VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

3. leden 2017

S Janou Pithartovou (nejen) o dramaturgii

Dramaturga Zdeňka Janála, který s naším divadlem spolupracoval do konce minulé sezóny, nahradí JANA PITHARTOVÁ. Její jméno rozhodně není našim divákům neznámé, Jana totiž ve Východočeském divadle s přestávkami působí už přes dvacet let. Byla kmenovou členkou našeho uměleckého souboru, poté několik let působila na ostravských scénách – v Divadle Petra Bezruče a v Divadle loutek. Mezitím u nás často působila pohostinsky a od ledna se k nám vrací do stálého angažmá. Už několik měsíců se spolu a s Annou Hlaváčkovou setkáváme a intenzivně připravujeme především dramaturgický plán na příští sezónu, ale hlavně si povídáme o divadle, hercích, režisérech a vůbec možnostech našeho divadla v budoucnosti. Za dvě desetiletí se změnilo téměř vše – svět kolem nás a tedy i vnímání divadla, jeho postavení a význam, současná dramatika, proměnil se herecký soubor, ale i my dvě. Skládáme stavebnici budoucnosti s vědomím souvislostí, alespoň doufám. A s tím vším se chceme podělit, abychom alespoň trochu osvětlily naši práci.


   Jana Pithartová, foto Roman Polášek


Jani, před necelými třemi roky jsme spolu dělaly rozhovor o tvém působení v ostravském Divadle loutek a hostování v našem divadle. Tehdy jsi s Mariánem Peckem připravovala Kejklíře z Lublinu. Nyní se ale situace zásadně změnila. Opouštíš ostravské angažmá a od ledna se stáváš kmenovou dramaturgyní našeho divadla. Tvou hlavní prioritou i náplní práce je vytvoření dramaturgického plánu na příští sezónu. Můžeš se pokusit popsat tento proces nezasvěcenému divákovi?
Jejda! Dělám tu práci už tolik let a moc ráda, ale strašně nerada o ní mluvím… Ale věcně: Musíme na příští sezónu vybrat osm režisérů a k nim osm divadelních her, a to tak, aby si režiséři s těmi hrami rozuměli a chtěli je dělat, abychom je mohli hezky obsadit herci… A zároveň z druhé strany musíme už před výběrem režiséra i her myslet právě na naše herce, aby ten dramaturgický plán, který vymyslíme, byl ku prospěchu jim, aby jim dával možnost profesního rozvoje. A aby výsledný repertoár byl žánrově i tematicky pestrý, líbil se divákům, aby je bavil, ale aby v tom bylo i něco víc než jen zábava. A je toho ještě mnohem víc, na co musíme v dramaturgii myslet, ale asi už víc vyjmenovávat nebudu, protože bych při tom propadla dojmu, že to nemůžeme zvládnout. A my už jsme snad aspoň kousek téhle cesty urazily…

Ještě je příliš brzy prezentovat jednotlivé tituly, které se budou v příští sezóně inscenovat, můžeš alespoň prozradit okruh režisérů, kteří u nás budou pracovat?
Dvě inscenace vytvoří domácí režisér Petr Novotný, dále se těšíme na Zdeňka Duška, Michaela Taranta, Břetislava Rychlíka, Petra Gazdíka, Radovana Lipuse a Mariána Pecka. S většinou těchto pánů (teď jsem si uvědomila, že jsou to všichni páni, ale záměr to nebyl, snad dámy pro jednu sezónu prominou) jste spolupracovali už dříve, jsou to stálí a osvědčení hosté VČD.

Profese dramaturga je pro laiky, ale i pro mnohé divadelníky málo pochopitelná. Přesto dramaturg může do velké míry ovlivnit život herců, je totiž nejdůležitějším rádcem režisérovi při obsazování inscenací. Cítíš to někdy jako problém, že máš v rukou osud kolegů?
Já to cítím jako problém POŘÁD, každý den, každou hodinu, často kvůli tomu nespím… bez přehánění. Ale zase zpět k věcnosti: Ten problém je zkrátka zásadní součást náplně práce dramaturga. Která je, jak správně říkáš, celkem nepochopitelná. Ale my, co jsme se pro ni rozhodli, si s ní musíme nějak poradit. Někdy lépe, ale často i hůře… Kdo ví, co je fakt správně, ať hodí kamenem.

Čeká nás v nejbližších sezónách nějaká zásadní změna? Cítíš, že by se směřování našeho divadla mělo proměnit?
To bych si v této chvíli vůbec netroufala říct. Přicházím, poznávám, seznamuji se… Diváci do VČD chodí a jsou snad většinou spokojení. Herecký soubor je opravdu dobrý, může si dovolit hodně. To všechno vidím jako veliké hodnoty a zatím nevím, jestli máme něco měnit.

