VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

22. listopad 2016

S Petrem Novotným o Hoří, má panenko!

Inscenace, která u nás momentálně vzniká, je zdařilou dramatizací slavného filmu Miloše Formana Hoří, má panenko! V pořadí třetí celovečerní snímek režiséra bývá mnohdy a mnohými považován za jeho vůbec nejlepší výtvor, potažmo za nejlepší český film vůbec. Námět vznikl vlastně pouhou náhodou – trojice scenáristů Miloš Forman, Jaroslav Papoušek a Ivan Passer v tvůrčí krizi, když se zcela zasekli při psaní jiného scénáře, navštívili ve Vrchlabí místní hasičský bál. Tento jedinečný zážitek určil nejen nový námět vznikajícího filmu, kdy klíčové zápletky à la volba královny krásy či rozkradená tombola mají svou skutečnou předlohu právě v tomto bále, ale Forman se zejména rozhodl, že celý film natočí právě ve Vrchlabí, a to bez obsazení jediného profesionálního herce. A opravdu ve výsledném filmu dal ve většině rolí příležitost místním obyvatelům. Film natočený v roce 1968 si získal okamžitou popularitu, aby poté na několik let skončil v trezoru. Hoří, má panenko! je jedním z nejvýznamnějších filmů české nové vlny a není divu, že inspiroval i řadu dalších umělců.
Před několika lety se režisér královéhradeckého Klicperova divadla Vladimír Morávek rozhodl přenést tento zcela svérázný a výjimečný film na jeviště. Nyní před nelehkou úlohou zaplnit jeviště příběhy lidí, které jsou zábavné, vtipné i smutné zároveň, stojí i náš herecký soubor. O tom, jak to dopadne, do velké míry rozhodne režisér PETR NOVOTNÝ a jeho vedení herců…

Na zahajovací zkoušce jsi říkal, jak moc na tebe zapůsobil film, když jsi ho viděl hned po premiéře. Je ten pocit stejný, když ho vidíš dnes, nebo když čteš text dramatizace?
Film mě kdysi nadchl především svou protirežimností. Měl jsem pocit, že je to jeden z nejostřejších protikomunistických filmů, jaké v té době vznikly, a řada mých reakcí v hledišti byla taková, protože jsem měl radost, že si konečně někdo dělá takhle hlasitě srandu z toho „blbismu“, ve kterém žijeme.
Když přijel Vladimír Morávek do Pardubic hrát na GRAND Festival smíchu svoji adaptaci, měl jsem pocit, že jsem v Jiříkově vidění a že v tom příběhu objevuju úplně jiné, nové věci. Za prvé se mi zdálo, že je pro mě daleko zajímavější, když ten příběh hrají herci než neherci, za druhé jsem měl najednou pocit, že to téma není jen o komunismu konce 60. let v Čechách, ale že je o lidské hlouposti obecně. A začal mě hodně zajímat. Dnes už mi je úplně jedno, co se dělo v Čechách na konci 60. let, vůbec už na to zaplaťpánbůh nemyslím a strašně mě baví vnímat a režírovat příběhy, ve kterých je pravda a jsou autentické. Příběhy, které o nás vypráví jako o lidském rodu, bez frází a ideologických konstrukcí. A jenom takzvaně odráží jako zrcadlo skutečnost, ve které žiju.

Když jsme inscenaci připravovali, uvažovali jsme o možnosti přenesení děje do současnosti, protože v mnohém jsme se jako národ nezměnili. Proč ses ale nakonec rozhodl uvádět komedii v původních „šedesátkách“?
Jednak z nostalgie. Na konci 60. let mi bylo nádherných devatenáct a trpím tím, jako ostatně spousta lidí mé generace, že na své mládí vzpomínám s radostí. Když někde vidím žlutou limonádu, mám najednou pocit, že by zase měla stát jednu korunu a že je to přesně to, co bych teď měl pít. Mám radost, když se můžu nostalgicky ohlédnout za 60. lety. To je vysloveně moje osobní stanovisko. Druhý důvod je ten, co jsme si s několika lidmi řekli, že přece jenom se především vy, dámy chováte jinak než v té době, o které se bavíme. A ono to v tom příběhu hraje svou roli – a velkou. Takže jsem vám, dámám vyšel vstříc, protože vy se dnes k vašemu prospěchu chováte úplně jinak. (smích)

Co je na filmu i dnes půvabné a čím se bude naše inscenace nutně odlišovat?
Především to hrají herci a ne neherci, což není útok na neherce, jde jenom o jiný způsob vyprávění příběhu. Mě v této chvíli baví, že ho vypráví herci, protože je tam jistá přidaná hodnota, která mě zajímá. Druhá věc je, že možná ten příběh vyprávíme lehce poučeněji, než když byl tím přímým zrcadlem ve své době. Dnes se umíme nad těmi věcmi malinko víc pousmát, jsme víc nad věcí, tehdy nám víc vadily. Marná sláva, nějakým způsobem osobnostně zrajeme. Takže herci k tomu přistoupí určitě jinak než autoři geniálního filmu.

Má inscenace své hrdiny? Kteří to jsou?
Já je všechny vnímám jako hrdiny, všechny postavy. Mně přijde velmi hrdinné, že prožily své životy, jak je prožily, že se s nimi popraly, popasovaly a se ctí umřely. Já o nich budu moc rád hezky vyprávět. Všechny postavy, které vstoupí na jeviště, mě dojímají. Mají svůj vnitřní lidský patos, který mě zajímá. Mám pocit, že každý z nich se vší vážností bojuje se sebou, se svým okolím, či dokonce s osudem.

Když jsme při zahajovací zkoušce četli text Hoří, má panenko! poprvé nahlas, všichni jsme se bavili a smáli. Jak uchovat ten pel nového, neokoukaného? Nebo jak přimět herce, aby byli přirození?
To kdybych věděl, tak jsem asi bohatší, než jsem. Nevím to. Říkáš pravdu a musím říct, že jsem za dvaačtyřicet let, co jsem u divadla, nezažil tak hurónský smích narvané zkušebny, protože tam hraje téměř celý soubor a mnoho hostů. To nebyl ten případ, kdy se smějí dva tři lidi, co mají stejný smysl pro humor. Tam se smáli úplně všichni ve stejných chvílích. Tohle je pro mě jeden z největších zážitků, který si budu pamatovat navždy. Všichni jsme měli pocit, že se v tom poznáváme na každé stránce, v každé druhé replice. Takže já už jsem si užil. A teď se velmi poctivě snažíme, procházíme různými peripetiemi, hledáme možnosti… Někdy se nám zdá, že to vůbec není vtipné a ani být nemělo… Doufám, že se kolem premiéry dostaneme tam, kde to bylo na začátku, na té první zkoušce.

Petře, věřím, ze se tak stane a k tomu ti přeji ZLOM VAZ!
Jana Uherová


Petr Novotný při režírování Krásky a zvířete na Kunětické hoře, foto Jan Faukner