VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

14. únor 2018

S Petrem Borovcem o derniéře "Vdolečků"

Život herců se odehrává od premiéry do derniéry, v reprízách. A těch může být třicet, čtyřicet, ale někdy taky jenom patnáct, a to už člověka zabolí, když hraje naposledy a měl ten kus rád. Ale po derniéře přijde další premiéra, další příběh, postava, výzva, úspěch, aneb taky ne… Herec čeká každou sezónu s napětím a tipuje, ve kterých inscenacích dostane šanci. S PETREM BOROVCEM jsem si povídala o jedné takové velké a krásné příležitosti, kterou měl ve hře Lovecké scény z Dolního Bavorska, s níž se k nemalému smutku nás obou 22. února rozloučíme.

Když režisér Filip Nuckolls začal tuto inscenaci připravovat, měla jsem velkou radost, protože se mi líbil text Martina Sperra, který je zajímavý a provokující, ale také jsem se těšila na setkání našeho souboru právě s tímto režisérem. Viděla jsem několik jeho inscenací a pokaždé to byl zážitek – někdy zábavný, jindy tajemný, mnohdy odvážný. A také mě zajímalo, jak tuto hru přijme pardubické publikum. Kdysi jsem ji totiž viděla v provedení maďarského souboru na Mezinárodním divadelním festivalu v Nitře a dodnes ve mně jistým způsobem rezonuje.

Premiéra v našem divadle se uskutečnila v květnu loňského roku. Hru o jinakosti a xenofobii v nás, která je zároveň metaforou současné společnosti a podobenstvím lidské nesnášenlivosti, provázelo vřelé přijetí publika i kritiky, přesto se ale odehrálo jenom patnáct repríz, podle mě příliš málo…

Petře, mně osobně se bude po „Bavorských vdolečcích“, jak familiárně nazýváme Lovecké scény z Dolního Bavorska, moc stýskat.
Mně bude víc smutno než tobě, to mi věř! Pro mě to byla skvělá spolupráce jak s režisérem, tak i s kolegy. Po dlouhé době jsem si to užíval od začátku do konce. Tahle práce mě chytla nejvíc, a nebylo to jenom tím, že jsem ve „Vdolečkách“ měl velkou roli. Na začátku jsem měl trochu strach z toho tématu, ale Filipův přístup mé obavy brzy rozehnal. Myslím, že nás všechny práce moc bavila. Bylo to skvělé zkoušení a je škoda, že to končí, ale to není v naší moci.

V čem bylo zkoušení s Filipem Nuckollsem jiné a co se ti na tom líbilo?
Měl jsem výhodu, že jsem Filipa znal už ze školy, kde jsme spolu pracovali. Každý režisér, kterého jsem zažil, má svůj styl, přístup. Někteří, co u nás často pracují, už znají herce a mají je nějak „zaškatulkované“. Filip nás ale neznal, tak nám dal svobodu a nechal nás pracovat, byl trpělivý, vysvětloval nám věci, takzvaně nás „nekrokoval“, ale nechával nás ve hře žít. Někdy to bylo těžké, ale mě to moc bavilo. Někomu to může vyhovovat, jinému ne. Je tedy dobré, když se režiséři střídají. U této role, a musím říct, že jsem to už dlouho neudělal, jsem si připravil celý její život, vytvořil jsem si „dramatický oblouk“ postavy. Když třeba na začátku mamince, kterou hraje Lída Mecerodová, vyčítám, že mě nikdy nepustila hrát si s jinými dětmi, tak jsem si to konkrétně představil, snažil jsem se do toho vžít. Cítil jsem tu potřebu, ne že bych si řekl, že to tak udělám, přišlo to nějak samo od sebe. Ta práce byla velmi intenzivní.

Hra Lovecké scény z Dolního Bavorska je o jinakosti, o strachu z ní, o intoleranci. Jinakost není jenom v odlišné sexuální orientaci postavy Abrama, ale i v tom jak se chová, jak mluví, jak je jiný než ostatní vesničané… Myslíš si, že i dnes jsou tato témata aktuální, že hra má stále co říct a třeba i pobouřit jako v dobách vzniku textu?
Je to aktuální, určitě ano. Podívej se na rasismus, jak se poslední dobou opět dostává ke slovu, rozhlédni se po Evropě, ale je to i u nás. Také téma uprchlíků rozděluje společnost. A jestliže už mnozí přijali homosexuály i registrované partnerství, tak třeba adopce dětí takovými páry ještě dnes provokuje. Společnost na to není připravená. Mám hodně známých, kteří žijí v takovém partnerství, a i oni sami říkají, že se toho zatím bojí, že to potrvá ještě dlouho, než to bude možné.

Jsi z malého města, ze Strážnice. Cítíš tam u vás nějakou animozitu vůči homosexuálům?
Absolutně ne, vůbec. Mám tam mezi homosexuály několik kamarádů, sedí s námi v hospodě i s těmi starými chlapy a není žádný problém. Kluci ani holky, které jsou tak orientované, to nikomu nevnucují, nikoho „nebalí“ a ostatní je akceptují.

I během relativně krátkého života inscenace jsi určitě od známých či neznámých diváků zaslechl nějaké reakce, odezvy. Byly spíš kladné, nebo negativní?
Já jsem zaznamenal vesměs kladné ohlasy. Moje sousedka říkala, že se jí to vedle Normálního debila líbilo u nás nejvíc. Ale třeba Konec masopustu ji neoslovil… Vím, že Veronika Malá od nějaké staré paní v autobuse slyšela: „Ještě že to nemělo pauzu, to by jim tam nikdo nezůstal.“ (smích) Přitom Rasputin, to je taky silný, ale i krutý příběh, se lidem líbí… Na Malé scéně by na to lidi možná víc přistoupili. Třeba Živý obraz, který je tematicky taky dost komplikovaný, má zde skvělé odezvy, diváci jsou připravení na to, že jdou na něco tak trochu experimentálního. Myslím si, že se nemusí všechno všem líbit, ale je dobré, že tu takové věci jsou, že je nabídka barevnější a bohatší.

To je pravda. Obecně se lidé chtějí hlavně bavit, ale najde se i spousta diváků, kteří vyhledávají složitější kusy, těžší témata, výzvy. A je dobré, že jim je můžeme nabídnout!
Jana Uherová

Petr Borovec s Josefem Láskou v Loveckých scénách z Dolního Bavorska, foto Ondřej Bouška