Budeš se orientovat na současnou světovou či českou moderní dramatiku? Zajímají tě konkrétní současní dramatici?
Abych pravdu řekla, posledních osm let v dramaturgii převážně pro děti jsem měla docela pohádkový pohled na svět. (smích) Současnou dramatiku sledovala víc než já kolegyně Anička Hlaváčková a já se chci v této oblasti hodně učit od ní. Myslím si, že spojení mladý a starší dramaturg by mohlo fungovat velmi dobře. Na jedné straně odvaha, na druhé zkušenost… Ale samozřejmě tak úplně „mimo“ nejsem a o současnou dramatiku zájem mám. Rozhodně její kvality chci vidět na našem jevišti a mám v hlavě pár tipů, ale prozrazovat je zatím nechci.

Zaujali tě v poslední době mladí režiséři, se kterými si dokážeš představit spolupráci i na naší scéně?
Určitě! Líbí se mi práce všech, které jste už vyzkoušeli v dobách předchozích, a určitě najdeme další.

V Divadle loutek jsi působila devět let. Je to zkušenost, která se dá v našem divadle zúročit? Vím, že jste se orientovali i na dospělého diváka a mnohé inscenace byly ověnčeny cenami z festivalů.
Díky, že to víš. Loutkové divadlo je takové méně „viditelné“ a většinou je pokládáno za divadlo určené pouze dětem, i když to tak není… Možná právě to je ta zkušenost, která se dá zúročit. Cesta k větší pokoře. Herci, kterým se říká loutkoherci, se živí velikou dřinou, i fyzickou, a přitom je často není na jevišti vůbec vidět. Jsou obdivuhodní. Vždycky jsem měla velikou úctu k hercům, a po téhle zkušenosti je ještě větší. Ale vlastně ctím všechny divadelní profese, těší mě, když jsou vytříbené a nemíchají se. Myslím tím, že nejsem nadšená, když třeba režírují výtvarníci, což se někdy děje. Vážím si jich jako výtvarníků, ale za režijním pultem vidím raději režiséry, kteří umějí pracovat s herci.

Jakým směrem by se měla ubírat dramaturgie Malé scény ve dvoře? Myslím pochopitelně produkci našeho souboru.
Malá scéna je pro divadlo veliká možnost uvádět trochu jinou dramatiku, než jaké sluší velké jeviště. Nabízí bezprostřední kontakt herců s diváky, který umožňuje intenzivní přenos emocionální energie, jenž je podstatou divadla. To platí obecně a je to veliká výzva. Ale konkrétněji bych to vymezovat nechtěla. Vidím cestu spíš v ujasňování úvah o konkrétních hrách a způsobu jejich uchopení.

Vzpomínám si, že před lety ses zabývala poezií, a myslím, že jsi ji měla moc ráda. To je druh umění, který vysloveně vymírá, se kterým se diváci setkávají velmi vzácně. Myslíš si, že by mohla poezie najít své místo třeba na Malé scéně?
Určitě ano. Mimochodem, když jsme v ostravském Divadle loutek otevřeli alternativní scénu, taky jsme začali uvádět do života poezii pro děti. Určitě je to možnost, díky za tu otázku!

Za poslední roky se náš herecký soubor proměnil, přesto si myslím, že bychom měli doplnit především řady mladých herců. Sleduješ mladé herce na ostravské konzervatoři nebo na jiných školách? Víš o mladých talentech, které by neměly ujít naší pozornosti?
Samozřejmě. Zrovna loni jsem Východočeskému divadlu navrhovala tři adepty, ale ukázalo se, že všichni už měli angažmá. Ostravská líheň opravdu není špatná. Ostatně to na pardubickém jevišti v současné době prokazují Jana Ondrušková a Veronika Macková… Vzhledem k tomu, že zatím bydlím v Ostravě, budu se asi orientovat na hledání talentů právě tam.

Říká se, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. Ty přesto vstupuješ do našeho divadla už potřetí. Co se změnilo u tebe a u nás?
Co se změnilo u vás, teprve poznám. Za sebe mohu říct, že jsem pokornější, až tak, že nevím, jestli je to dobře. Ale asi ano. S věkem vzrůstá zodpovědnost a ta s pokorou hodně souvisí.

Co bude na tvém návratu nejtěžší a co nejpříjemnější?
Těžké bude nepochybně všechno, i když se sem velmi těším. Nejtěžší bude asi odpovídat na tvoje otázky. (smích) A příjemné bude, doufám – s patřičnou dávkou mé snahy – taky všechno, takže těžko říci, co nejvíc…

Jani, doufám, že se budeš u nás cítit jenom dobře a že tě čeká spousta příjemné práce s úžasnými lidmi.
Jana Uherová


Jana Pithartová ještě v Divadle loutek, foto Roman Polášek