VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

3. říjen 2018

S Petrem Novotným nejen o Shakespearovi

První premiérou letošní sezóny bude romantická komedie Zamilovaný Shakespeare, adaptace slavného amerického filmu z roku 1998. S nápadem na komedii, která by líčila milostná dobrodružství mladého Williama Shakespeara, přišel scenárista Marc Norman už na konci 80. let. Dlouho trvalo, než našel produkci, která měla o látku zájem, poté přizval ke spolupráci britského dramatika Toma Stopparda. Film se nerodil lehce, scenáristé přepisovali texty až do konce natáčení, spousta scén se přetáčela, snímek ale nakonec sklidil obrovský úspěch, celosvětově vydělal téměř tři sta milionů dolarů a získal kromě jiných cen sedm Oscarů. Proto je až zarážející, že adaptace na divadelní hru čekala na svůj zrod tak dlouho, její premiéra se konala až v roce 2014 v londýnském Noël Coward Theatre.

Hra se z velké části odehrává v divadle při zkoušení nové hry, kterou William Shakespeare píše. Z původní komedie se psem Romeo a Ethel, dcera pirátova se stává jedna z nejznámějších tragédií všech dob Romeo a Julie. Základní linku tvoří fiktivní milostný příběh mladého dramatika a Violy de Lesseps, dívky z lepších kruhů, která miluje divadlo i Williamovy verše. Děj je však zaplněn i mnoha reálnými historickými postavami, takže na jevišti se vedle alžbětinských dramatiků Marlowa a Webstera objeví herec Ned Alleyn, herec a impresário Richard Burbage či divadelní podnikatel Philip Henslowe. A nakonec i královna Alžběta.

Režie naší verze tohoto titulu byla svěřena PETRU NOVOTNÉMU, který do hlavních postav obsadil Janu OndruškovouJosefa Lásku. Po jedné ze zkoušek jsme si s režisérem sedli v divadelním klubu, abychom si při kávě popovídali o práci…


Petře, děláme adaptaci filmu, který byl kdysi velmi slavný, hraje se doteď a viděli ho téměř všichni. Máš ten film rád?
Už jsem dělal několik adaptací, ale musím se přiznat, že tentokrát ten film miluju. Přitom nemám rád romantické komedie, žánrově je úplně mimo můj obor, nebo spíš zálibu… Ale tento film je výjimečný. Mám ho rád asi ze tří důvodů. Fascinuje mě téma tvorby, vyprávění o autorovi, který nemůže najít svou inspiraci, a jak je to nádherné, když ji nalezne, a díky ní vznikne smysluplný text, který se pak stane jedním z nejslavnějších, možná dokonce nejslavnějším dílem, jaké kdy bylo pro divadlo napsané. Pak mě velmi zajímá Violin motiv, tedy téma ženy, která žije v mužském světě. To je v současnosti přes všechno zrovnoprávnění žen s muži, které jsem zaznamenal v posledních padesáti letech, pořád ještě velmi nosné téma. A v neposlední řadě je to téma love story. Je to vyprávění milostného příběhu a je to taková sranda a zároveň je to tak dojímavé, že i mě, starého chlapa, to začne bavit.

Kdybys měl srovnat filmovou předlohu a její adaptaci, v čem je které médium lepší nebo zajímavější, zábavnější?
Vždy jsem velmi opatrný, abych se o něčem vyjádřil – to je lepší, nebo horší. Protože jsou zákonitě dva pohledy na totéž a každý je jiný. Nechci to takhle posuzovat. Řekněme, že film je pro mě zajímavější v tom, že je přesnější ve slovníku, ve vedení myšlenky. Já jako divák se prostě víc bavím myšlením postav. To, co říkají, je velmi přesné a pro mě zajímavé. V divadle je to větší zábava, víc se bavíme, je to legrace, show. Víc se tam rozehraje divadelnost toho příběhu, a ta je silná.

