let v pardubickém angažmá?
Těch vzpomínek je mnoho. Od drobných proher a úspěchů až k těm větším. Od zklamání až k radosti, od malých k velkým láskám. Prostě, bylo to šťastnější období mého života. Neříkám nejšťastnější, ale šťastnější. Dostal jsem možnost hrát zde krásné role, mohl jsem být na jevišti vedle skvělých herců, pracovat pod vedením výborných režisérů. Prožil jsem tu i velký zvrat v mých osobních a citových vztazích. Bylo to vše pospolu krásné, krásné, krásné…

Čeká tě derniéra inscenace Dvanácti rozhněvaných mužů. Bude to těžké loučení?
Nemyslím. Prostě stejně jako skončí určitá etapa života, tak i inscenace Dvanáct rozhněvaných mužů. Ano, byla to krásná práce, radost být dvě a půl hodiny na jevišti s kolegy. S kolegy, kteří jsou vysoce profesionální, tolerantní a kteří jdou do každého představení s pohodou a dobrou náladou. Mimochodem to je právě ten hlavní důvod, proč hostuji v pardubickém divadle rád. Jsem mezi lidmi, kteří mimo svou profesionální čest a kvalitu, dokážou vytvořit prostředí pohody a laskavosti. Hrají si. Pro sebe a své diváky. A já už chci pracovat jen v takovémto prostředí a s takovýmito lidmi. Bez zbytečných stresů, nervy drásajících scén apod.

Na druhou stranu s VČD se rozhodně neloučíš. Jednak hraješ v divácky nejoblíbenější inscenaci Královy řeči a zanedlouho navíc začneš zkoušet v připravované inscenaci Schnitzlerovy hry Duše – krajina širá. Bude to tvoje první práce s režisérem moravského severu Radovanem Lipusem?
Ano. Setkám se s panem režisérem Lipusem poprvé. Ale to není v mém padesátiletém hereckém životě nic neobvyklého. Setkával jsem se s mnoha kolegy herci a režiséry, a ne vždy to byla setkání příjemná. I když více bylo těch milých a příjemných. Toto k nim, doufám, bude patřit.

V seriálu Četnické humoresky jsi hrál fotografa Čeňka Němce, ale zároveň jsi asistoval režisérovi Anatonínu Moskalykovi. Jak vzpomínáš na natáčení jednoho z nejreprízovanějších českých seriálů? Mě, když jsem měla možnost mihnout se v jednom z dílů, zaujalo hlavně to, jaká vládla na natáčení skvělá atmosféra a legrace.
O natáčení a práci na seriálu Četnické humoresky by se dalo povídat dlouhé a dlouhé hodiny a ještě bychom nevyčerpali vše, čím mě tato nádherná práce obdarovala. Desítky nových setkání, desítky nových poznání, stovky hodin vzrušení, tisíce hodin tvrdé dřiny a tisíce hodin štěstí a radosti. Když rekapituluji svých sedmdesát roků života, tak jsou v něm tři mezníky, které řadím k nejšťastnějším. Když jsem poprvé vstoupil na jeviště, když jsem se oženil, a vzápětí po několika dnech rozvedl, a když jsem vstoupil do tvůrčí party Četnických humoresek. Byl jsem hned u prvních porodních bolestí při psaní scénářů. Jezdil jsem skoro denně za Toníčkem Moskalykem do Říčan a probíral s ním a Milošem Fedašem zápletky, obsazení apod. My tři jsme spolu trávili mnoho času na přípravách scénářů v Říčanech a později při jejich realizaci v Brně. Toníček totiž od počátku chtěl, abych hrál jednu z hlavních postav a podílel se s ním na realizaci seriálu i jako jeho asistent, hlavně na hereckém obsazení. Z asistenta jsem se během pár dní v Brně stal pomocným režisérem a nezbylo než odejít z angažmá v Městských divadlech pražských a věnovat se cele Četnickým humoreskám a Toníčkovi Moskalykovi. A to byl můj úděl bezmála deset dalších let života. Já nepatřím k hercům, kteří tvrdí, že divadlo je jejich vše, že by bez něj nemohli žít atd. Mám ho rád. Mám rád publikum a rád pro něj hraji. Ale mohu bez něj žít a dělat práci zcela jinou. A to jsem si právě na seriálu Četnické humoresky dokonale ověřil. Na konci natáčení jsem se stal důchodcem, leccos se změnilo v mém osobním životě, já se z Prahy odstěhoval na chalupu na Vysočinu a divadlo jsem opustil navždy. A nebýt lákavé nabídky pardubického ředitele Petra Dohnala na hostování v inscenaci Dvanáct rozhněvaných mužů, nebyl bych se po patnácti letech vrátil na jeviště a nebyl by ani tento rozhovor.
Ale zpět k tvé otázce. Ano, atmosféra a legrace, kterou jsi zažila na natáčení, provázela nás všechny po většinu z té přehršle dní, které jsme na seriálu strávili. Tonda Moskalyk nebyl typ agresivního, nervního, hysterického režiséra. Prostě kliďas. Měl rád herce, rád s nimi klábosil a hlavně měl rád své řemeslo a skvěle ho ovládal. A atmosféra na place je vždy taková, jakou ji na plac režisér a jeho štáb přinese.


