VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

30. červenec 2015

S Josefem Pejchalem o Limonádníkovi, koních a koníčcích

Josef Pejchal jako Limonádový Joe, foto J. Sejkora
Rozhovory s herci dělám čím dál raději. Snad proto, že většinu z nich už znám od dětství nebo opravdu hodně dlouho. A asi i proto, že je mi většina z nich nějak blízká, ale málo se s nimi vídám, neboť času na obou stranách je zkrátka vždycky málo. Doufám, že odpovědi JOSEFA PEJCHALA na mé otázky neukojily jen mou zvědavost, ale že je shledáte zajímavými i vy. A ještě jedna poznámka na úvod: Stejně jako Limonádový Joe, kterého hraje, oplývá Pepa pozitivitou a zářivým úsměvem. Krátce a dobře, něco z Joea v sobě má… (I když zaručeně není taková naivka.)

Když jsem se připravovala na dnešní rozhovor a brouzdala po internetu, abych na tebe něco našla, zaujalo mě, že ještě předtím, než jsi nastoupil do VČD, hrál jsi v Černém divadle Jiřího Srnce. Jaká to byla práce a proč jsi odtamtud odešel?
Po absolutoriu na Pražské konzervatoři jsem jako mnoho začínajících herců psal do různých divadel, a tak se ke mně dostala nabídka z Černého divadla Jiřího Srnce. Zaujala mě a rád jsem do toho šel. Mám rád fantazii, jevištní pohyb, pantomimu a tanec. Také jsem se mohl seznámit s výraznou divadelní osobností, kterou Jiří Srnec bezesporu je. Skupina, v níž jsem zkoušel a hrál, cestovala po celém světě. Byla to pro mě skvělá zkušenost, i když hraní, zkoušení a cestování bylo intenzivní. Po čase se tento způsob života musel projevit i v osobní a vztahové rovině, a zejména proto jsem se rozhodl, že bych chtěl dělat raději nějaké „normálnější“ divadlo.

A ještě jedna věc, která vzbudila moji zvědavost. Dočetla jsem se, žes hostoval v Divadle Járy Cimrmana. Je to pravda?
To bylo totiž tak: Divadlo konzervatoře sídlilo v Divadle Járy Cimrmana na Žižkově. Ve dnech, kdy Cimrmani nehráli, studenti konzervatoře měli v jejich divadle svá představení. My jsme tam hráli absolventské představení Dobře placená procházka, které s námi dělal Jirka Datel Novotný. Představení se tehdejšímu managementu Žižkovského divadla natolik líbilo, že se s námi domluvili a to představení vlastně odkoupili. Čili jsme ho hráli pod jejich hlavičkou, ale zároveň jako hosté. Moc rádi na to s bývalými spolužáky vzpomínáme. Dokonce jsme s představením tehdy jeli sem do pardubického divadla na GRAND Festival smíchu! Takže jsem se do Pardubic podíval ještě předtím, než jsem vůbec mohl tušit, že tu budu bydlet, mít práci a rodinu.

Ty jsi rodák až z Českého Krumlova, že? Vím, že jste velmi rozvětvená rodina, máš hodně sourozenců, kteří už mají také svoje rodiny… Zůstali někteří v Krumlově? Vídáte se, když jste od sebe tak daleko?
Mám tři starší bratry, ale jen jeden z nich žije s rodinou v Krumlově. Máme tam ale ještě tátu, který je vdovec, jeho sestru a ještě další příbuzné. Párkrát do roka za nimi jezdíme, například na Vánoce, ale moc často se tam nedostaneme, je to bohužel poměrně daleko a tolik volna během divadelní sezóny nemám. Teď se jeden z bratrů pokouší vytvořit novou tradici rodinných setkání, a to u nich v Kostomlatech (nedaleko Lysé nad Labem) na začátku léta, kdy má hodně dětí narozeniny. Už delší dobu se každoročně setkáváme tady v Pardubicích. Vždycky sem pozveme všechny bratry s celou rodinou na divadelní Mikulášskou, takže každý rok je na sv. Mikuláše v divadle mraky Pejchalů. (smích) A párkrát se podařilo přijet do Pardubic i tátovi s tetou. Mají totiž rádi koně, takže je vždycky nalákám nejen na nás, divadlo a perník, ale i na dostihy. Mrzí mě, že v červnu na Kunětické hoře nemohli vidět Limonádového Joea, kde chviličku jedu na živém koni. O představení byl ale takový zájem (což je samozřejmě dobře!), že když jsem pro ně sháněl lístky, žádné už nebyly…

