VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

14. leden 2017

S herci po obnovené premiéře Tisíce let hudby aneb Od pravěku k renesanci

Martin Mejzlík v Tisíce let hudby, foto Jiří Sejkora
Projekt Tisíce let hudby, který jsme odehráli ve dvou dílech Od pravěku k renesanciBaroko pro oko, měl obnovenou premiéru. Zatím jsme „oprášili“ a přezkoušeli první díl, časem připravíme pokračování. Důvod je jednoduchý – tato verze jakéhosi „výchovného koncertu“ se nikdy neohraje – školou povinné děti stále dorůstají. A protože první úvodní díl projektu je určen především prvnímu stupni základních škol, je opět pro koho hrát. Vedle MARTINA MEJZLÍKA tentokrát účinkuje JANA ONDRUŠKOVÁ, účast hráčů Komorní filharmonie Pardubice „zeštíhlela“, takže s autorkou a režisérkou Martinou Čechovou hraje na mnoho nástrojů Radek Pokorný. Po premiéře, která se odehrála 9. ledna na Malé scéně, jsem si popovídala s herci u kávy v divadelním klubu.

Martine, pamatuješ si ze svého dětství na nějaký výchovný koncert?
Martin:
Ne, nepamatuju. Já myslím, že jsem nikdy na žádném nebyl.

Škola nikdy nic takového nepořádala?
Martin:
Ne, určitě ne. V Táboře není filharmonie, takže jsme sice chodili na divadlo, ale výchovný koncert jsme nikdy neabsolvovali.

A ty, Jani?
Jana:
Já jsem v Ostravě samozřejmě chodila na „výchovňáky“. A navíc jsem od malého děcka chodila do „hudebky“, takže později jsem v koncertech i účinkovala. Když jsem byla později na konzervatoři, tak jsem je i uváděla.

Já si pamatuju snad jenom na dva výchovné koncerty a vím, že mě to příšerně nudilo. Jak to na tebe působilo, když jsi byla dítě? Bavilo tě to?
Jana:
Ne, vůbec ne. (smích) Bylo to dost nezáživné…

Takže Martin byl jako dítě hudbou téměř nepolíbený, ale ty jsi k ní měla hodně blízko. Co jsi navštěvovala v hudební škole?
Jana:
Chodila jsem do zpěvu, do sboru, do baletu… A hlavně jsem patnáct let hrála na klavír.

Vím, že jsi muzikální, ale vidím, že máš skvělou průpravu.
Jana:
No, mně ani nic jiného nezbývalo, protože pocházím z hudební rodiny. Moje mamka je učitelkou klavíru a táta klavírista, celá rodina je rozprostřena po mnoha souborech po celé republice.

Takže hned od dětství jsi také hrála na klavír?
Jana:
Ano, okamžitě a bylo to strašné. Dost jsem to nesnášela a vlastně se divím, že to ten klavír vůbec přežil, protože já jsem do něj kopala pořádnou silou.

Když budeme pořádat popremiérový večírek, zahraješ nám na klavír?
Jana:
Ne! Já mám z toho dodnes blok. Taky k tomu přispělo, že jsem měla učitelku, která mě pořád srovnávala s mojí starší sestrou… Jednou, když jsem byla v angažmá v Těšínském divadle, jsem v nějaké inscenaci hrála na klavír a z tragédie se rázem stala komedie! (smích)

Martine, ty máš nějaké zkušenosti s hudební školou?
Martin:
Ne, žádné. Naši mě k tomu nevedli, ani jsme doma neměli žádný hudební nástroj. A vlastně jsme ani moc hudbu neposlouchali. Já jsem se tak nějak vymknul tím, že jsem šel studovat herectví…

Tak vidíš a nyní vychováváš děti a vedeš je ke vnímání a porozumění hudby. Když jsem teď zhlédla vaši novou inscenaci, překvapilo mě, o kolik se text změnil…
Martin:
Mě taky! (Martin i Jana se smějí) A to jsem ještě bojoval, aby se to neměnilo tak moc…

Rozumím, že Martina Čechová chtěla po zkušenostech z předchozích repríz některé pasáže předělat, něco doplnit…
Martin:
Já vím, ale herec má v paměti zasunutý text, který mnohdy nejde tak lehce „překopat“, takže i když se některé situace změnily, mně nejdříve okamžitě naskočí ten původní text. Nebo některé věty jsou zpřeházené, jsou tam, ale na jiném místě.

Pozitivně vnímám, že divák se hned na začátku dozví, že hudba je jen jednou z možností, jak se umělecky vyjádřit, že druhů umění je mnoho a už celá tisíciletí vedle sebe existují.
Martin:
Ano, ale myslím, že nejvíce se zabýváme hudbou, a to je taky cílem. Určitě je dobře, že děti se dozvědí jisté souvislosti. Umění je neodmyslitelnou součástí lidských dějin.

Jani, ty jsi do projektu nastoupila nově. Viděla jsi jeho původní verzi?
Jana:
Ne, jenom na DVD, když jsem byla obsazená. A moc se mi to líbí, zapojování diváků do hry i ta interakce například s výtvarným uměním, tancem, divadlem.

Máte za sebou premiéru a první reprízu. Jak děti reagovaly?
Jana:
Ty první byly trochu „zlobítka“. (smích)
Martin: Byly už starší. Myslím si, že tento první díl je určen spíš mladším dětem. Ale s každou skupinou dětí se to musí hrát trochu jinak…
Jana: Druhé představení bylo ale skvělé. Děti seděly jako pěny a zároveň reagovaly, kde se to očekávalo. Určitě se nenudily a nebály se, byly spontánní.

Ty jsi, dá se říct, na jejich straně, mluvíš za ně, kladeš Martinovi otázky, mluvíš jejich jazykem, současnou mluvou. Fandí ti?
Jana:
Ano, reagují na to. Nemůžu za ně úplně mluvit, ale cítila jsem jisté napojení.
Martin: Myslím, že je dobře napsané, že Jana je jakoby rušivý element… Já jsem ten, který cosi přednáší, a ona se ptá, jazykem dnešních dětí.

Tím, že je to rozhovor dvou lidí, děti se dozví spoustu informací velmi příjemnou nenásilnou cestou.
Martin:
Když jsem byl na nějakých besedách na školách, kantoři mi často říkali, že se jim tento náš projekt moc líbil, jsou na něj moc dobré ohlasy. A děti pořád dorůstají, takže se to dá hrát téměř donekonečna.

A těšíte se na další díly? Martina má napsanou už třetí část s názvem Rokoko…
Jana:
Já ano!
Martin: Když bude chuť ze strany vedení a obchodního oddělení, tak určitě. Uvidíme, jak to teď půjde, ale na Rokoko je ještě čas, možná až v příští sezóně.

Oběma vám přeji vnímavé a zvídavé publikum a jen příjemné zážitky s dětmi. Protože pokud je zaujmeme a nebudeme je nudit, budou se k nám vracet i v dospělosti.
Jana Uherová

Jana Ondrušková v Tisíce let hudby, foto Jiří Sejkora