VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

4. květen 2015

S Radovanem Lipusem nejen o Duši

Radovan Lipus v berlínském Památníku holocaustu, foto Anežka Lipusová
Tragikomedie Arthura Schnitzlera Duše – krajina širá vtrhne na pardubické jeviště poprvé již 8. května. Ale nebude to premiéra jen této hry – ale vůbec poprvé v historii představíme dílo Arthura Schnitzlera na pardubickém divadelním jevišti. Je až s podivem, že žádná z her tohoto věhlasného spisovatele a dramatika se zde nikdy neuváděla, přestože Schnitzler nebyl na ostatních českých jevištích v minulosti jen vzácným hostem. Ještě za jeho života (1862-1931) byla řada z jeho textů přeložena do češtiny a tehdy rovnou i inscenována. Pro autorovu premiéru jsme zvolili hru, která bývá obvykle označována jako jeho nejvýznamnější, rovněž samotný Schnitzler si jí dle svých deníkových záznamů cenil nejvíce. V době svého vzniku byla Duše – krajina širá (Das weite Land) premiérovaná dokonce v devíti evropských divadlech zároveň – 2. listopadu 1911. O tom, že se jedná o dílo výjimečné a hovořící o současném světě, jako kdyby ji Schnitzler napsal teprve nedávno, se můžete již zanedlouho sami přesvědčit, tak jako se o tom již přesvědčili herci a členové tvůrčího týmu, v čele s režisérem RADOVANEM LIPUSEM. Spolupráce s ním je velmi potěšující, inspirativní a občerstvující. Dovolte si občerstviti svoji mysl jeho slovy též vy.

Pro hostování v pardubickém divadle jste byl lákán vícekrát již v minulosti. Proč jste se rozhodl nabídku přijmout až nyní, co tomu dříve bránilo?
Hned na počátku musím učiniti toto oznámení: vytrvalosti pardubického lákání si převelice cením. Proč to nevyšlo už dříve, je snadno k vysvětlení – vzdálenost, malé děti, náročné ostravské angažmá, šumné natáčení. Nyní jsem ve svobodném povolání v nedaleké Praze, děti odrostly, natáčení zvolnilo. Jsem rád, že se hostování ve Východočeském divadle konečně splnilo.

Sledoval jste alespoň zpovzdálí tvorbu Východočeského divadla?
Pardubické divadlo jsem sledoval již od 80. let, kdy tu Jaroslav Vostrý, Michael Tarant či Juraj Deák utvářeli po svém svůj scénický svět. V poslední době jsem aspoň na dálku a nesoustavně vnímal zajímavou práci, kterou tu dělali Jirka Seydler či Jana Uherová – mí dávní spolužáci. Teď pilně doháním zdejší repertoár současný, východočeský divadelní krb rozhodně není chladný a vyhaslý…

Na šestnáct let jste zakotvil v Národním divadle moravskoslezském jakožto kmenový režisér. Čím vám Ostrava tolik učarovala, že jste jí byl tak dlouho věrný?
Ostrava je sugestivní a silné město. Ostré a přímočaré. Může být kletbou, nebo uhrančivým darem. Našel jsem tam skvělé kolegy, inspirativní práci, přátelství znělá a pevná jak chrámový zvon. Národní divadlo moravskoslezské je velkorysý divadelní polygon. Když to řeknu ve zkratce a jemně – byť jsem z Ostravy po letech odešel, Ostrava nikdy nemůže odejít ze mě.

Národní divadlo moravskoslezské znamená pro režiséra práci především na velkých scénách. Ale tu a tam jste pracoval i na scénách komorních, jako je ostravské Divadlo loutek nebo plzeňská Alfa. Měl jste potřebu velké inscenace vyvažovat prací ve studiových prostorech, nebo vás lákal menší kolektiv a podobně?
Velikost inscenace nespočívá v prostoru, ale v tématu a jeho uchopení. Velmi mne baví a těší obojí zkoušet, střídat a měnit. Bylo pro mne radostí pracovat v Národních divadlech v Ostravě, Brně i Praze, ale i na malých jevištích jsem vždycky v chvějivém napětí jak akrobat bez jištění na provaze. Důležité je postavit inscenaci, která něco sděluje a znamená, ať je to vinohradské divadlo, plzeňská Alfa nebo ostravská Komorní scéna Aréna.

