VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

17. říjen 2018

S Lindou Duškovou o Georgi Kaplanovi

Režisérka Linda Dušková, foto Jiří Sejkora
Posláním INprojektů, tedy scénických čtení současných světových a českých her na naší Malé scéně ve dvoře, je především pátrání po zajímavých titulech pro budoucí inscenaci (i když také inscenování her, které by z různých důvodů nebylo možné jinak uvést) a pátrání po mladých režisérech se svěžím pohledem na divadlo. V tomto ohledu, ostatně i ve všech dalších, se jedním z nejúspěšnějších scénických čtení posledních let stala komedie současného francouzského autora Frédérica Sonntaga George Kaplan. Na Malé scéně ji na začátku roku 2017 připravila k české premiéře mladá režisérka, tehdy ještě žijící a pracující převážně v Paříži, LINDA DUŠKOVÁ. Když jsme společně uvažovaly o vhodném titulu pro naši komorní scénu, velikým obloukem jsme se nakonec vrátily právě k Sonntagově „špionážní komedii“ (jak ji sám autor s oblibou označuje), která se nejen setkala s již zmíněným diváckým ohlasem, ale také vůči které jsme s Lindou vnímaly jistý dluh. Po roce a půl se k ní tedy můžeme vrátit, znovu do pečlivě upraveného textu vtělit motivy, jichž jsme se u scénického čtení musely zbavit, obohatit ji o funkční a zároveň si troufám říct osobitou scénografii a hudbu, zkrátka máme možnost zabývat se Georgem Kaplanem mnohem důkladněji.


Lindo, co pro tebe znamená práce na již jednou zpracovaném textu? Co ti nabízí?
Je vždycky trochu zvláštní inscenovat něco, co člověk původně koncipoval jako scénické čtení. Může pak mít snadno pocit, že už má vlastně hotovo a není nad čím dál přemýšlet, jen to prostě nějak „dodělá“ a herci se jenom naučí text. Ale ve skutečnosti je to úplně jiný způsob práce. Já se snažím ke scénickým čtením přistupovat s velkou ambicí, protože je vždycky určitá možnost, že se text bude později inscenovat, a ta energie vložená na začátku se tedy neztratí. Je ale důležité zároveň myslet na to, že se v případě čtení opravdu jedná jen o skicu, tedy o jakýsi nárys tvaru s výraznými a jasnými konturami. Ten je potřeba před samotným inscenováním zpochybnit (což se stalo i v případě Kaplana) a vytvořit jemnější rysy a komplexnější strukturu, a to jak obsahovou, tak formální. Děje se to potom za pomoci všech složek, od dramaturgie přes scénografii a hudbu až k detailnější práci na herecké postavě.

V Sonntagově hře nalezneme množství témat, která autor divákům prezentuje většinou humornou formou se smyslem pro absurditu, často a rád se pohybuje na hranici reality a fikce. Klíčem pro naši inscenaci se stalo téma sledování. Můžeš vysvětlit, proč a jak konkrétně s tématem režijně nakládáš?
Hra je rozdělená na tři části a všechny se točí kolem tématu identity záhadného George Kaplana, který představuje dosud neuchopenou hrozbu, příležitost, revoluci. Téma sledování se vyskytuje napříč celý textem v různých podobách: postavy jsou sledovány (nebo si to alespoň myslí) či někoho sledují. Nejedná se ale ani tolik o známé „Big brother is watching you“ jako spíš o anekdotickou obměnu „Big brother is watching you and he is bored“. Interpretujeme text tedy především z pohledu lidí, kteří si paranoidně myslí, že je někdo někde neustále sleduje (konspirační teorie o neviditelné vládě) a má vliv na jejich životy, zajímá se o ně. Tato představa dodává jejich životům důležitost, atraktivitu, chovají se neustále tak, jak by se chovali, kdyby je někdo sledoval. Co mě ale hlavně zajímá, je to, co se stane, když si uvědomíme, že za tou sledovací obrazovkou nikdo nesedí nebo že třeba právě usnul nudou. Neexistuje žádná neviditelná vláda, ale naše představa o ní je natolik silná, že ovlivňuje naše chování a do určité míry nás paralyzuje. A právě s principem bezpečnostních kamer a sledovacích obrazovek v inscenaci pracujeme.

Sonntag pracuje s různými odkazy k literatuře, filmu (nejmarkantnější je právě motiv George Kaplana, neexistujícího agenta z Hitchcockova filmu) i k aktuálnímu politickému a společenskému dění. Jaká další témata v jeho hře tě zajímají a proč?
První část triptychu je inspirována konkrétní politickou situací. V době, kdy Frédéric Sonntag hru napsal, žila Francie případem Juliena Coupata, filozofa a domnělého spoluautora knihy Vzpoura přichází. Coupat byl se svými kamarády ve vazbě pro podezření z teroristického útoku (vykolejení vlaku francouzských drah), jediným důkazem k ospravedlnění policejního zásahu přitom byla sama publikace: anarchistický manifest zamířený proti kapitalismu. Coupat byl souzen několik let a definitivně zproštěn viny byl teprve v dubnu letošního roku. Sonntag se mimo jiné snaží upozornit na absurditu v usilovné potřebě najít viníka. Zkonkretizovat hrozbu i za cenu toho, že se třeba zmýlíme. Je to trochu princip Josefa K. z Kafkova procesu. Střet jedince, který zároveň musí nést kolektivní vinu, a kolektivu, který jedince paradoxně vší silou potlačuje. Navzájem se potřebují i ničí.

