VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

4. říjen 2016

S Petrem Kracikem nejen o inscenaci Othella

Režisér Petr Kracik
PETR KRACIK (* 1958) je jedním z nejvýznamnějších českých režisérů své generace. Největší stopu zanechal v Divadle pod Palmovkou, ve kterém režíroval bezmála čtyřicet inscenací, dvacet let ho vedl a vytvořil z libeňského stánku Thálie pojem spojovaný s kvalitní dramaturgií, skvělými režiséry a výsostným hereckým divadlem.
V Pardubicích režíroval poprvé v roce 1990 (O myších a lidech, Asagao), pak se vrátil až po čtrnácti letech k režii Tří mušketýrů. Od té doby je zde častým hostem (Vojnarka, Jitřní paní, Mefisto, Dvanáct rozhněvaných mužů, Jméno růže). V roce, kdy divadla po celém světě uctívají 400. výročí úmrtí nejslavnějšího dramatika všech dob, Williama Shakespeara, Petr Kracik režíruje v Pardubicích Othella

Petře, jednou ses zmínil o tom, že se Shakespearovi programově vyhýbáš. Proč?
Programově? To ne. To je spíš takhle: Už od školy jsem si dělal rozbory některých Shakespearových her a zjišťoval jsem, že jsou velmi složité a režisér k nim musí dospět postupem času, stejně jako k Čechovovým hrám. Ale nakonec jsem se k tomu postavil tak, že třeba Hamleta jsem si udělal nejdřív, abych ho v sobě nemusel nosit celý život, protože bych se tím strašně trápil. Takže jsem ho režíroval v Hamletově věku, ve třiatřiceti, a myslel jsem si, že jsem se Shakespearem skončil. A také mě nikdo v tomto tématu neoslovil, tak jsem si říkal, že to tak má být, že nejsem režisér na interpretaci Shakespeara. Asi je důvod i v tom, že nejsem moc opulentní, nejsem modernistický, spíš trvám na přísné vnitřní interpretaci autorova textu a nepomáhám si vnějškem, což asi pro současné divadlo není výhodné. Pro mě Shakespeare má půvab a je moderní sám o sobě, když ho poctivě interpretuju, ne že mi poslouží jako zástěrka k mé exhibici. Takže jsem si říkal, že nejsem shakespearovský režisér.
Moc mě proto překvapilo, když mě po patnácti letech pozvali na Hrad, abych dělal Othella. Chviličku jsem uvažoval, proč zrovna já na tohle téma, jestli to nějak souvisí s mou pověstí… Ale pak už jsem se zabýval úplně jinými věcmi, hlavně v souvislosti s Hradem. Othello je hra velmi specifická. Malá část dramatu se odehraje na hradbách a pak drama prudkým obratem zkomorní a je komorní až do konce. Hodně jsem se tím trápil. Co s tím na Hradě? Musel jsem volit spíš odlehčenější tón, akčnější drama než nějaké introspektivní trápení, které by na Hradě k divákům „nedolehlo“. Musel jsem se podřídit fenoménu Shakespearovských slavností a prostoru, který se mi sice líbil, ale do značné míry určoval, jak to máme hrát.
Obecně: Platí zásada, že k uvedení Shakespeara musí být setsakramentský důvod. A ten může být třeba v hereckém souboru, je-li v něm představitel Othella, Jaga, Desdemony… je to ten důvod. Takže jsem rád, že dělám znovu Othella, tentokrát v Pardubicích.

Tady máš úplně jiné podmínky pro scénografii, jiné herce, zvolil sis jiný překlad. Vidíš dnes jinak i psychologii postav a vyznění hry?
Těžko lze hru přečíst v základu jinak. Já si tu „hradní“ inscenaci moc nepamatuju. Někdo tuhle paměť má, ale já si nepamatuju vnější aranžmá, není pro mě důležité. Pamatuju si zkoušky, tak jako si na zkouškách pamatuju, co a jak jsme zkoušeli včera a před týdnem, před třemi týdny… ale když je inscenace hotová, tak mi v paměti zůstává jen její tvar. Ale ten základní pocit, vidění figur vnímám pořád stejně intenzivně. To už nemusím rozklíčovat, když dělám Othella podruhé, nemusím hledat, kudy na to jít, a můžu na dané téma mnohem víc improvizovat. Na Hradě jsme Othella hráli na molu, tady se můžu víc věnovat tomu komornímu dramatu s velkými vášněmi, to je pro mě pravý Othello. Ale pevnost tam bude, samozřejmě. Ta pevnost je takové domácí vězení, hraje svou roli a té hře sluší.