Prý sis zážitky a zajímavosti z každého natáčecího dne pilně zapisoval. Vznikl pak deník, který jsi dokonce před šesti lety vydal. Kolik vlastně bylo těch dnů? (Osobně obdivuji tvou důslednost, já si vždycky vydržela psát deník sotva 14 dní) Psal jsi už od začátku s odhodláním svoje zápisy nakonec zveřejnit?
Deník vznikl zcela neplánovaně. Jako pomocný režisér jsem potřeboval denně psát spoustu různých dokumentů jako denní práce, obsazení, rekvizity apod. V kanceláři, kterou jsem sdílel s dramaturgem a dobrou duší celého seriálu Milošem Fedašem, jsme měli od televize jen jeden počítač. To bylo pro naše potřeby málo. Museli jsme se na něm střídat a to nás oba zdržovalo. Tak jsem si koupil svůj. Abych se na něm naučil vše, co jsem potřeboval, včetně rychlého psaní, začal jsem jako trénink psát denně po natáčení, co se stalo a událo na place. Tedy skoro denně. Psaní mně skutečně za několik desítek dní šlo, ale také se mně podařilo definitivně z počítače vymazat asi dva měsíce, které, když jsem se po letech rozhodl deník vydat, už nikdo nenašel. Takže všechny dny v něm nejsou. Navíc je pouze z první třináctidílné série. V těch dalších dvou sériích jsem už nepotřeboval trénovat, a tak jsem nic nenapsal. Z toho plyne, že jsem na počátku vůbec neuvažoval o tom, že píši deník a že ho někdy vydám.

Na čem nyní pracuješ? A co děláš, když zrovna nepracuješ? Neláká tě odpočinek v důchodu na chalupě v Jitkově?
Mimo hostování v pardubickém divadle nedělám nic. Tedy skoro nic. Natočil jsem druhý díl Bony a klid a nějaké dvě menší věci, krásnou inscenaci pro rozhlas a snažím se něco psát. Na chalupě žiji stále a veškerý svůj volný čas věnuji své přítelkyni Barunce. Oba se velmi milujeme, nebylo v mém životě většího vztahu než dnes s ní. Je z čistokrevného rodu, velice chytrá a inteligentní. A věř, nebýt to čtyřnohá česká fousková, je to i ta nejkrásnější milenka, jakou jsem kdy měl. A proto už stojí za to žít…

Vidím, že tvůj český fousek Bar, co už je v psím nebi, má následnici! To je dobře. Franto, děkuji za tento, byť e-mailový rozhovor. Přeji hodně zdraví, životního optimismu a další a další příjemnou spolupráci s naším divadlem!
Anna Hlaváčková


František Švihlík s Petrem Kostkou ve Dvanácti rozhněvaných mužích, foto J. Sejkora