Herecké obsazení bylo z hlediska divadelního provozu nutné oproti scénickému čtení radikálně upravit, a dokonce z jedné mužské role vytvořit ženskou. Z původního obsazení nám zůstali dva silní hráči – Petra Janečková a Milan Němec, ani oni ale nebudou hrát stejné postavy jako předtím. Máme tedy zcela jiné startovní podmínky i v tomto ohledu. Je to pro tebe překážka, výzva, nebo zkrátka jen práce jako každá jiná?
Myslím si, že je to výhoda. Vlastně bych přemýšlela nad změnou postav i v případě, že by obsazení zůstalo stejné. Sama se snažím na text podívat novýma očima, takže je dobře, že jsou do této pozice přivedeni i herci.

Ke spolupráci na scénografii sis přizvala kolegyni z Paříže Laru Hirzel a Jana Nečase, který zároveň navrhl kostýmy. Hudbu k inscenaci skládá Filip Šebšajevič. Jaké byly / jsou tvoje požadavky na celý tým?
Můj obecný požadavek na celý tvůrčí tým (ať už zkouším jakoukoli inscenaci) je především asertivita a konfrontace. Většinou potřebuju mít poměrně brzo hodně konkrétní představu o inscenaci, ale jsem pořád připravená ji změnit a stojím o důrazný dialog. Nebaví mě realizovat to, co nás napadlo jako první, nechci, aby scénografové podléhali mojí představě, i když je někdy hodně vizuální. To je asi jediný můj požadavek: ze silné konfrontace vznikají silné koncepce a ostatní složky by neměly podléhat režii. Laru jsem ke spolupráci přizvala především proto, že jsem posledních pět let pracovala ve Francii a s českými scénografy mám méně zkušeností. Zároveň se ale specializuje na film, což se nám vzhledem k výtvarné koncepci velmi hodí. S Honzou Nečasem, který je především kostýmní výtvarník, se tak skvěle doplňují i přes jazykovou bariéru.

Jak konkrétně funguje scénografie v připravované inscenaci? Divadlem se nesou různé zkazky, technici si rvou vlasy už předem…
Scénografie vypadá na první pohled komplikovaně, ale je vlastně velmi intuitivní. Používáme tři kamery a několik monitorů za účelem sledování a přenosu příběhu z různých úhlů pohledu. Celý prostor je přitom koncipován jako zasedací síň, kde se na schůzi sejdou diváci s herci, všichni za stejným účelem. Dát si spolu kafe a najít George Kaplana.

Když jsi v lednu 2017 režírovala scénické čtení, žila jsi a pracovala převážně v Paříži. Teď jsi čerstvě zpět v Praze. Čeká tě ještě nějaká práce v Paříži? Nebo už jsi zpět „natrvalo“?
Myslím, že už tehdy jsem na podobnou otázku odpovídala, že je to komplikované, a to vlastně pořád platí. V létě jsem se přestěhovala do Prahy a nastoupila na částečný úvazek na DAMU, takže se to na chvíli zase obrátilo, ale do Paříže budu pořád jezdit za prací jako režisér a pedagog. Je to hodně čerstvá změna, takže zatím moc nevím, jak to bude fungovat a jak dlouho v Čechách zůstanu. Po pěti letech života v zahraničí už není úplně jednoduché se rozhodnout jen pro jednu zemi, takže to zatím nechávám otevřené. Z formálního hlediska se teď pro mě mění vlastně hlavně daně.

Jaké další režie tě letos ještě čekají?
Letos připravuju ještě inscenaci do plzeňského divadla Alfa, jejíž premiéra bude v březnu, a adaptaci Macbetha, jehož work in progress bude v dubnu ve Studio-Théâtre de Vitry v Paříži a premiéra proběhne v říjnu 2019. Na dvou dalších projektech se ve Francii podílím jako light designer a dramaturg.

Jsi šéfdramaturgem prvního francouzského festivalu v České republice s vtipným názvem Sněz tu žábu, který má za sebou už čtyři úspěšné ročníky. Letos se vám podařilo vytvořit první festival českého divadla v Paříži – Na skok do Prahy. Je ještě přece jen brzy, ale i tak se zeptám – máš už nějaké zaručené lákadlo pro ročník 2019?
Bohužel zatím program festivalu Na skok do Prahy nemůžeme zveřejnit, uzávěrka bude až koncem měsíce. Ale můžu prozradit, že kromě čerstvých překladů dramatických textů a uměleckých rezidencí letos přivezeme do Paříže také dvě inscenace pražských divadel. Pátý ročník festivalu Sněz tu žábu proběhne v květnu 2019 a z jeho programu se kromě tří francouzských autorů a autorek můžete těšit také na jednoho hosta z kanadského Quebecu.
Anna Hlaváčková

Režisérka Linda Dušková, foto Jiří Sejkora