Vaše osobnost je přímo spojená s televizními cykly o architektuře Šumná města a Šumné stopy, které jste mimochodem letos v březnu osobně prezentoval i na naší Malé scéně ve dvoře. Jak se zrodil nápad na tento dlouhotrvající televizní projekt?
Architektura mne zajímala už od dětství. Divadlo jako kouzlo jedinečného okamžiku – architektura jako nadčasové mlčenlivé svědectví. Když jsem v roce 1995 psal první scénář ke svému filmu s názvem Šumná Ostrava, věděl jsem, že průvodcem bude postava žasnoucího architekta, který přijíždí do města a nebojí se divit a nebojí se chechtat. Tehdy jsem absolutně ještě neměl tušení, že oním průvodcem bude David Vávra a jedno setkání se ve dvacetileté přátelství a šumnou spolupráci promění. Cílem Šumných měst bylo připomenout v té době neprávem opomíjenou architekturu 19. a 20. století. Šumné stopy, chtějí pro změnu splatit dluh českým architektům v cizině, na nichž spočívá křivda našeho zapomnění jako nespravedlivé prokletí.

Jaké spojitosti vidíte mezi architekturou a divadlem, mezi prací architekta a divadelního režiséra?
Je mnoho styčných a společných bodů, jimiž jsou oba tyto světy vzájemně propojené. Každá hra je půdorys, nad nímž stavba inscenace zřítí se, či vzklene. V obou případech jde o to vytvořit svobodný prostor k životu. Co na tom, že jeden existuje jen večer na jevišti a druhý je z betonu a cihel. Oba musí poskytnout svým obyvatelům prostor pro sny, bezpečí a jistotu.

Možná právě i divadelní hru Arthura Schnitzlera Duše – krajina širá, kterou právě připravujeme, můžeme označit za svého druhu velké architektonické dílo, byť na poli dramatu. Drží tato stavba slov pevně?
Arthur Schnitzler napsal nesnadný, ale krutý a omamně krásný kus. Byl to dramatik-lékař, skvělý diagnostik. Brilantní znalec lidí. Oblíbenec múz…

Čím vás Duše – krajina širá na první přečtení uhranula?
Tragikomikou. Vhledem do širé krajiny vztahů, do mořských hlubin lidské duše, kde jde mnohdy velice nesnadno to, co vypadá na pohled zcela jednoduše.

Jste obdivovatelem dramatického či rovněž prozaického díla Arthura Schnitzlera? Je tento autor vaším oblíbencem?
Jedním z největších. Zná mentalitu naší střední Evropy jako málokdo. Zná její škleb, osamělost i smích. Umí ve svých textech dojmout, pobavit i drásat. Navíc nepíše hercům role jako kosti holé, ale jako pořádné porce masa.

Setkal jste se přímo režijně s jeho hrami již vícekrát?
Už na DAMU jsem se dychtivě potýkal s jeho Udatným Kasiánem a v Divadle v Řeznické s dramatizací Poručíka Gustíka. V Národním divadle moravskoslezském jsem v českých premiérách inscenoval Mezihru a příběh Casanova ve Spa, který jsem si po letech v pražském Švandově divadle rád ještě znova s Kamilem Halbichem zase jinak zopakoval. Takže jestli správně počítám, pak tedy vězte, že v divadle je pro mne toto pardubické setkání se Schnitzlerem v pořadí už šesté…

Inscenovat takto velkou a zásadní Schnitzlerovu hru není zrovna lehký úkol. To vy si často kladete takto náročné úkoly? Pro režiséra i herecký ansámbl je přeci mnoho snazších her…
Na snadných textech se člověk nic nového nedozví ani nenaučí. O světě, natož o sobě. Mám rád příběhy, za které můžu celým srdcem ručit. Když do pekla, tak na krásném koni a zvonivé podkově!

Schnitzler charakterizuje svoji hru jako tragikomedii. Platí podle vás tato jeho charakteristika? Objevujete ve hře rovněž komediální tóny a momenty, nebo na vás ze hry dýchá přeci jen více psychologické drama?
Arthur Schnitzler své příběhy jako pravý lékař dobře navážil a smíchal. Jsou stvořeny ze smíchu i slz. Z šepotu, křiku i ticha. Z trapnosti i pýchy, z naplnění i prázdnoty. Ze všeho toho jsou i naše vlastní životy.

S velkou částí hereckého obsazení jsme se vydali na krátkou studijní cestu do berlínského Deutsches Theater na tamní inscenaci Duše – krajiny širé. V čem to může být pro vás i herce užitečná inspirace?
Myslím, že jsme v Berlíně viděli scénický kus přesný, naplněný a horečnatě žitý. A výkony hlavní herecké dvojice? To byla cenná lekce z jevištní intenzity!

Děkuji vám za rozhovor a přeji podobně intenzivní zážitky se Schnitzlerem nám všem.
Zdeněk Janál

Režisér Radovan Lipus s Petrem Dohnalem, Martinou Sikorovou a Tomášem Lněničkou na studijní cestě do Berlína, foto Zdeněk Janál