Máš za sebou spoustu inscenací, kterým říkáme „velká plátna“. Z posledních připomeňme Rasputina nebo Tančírnu. A podobně „objemný“ bude i Zamilovaný Shakespeare. Baví tě dělat takovéto divadlo? Nebo máš dnes raději spíš komorní příběhy, třeba na Malou scénu ve dvoře?
Popravdě, nejsem si jist. Měl jsem dlouhé, řekněme třicetileté období, kdy asi ta možnost mít na jevišti mnoho herců, více pohybu, dekorací, „výtvarna“, víc hudby, víc jednotlivých prvků byla pro mě v něčem lákavější než komorní drama. Obávám se, že jak stárnu, směřuji víc k minimalismu. Mám čím dál raději, když se můžu v klidu dívat do očí jednomu herci a poslouchat, co mi říká, a vnímat pohyby, které probíhají v jeho mysli, když prochází na jevišti nějakou dramatickou situací. Přijde mi, že to soustředění do tří čtyř lidí mě v současné době baví víc než velká plátna, která pořád ještě občas dělám, třeba nedávno to byl Fantom opery. Zmiňovala jsi Rasputina – myslím si, že ten je vlastně velmi minimalistický. Mohl by být mnohem větším plátnem, mohli jsme tam jezdit s koňskými povozy a mít hodně komparzu. I když to hrajeme s méně lidmi, síla představení se o to neochudí. To, že je herec schopen udržet moji pozornost a říkat mi věci, které mě emotivně zasahují, mi nahradí armádu komparzu.

Někde jsem četla, že Zamilovaný Shakespeare je vlastně takový milostný dopis divadla sobě samému, že je to oslava divadla. Děláš rád věci o divadle? Koneckonců letos budeš ještě inscenovat Ahlforsovu hru Divadelní komedie. Baví tě to odhalování divadla?
Baví mě to, dokonce mám jednu takovou hru rozepsanou. O tom tématu hodně přemýšlím. Začínám v divadle pětačtyřicátou sezónu a mám na co vzpomínat. Je ale pravda, že jsem trochu opatrný, protože si nejsem vždy jistý, jestli diváky baví zabývat se námi, naší profesí. Jestli by divadlo nemělo být o jejich příbězích. Ale tady v Zamilovaném Shakespearovi máme velkou výhodu, že způsob, jakým vyprávějí autoři o tvůrčím procesu, je velmi zábavný. Baví mě to pohrávání si s pravdou, žonglování s několika historickými událostmi, které o Shakespearovi víme.

Vzpomínáš na inscenaci Romea a Julie, kterou jsi u nás nazkoušel v roce 2006 s Josefem Pejchalem a Lucií Štěpánkovou? Myslíš, že jsi dnes dál v porozumění autora a konkrétně tohoto textu?
Myslím, že ano. Romeo a Julie je jako matrjoška. Jeden den máš pocit, že znáš úplně celou panenku, a pak s hrůzou zjistíš, že v ní je jiná a v ní další… A tak to pořád otevíráš. Je to opravdu jeden z nejlepších textů, jaký kdy vznikl. Nahlíženo zvnějšku, je to příběh o lásce, ale zároveň o tolika věcech, o tolika tématech…

Předpokládám, že mnoho diváků Zamilovaného Shakespeara vidělo. Cítíš ostych ze srovnávání naší inscenace s filmem? Nebo je to médium tak razantně jiné, že to nelze porovnávat?
Možná bych ani nepřemýšlel o médiu, že tenkrát film a nyní divadlo… Já si myslím, že je to vždy naprosto zásadní s novým hercem. Vůbec mě nezajímá srovnávání. Každý herec, který není špatný, a my tu nemáme žádné špatné herce, si vždy přináší na jeviště svůj vesmír. Díváš se na něj a za chvíli se propadneš do jeho vesmíru, koukáš se jeho očima a už vůbec tě nezajímá, že ses předtím koukala do duše jiných. I když herci říkají tatáž slova, obsah je vždy jiný. Základní kameny zůstávají, ty přinesl autor, herec přinese svůj vlastní svět, a tím je to vždy jedinečné.

Petře, děkuji za rozhovor a do premiéry ZLOM VAZ!
Jana Uherová

Petr Novotný na zahajovací zkoušce Zamilovaného Shakespeara, foto Jiří Sejkora