V obecném povědomí je Othello žárlivec, který uškrtí svou ženu. Jeho tragédie je sice mnohem složitější, ale rozpoutá ji pouhá pomluva. Jak si vysvětluješ, že ten ušlechtilý člověk a milující manžel uvěří proradnému syčákovi víc než své ženě?
Myslím si, že Shakespeare tu vynikajícím způsobem, až skoro klinickým, dal obraz rozpadu osobnosti. Jak říká Ofélie v Hamletovi: „Tak vzácný člověk a co z něho zbylo!“ Ten údiv nad tím, jak člověk, který prošel bitvami, potoky krve a touží žít už jenom v harmonii, zamiluje se a tohle se mu stane. Já na jeho obhajobu říkám – šťasten ten, kdo tohle nepoznal, kdo nepoznal žárlivost. Ale nenechme se mýlit. Když pozorněji čteme, zjistíme, že Othello není ubit žárlivostí, on je ubitý fakty. Člověk by musel opravdu strašně moc, až strašidelně milovat, aby nepodlehl, když uvidí záběry a fotky a pustíte mu to v přímém přenosu… Je moc těžké tomu neuvěřit. U Othella není primární žárlivost, ale náchylnost k důvěře. Bohužel má důvěru k úplně jiným lidem, než by měl mít.

Čím to je? Hraje v tom roli, že je to sirotek bez zázemí, voják od dětství, nic než válku před tím nepoznal?
Lidi jsou dvojí. Ti, co důvěřují, tedy věří, že ostatní jsou pravdiví. A pak ti, kteří jsou vyhranění jiným způsobem a tohle trápení nemají. Othello patří k těm prvním. A velmi bolestně dojde k tomu, že zabije vlastní ženu. A nejen to, on se tím zpronevěří svému krédu být vnitřně krásný a skoncovat s barbarským světem, ve kterém panují barbarské vztahy – on skončí ještě hůř. A k jeho zkáze stačí slovíčko. To je mimochodem přece velmi současné. Slovo, ať už tištěné nebo jinak zveřejněné, stačí k likvidaci člověka. Nezáleží na tom, co se stalo, ale na tom, co se napíše. Kdyby chtěl člověk tu mašinerii zastavit, musel by zabít toho novináře nebo koho. Jestli ve hře Othello někdo trpí chorobnou žárlivostí, je to Jago. Ne Othello, ten je zmanipulovaný. A jestli se ptáme, jak se mu to mohlo stát? Kdo nebyl uvnitř takové lásky, takové vášně, kdo nezažil tuhle bolest, nemůže to pochopit. Na druhou stranu, komu nebylo dopřáno téhle bolestnosti lásky, tak je v životě připraven o hodně. Kdo chce tenhle dar přijmout, musí být připraven i na to, že ho o něj někdo připraví, zničí ho a bude to strašně bolet. Othello nemohl jednat jinak. S jeho činem samozřejmě nelze souhlasit, ale měli bychom ho pochopit.

Kéž našeho hrdinu pochopí naši diváci. Jaká témata tě čekají po Othellovi?
To je docela velká neznámá i pro mě. Ale určitě mě čekají komedie. Já komedie obvykle odmítám, protože jsou velmi složité. Komedie jsou nejtěžší žánr, který si žádá specifický talent, komedie se musí umět. Já se docela – myslím si – vyznám v psychologii postav a baví mě to. V komedii udělat gag – to člověk musí být klidný, vyrovnaný nebo mít ten talent… Ale obě komedie, které mě čekají, budu dělat s výbornými herci, a to je podstatné. Navíc se máme rádi, a to je důležité.
Ale vlastně se těch komedií bojím víc než Othella. Největší nerváky mám s texty, které nejsou výsostně pro mě. V Othellovi jsem jako ryba ve vodě. To neznamená, že to bude dobře, nebo špatně. Ale jsem moc rád, že děláme Othella v tomhle obsazení. Milan Němec je velmi tvárný herec, bude bojovat s velkými věcmi, s jinakostí Othella. Já jsem nechtěl, aby Othello byl veliký, zvláštní, exotický. On musí být jiný svou ušlechtilostí, je romantický, trochu jako z pohádky, trochu jako Cyrano. Je z těch chlapů, kterých se málo rodí. A tomu Milan rozumí a popere se s tím.

Těším se. Díky.
Jana Pithartová

Petr Kracik při zkoušení inscenace Jméno růže, VČD 2013, foto Jan Faukner