Jak dlouho dopředu jsi věděl, že budeš hrát hlavní roli? A co tě napadlo, když ses to dozvěděl?
Když se začaly prodávat vstupenky, ještě ani neviselo obsazení, takže nikdo z nás v divadle zatím nevěděl, co bude hrát. O to byla situace kurióznější – věděli jsme, že už je vyprodáno, ale nevěděli jsme, kdo co hraje, a zbývalo už „jenom“ všechno nazkoušet a odehrát. Když jsem tedy těsně před zahajovací zkouškou uviděl obsazení, na jednu stranu mě to potěšilo, na druhou stranu to byl velký závazek. Samozřejmě že mi bylo už předtím naznačeno, že do Joea se se mnou nějakým způsobem počítá, ale nebylo jasné, jakou roli budu hrát. A mně to bylo úplně jedno, byl jsem rád, že mám šanci vůbec poprvé zkoušet s Milanem Schejbalem, protože je to člověk a režisér, kterého si vážím. Má smysl pro humor, nadhled a pochopení. Důvěřuje hercům a celé zkoušení probíhalo bez větších stresů a v příjemné pracovní náladě. Snad mluvím za všechny, když řeknu, že se nám dobře zkoušelo.

Jak dlouho jste zkoušeli přímo na Kunětické hoře?
Na celé nastudování hry, tedy od první čtené zkoušky až do premiéry, bylo jen pět týdnů. Což je na jakoukoliv hru, zejména na muzikál, velmi málo. Přímo na Kunětické hoře jsme zkoušeli čtrnáct dní před premiérou. První týden se zkoušelo přes den, to byla zrovna třicetistupňová horka, takže jsme se tam všichni krásně připekli. A pak jsme v generálkovém týdnu zkoušeli večer, to už bylo ale zase chladno, takže to pár lidí i odstonalo.

Představení v plenéru jsou pardubickými diváky velmi oblíbená. Herci to možná ale vnímají trošku jinak, ne?
Jako herci jsme tam od toho, abychom hráli téměř kdykoli a za každého počasí, ale na druhou stranu jde samozřejmě i o naši bezpečnost a bezpečnost diváků, a také o to, aby se nezničila technika atp. Já mám představení na Kuňce rád, už jako malý špunt jsem chodil s maminkou v Krumlově do divadla v zámecké zahradě se známým otáčivým hledištěm, takže hraní v plenéru ve mně vzbuzuje jistou nostalgii. Baví mě to, i když je to mnohem méně komfortní. Možná právě proto. Je to větší výzva.

Říkal jsi, že tvůj tatínek s tetou mají ke koním / s koňmi dobrý vztah. Bude se tatínek bavit, až se na tebe přijede podívat?
No doufám, že ho bude bavit aspoň ten kůň… (smích)

(Smích) Chci tím říct: Co ty a koně? Respektive co ty a tvůj bělouš?
No, to byl původně jeden z nápadů režiséra Milana Schejbala, který nadhodil před Petrem Dohnalem, že by bylo dobré, abych přijel na živém koni. Domluvili se, že to nebude problém, kůň už na Kunětické hoře dříve hrál. Pak jsem se to dozvěděl i já… Což o to, koně mám také rád, ale mám z nich respekt, jezdit totiž moc neumím. Na koni jezdí můj táta, ne já. Potřebujeme tedy vycvičeného koně, který zvládá různé situace. Zejména šlo o to, že představení je večer, že kůň je během něj oslněn světly, že se kolem střílí a pak taky, že nese na hřbetě řvoucího (rozuměj zpívajícího) člověka. Navíc můj příjezd na koni má být po úzké jílovo-kamenité stezce, kde se špatně jde i normálně, natož za deště nebo mokra. Samozřejmě tam jsou zkušení lidé, kteří nám pomáhají „se startem a také v cíli“. V posledním generálkovém týdnu dřel Cent, tak se jmenuje, opravdu jako kůň – několikrát za večer s ním chodili tu cestu, aby si zvyknul. Zatím všechno vyšlo a nezpanikařil ani při mém zpěvu, je to skvělý kůň! Takže pokud bude mít dobrou náladu, pojede tam, kam bychom asi chtěli. Ale může se klidně stát, že někdy přijede Limonádový Joe a hned odjede, aniž by stačil říct jediné slovo. (smích) To už se nám také stalo! Naštěstí ho zase odchytli, obrátili a poslali nás tím správným směrem. (smích)

Jak to dopadne, tedy není překvapení jen pro diváky, ale i pro tebe… (smích)
Ano, jestli se dostanu na to správné místo. Zatím je to spíš o tom, kam chce kůň a kam pojede on. Každopádně v záloze máme dřevěného koně, kdyby si jeho živá varianta postavila hlavu. Toho dřevěného samozřejmě využijeme při reprízách v divadle.

