VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

7. únor 2017

S Milanem Schejbalem o komedii Třikrát život

Režisér, dramaturg a pedagog MILAN SCHEJBAL pochází z Hradce Králové. Studoval v Praze, nejprve češtinu a angličtinu na Univerzitě Karlově, poté činoherní režii na DAMU. S divadelní profesí začínal po řadě praktických zkušeností z amatérské scény jako dramaturg a později režisér v Žižkovském divadle. V letech 1994–2006 byl uměleckým šéfem Divadla ABC a od roku 2007 působí ve stejné funkci v Divadle Antonína Dvořáka v Příbrami. Mimo to režíroval v řadě českých i moravských divadel a také ve Stuttgartu v Theater der Altstadt.

V Milanově režijním repertoáru převažují komedie nejrůznějších žánrů. V Pardubicích inscenoval Charleyovu tetu, která je skvěle namíchaným koktejlem komedie situační i konverzační, Limonádového Joea, jenž je hudebněveseloherní parodií na western, a tentokrát přichází s komornější vztahovou komedií Třikrát život, kterou právě intenzivně zkouší, premiéra se uskuteční 4. března v Městském divadle…


Milane, podle čeho si vybíráš komediální texty? Ptám se proto, že udělat dobře kvalitní legraci na jevišti je po čertech těžké. Jak poznáš při čtení hry opravdu dobrou komedii, kterou se pak rozhodneš inscenovat?
Patřím k těm málo režisérům, kteří mají komedie rádi. Já je mám rád velmi. Přečetl jsem jich velkou spoustu a vždy dám na svůj instinkt. Komediální předloha mě musí něčím zaujmout a inspirovat. Vždy oceňuji humor inteligentní, ať už konverzační, či situační. Když se pak diváci v hledišti takovým humorem baví, tak se přímo tetelím.

Třikrát život napsala francouzská spisovatelka a dramatička Yasmina Reza, jejíž komedie mají úspěch po celém světě. Ty jsi inscenoval také její hry Obraz a Bůh masakru. Jak a kdy ses poprvé setkal s tvorbou této autorky a čím je ti blízká?
Poprvé jsem se s její tvorbou setkal na začátku svého působení v pražském Divadle ABC, kdy jsme se rozhodli inscenovat její komedii Obraz. Tehdy ji režíroval Vladimír Rusko a mě na ní velmi zaujala její úspornost ve slovech, smysl pro překvapivý paradox a inteligentní nadsázku. Tyto rysy jsou vlastně společné všem třem jejím nejznámějším hrám, které jsem měl tu možnost režírovat.

Dávno před tím, než jsme začali zkoušet, jsme se rozhodovali mezi překladem Renaty Vejdovcové, který jsi roku 2003 inscenoval v Divadle ABC, a překladem Michala Lázňovského, který uvedlo jako českou premiéru této hry Národní divadlo v Brně pouhý rok před tím pod názvem Tři verze života. U současné dramatiky není obvyklé, aby v krátké době vznikly hned dva české překlady. Nevíš, jak k tomu tehdy došlo?
Renatu Vejdovcovou jsem znal ještě před její emigrací a byli jsme v pravidelném kontaktu. Jednoho dne mě upozornila na to, že v divadle viděla velmi zajímavou hru a zdali bychom o ni v Divadle ABC neměli zájem. Požádal jsem ji tedy o pracovní překlad a hned jsem pochopil, že bych tuto hru strašně rád uvedl ve svém tehdejším domovském divadle. Až teprve poté jsem se dozvěděl, že text přeložil také můj kamarád Michal Lázňovský. Mimochodem komedie Obraz v příbramském divadle a stejně tak Bůh masakru v brněnském Mahenově divadle jsem inscenoval v jeho překladu.

Vzpomínám si, že tvoje pražská inscenace Třikrát život byla jednou z nejlepších komedií na Festivalu smíchu roku „jáužnevímkterého“. Vracíš se ke hře s dostatečným časovým odstupem třinácti let. Vnímáš dnes v té hře něco jinak?
Yasmina Reza píše především o současných lidech. O jejich problémech, frustracích, neuskutečněných snech, touhách, což jsou vlastně nadčasová témata. Na to vše nazírá z pohledu jisté nadsázky. V tomto ohledu se, myslím, vůbec nic nezměnilo, a tudíž její hry nestárnou. Vlastně ani stárnout nemohou…

V komedii vystupují dva manželské páry ve věku, o němž se někdy hovoří jako o nejlepším, někdy jako o krizovém. Tak jak to vlastně je?
Je to přesně tak: pro někoho nejlepší, pro někoho krizový.

Název Třikrát život divákům skoro nic nenaznačuje. Prozradíš něco ty?
Prozradím to, že jde o tři verze jedné situace, jejímž výchozím bodem je, že přátelé přijdou na návštěvu o den dříve, než je hostitelé čekali.

Obě mužské postavy, Henri a Hubert, jsou astrofyzikové. To je obor dost vzdálený drtivé většině smrtelníků. Proč asi volila autorka zrovna astrofyziku, když jinak psala o lidech blízkých každému z nás?
Myslím si, že právě proto, abychom jako diváci neřešili odborné problémy, ale prostřednictvím těchto problémů abychom nahlíželi na běžné lidské bytosti.

Už nemusíme tajit, že zkoušíme s Jindrou Janouškovou, Martinou Sikorovou, Jiřím Kalužným a Josefem Pejchalem. Můžeš připomenout, v jakých divadelních souvislostech ses s každým z nich potkal?
S Jindrou Janouškovou jsem se pracovně ještě nesetkal, ale znám ji z několika pardubických inscenací. S Martinou Sikorovou jsem se setkal jak při inscenování Charleyovy tety, tak Limonádového Joea, Jirku Kalužného a Josefa Pejchala jsem poznal při práci na inscenaci Limonádoý Joe. Na setkání se všemi čtyřmi se moc těším. Fakt!

Jakožto královéhradecký rodák máš jistě srdeční vztah k Hradci Králové, k němuž se hlásím i já. Co máš rád v Pardubicích a ve Východočeském divadle?

Shodou okolností jsem studoval gymnázium v Přelouči a do pardubického divadla i do samotného města odsud opravdu nebylo daleko. A mám na Pardubice jen samé hezké vzpomínky. Nikdy jsem se netajil tím, že Východočeské divadlo Pardubice je divadlo mého srdce. Vyznávám totiž divadlo poutavých příběhů a výrazných hereckých výkonů. To vše zde nalézám.

Kéž tu to vše budeš nalézat i tentokrát! Díky.
Jana Pithartová

Milan Schejbal při práci, foto Ivo Mičkal