Říkal jsi, že zkoušení probíhalo poněkud v časové tísni. Jak jsi zvládl nastudovat text a písně? Taky pracuješ doma jako já – s dítětem v zádech?
Limonádový Joe je krásně napsaný – vtipně, zajímavě, zkrátka „brdečkovsky“ – krásný na poslech, ale trošičku složitější na učení. Samozřejmě mnoho lidí zná „filmové hlášky“, ale textu je mnohem víc. Proto jsem oslovil a „zneužil“ naši nápovědku Lucku Haškovou a něčím dobrým jsem ji uplatil. Vzal jsem ji na kafe, sedli jsme si ke stolu a jeli jsme celý text s narážkami třeba i dvakrát za sebou. Lucka byla opravdu zlatá, moc si její pomoci vážím, protože tohle samozřejmě nemá v popisu práce. Zejména díky ní jsem si dokázal naházet text do hlavy tak rychle. Já tím totiž nechci doma otravovat, protože tam máme jiné radosti a starosti.

Stíháš vůbec mimo divadlo a rodinu nějaké volnočasové aktivity, koníčky? Vím, že jsi byl vždycky velký sportovec, hrál fotbal…
Ano, to se snažím pořád. Mám přátele, kteří si určité dny v týdnu chodí zatrénovat např. fotbal nebo hokej. Takže vím, že když mám v divadle volno a doma je všechno v pořádku, můžu si jít také zasportovat. Do práce jezdím na kole, ale to neberu jako sport, to je jen ekologický dopravní prostředek. Našeho mrňouse taky baví sportovat, teď drandí na odrážedle jak drak a my sportujeme, jak za ním běháme. (smích) Jinak jsem velký „filmofil“, takže když můžu, zajdu do kina nebo si alespoň doma pustím nějaký pěkný film. Rád se i posadím k počítači, ale třeba Facebook nemám. I když jsem zjistil, že nějaká holčina vede facebookový profil pod mým jménem… (smích)

Ten jsem právě našla a hned jsem si říkala, že to bude práce nějaké fanynky. Myslím, že do povědomí takových holčin jsi asi vstoupil hlavně účinkováním v seriálu Ordinace v růžové zahradě, že? Kdybys teď dostal podobnou nabídku na natáčení, šel bys do toho?
Asi nikdy bych neměl říkat nikdy. Ale samozřejmě už vím, co to obnáší, a proto by záleželo na okolnostech, jak moc by mi ta práce zasahovala do života. Respektuju to a chápu, že čím větší role, tím víc je potřeba být vstřícný vůči médiím, dávat rozhovory atd. Musel bych to respektovat jako nutnost. Vlastně už samotným podpisem smlouvy dávám všanc svoje jméno, svou tvář v rámci propagace seriálu. Když jsem točil Ordinaci, měli jsme všichni jako herci povinnost chodit na takové à la večírky, kde byli vlastně jen novináři a my. Museli jsme se ve smlouvě zavázat, že se budeme účastnit různých PR akcí v případě, že nás o to produkce požádá. Také jsme museli pod pokutou omezit sport kvůli zranění nebo třeba práci u konkurence atd. Neříkám předem ne, ale určitě bych musel dobře zvážit, jestli je ta nabídka natolik zajímavá, abych kvůli ní dal všanc svoje soukromí a na čas upřednostnil natáčení před svou rodinou i před divadlem. Ale samozřejmě za příležitost hrát v Ordinaci jsem vděčný, vůbec na to nežehrám. Jen právě díky té zkušenosti už vím, co by to asi obnášelo, co by mi za to stálo a co ne.

Nedá mi to, abych se závěrem ještě nezeptala: Zhruba před rokem jste si v rubrice Herec herci povídali s Honzou Musilem, přesněji „povídali si“ vaši dva několikaměsíční synkové. Docela by mě zajímalo, jak by to asi vypadalo dnes? A co by nám Eliáš řekl?
Myslím, že dnes už by si kluci docela pokecali, protože i od Honzy vím, jaké je Jonáš číslo, přestože je mladší než náš Eliáš (Jonáš Musil se narodil v dubnu 2014, Eliáš Pejchal v únoru 2014 – pozn. red.). Jsem si jistý, že Eliáš by se rozpovídal. On totiž pořád něco breptá a povídá. Sem tam už i poznáme, co má asi na mysli. Často se nás snaží rozesmát, a tím odvrátit pozornost od průšvihů.
Anna Hlaváčková

Josef Pejchal jako Limonádový Joe, foto J. Faukner