VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

3. listopad 2014

S režisérem Šimonem Dominikem o novém INprojektu

V cyklu INprojekty (Malé inscenační projekty světových novinek) na Malé scéně ve dvoře tentokrát uvedeme hru Stephena Sachse MAUDE, LIONEL A PRST JACKSONA POLLOCKA. Dialog dvou postav – Maude a Lionela (Jindra JanouškováMartin Mejzlík) – dokáže být přívětivý i překvapivý, napínavě detektivní i citlivě psychologicky odhalující nitra a příběhy jednotlivých postav.
Režie tohoto INprojektu se chopí mladý režisér Šimon Dominik, který je aktuálně kmenovým režisérem Západočeského divadla v Chebu...

Maude, Lionel a prst Jacksona Pollocka je komorní hrou postavenou na živém dialogu dvou protichůdných postav – svérázné Maude a uměřeného intelektuála, kunsthistorika Lionela. Zaujal tě jejich na první pohled viditelný kontrast? Může to mezi těmito postavami dostatečně jiskřit?
Rozhodně může, postavy jsou napsané velmi živě, přirozeně, uvěřitelně. A ačkoliv se kontrastnost jejich zázemí (řekněme materiálního i duchovního) a vyjadřování na první pohled jeví trošku přehnaně, stavba dialogu jako celku nakonec všechno zmotivuje a ospravedlňuje. Maude, Lionel a prst Jacksona Pollocka je prostě klasická „dobře napsaná hra“.

Hra v sobě ukrývá konverzační komedii, ale místy až jemně psychologické drama. Každopádně obě postavy se během dialogu poměrně dost obnaží – svěří se vzájemně se svými osudy. Baví tě podobné hry?
Baví. Celkem dlouho jsem nečetl text, který by mě do sebe takhle vtáhnul... Hlavní ženská hrdinka je skutečně pozoruhodná osoba, strašně klame tělem. Neustále člověka překvapuje – vždycky, když si myslí, že ji pochopil, přijde nějaká změna a divák musí začít znovu. Je to vlastně taková detektivka.

Může podle tebe bavit diváky hra, jejímž středobodem je krom skvěle vystavěného dramatického dialogu otázka, jestli obraz, který má Maude doma, je pravý Jackson Pollock, tedy obraz za desítky milionů dolarů, nebo padělek?
Kdybych o tom pochyboval, vůbec bych se Maude, Lionel a prst Jacksona Pollocka neodvažoval uvést na jeviště. Z hlediska autorství obrazu je hra strašně napínavá, je to jako sedět v kině a koukat se na Sherlocka Holmese. A navíc je tohle jen jedna rovina, ta nejviditelnější, ale zdaleka ne ta nejdůležitější. Pod ní se rozvíjejí mnohem složitější, osobní otázky, a ty diváky rozhodně nudit nebudou.

Hru přeložil shodou okolností tvůj otec Pavel Dominik. Inscenoval jsi už některý z jeho překladů?
Dvaapůlkrát – jednou jako dramaturg, dvakrát jako režisér. Pozoruhodné je, že ve všech případech se jednalo o jednoho a téhož autora, anglického dramatika Patricka Barlowa. V Praze jsem režíroval jeho komorní montypythonovské komedie Mesiáš a Největší příběh všech dob. A v Chebu jsem byl před třemi lety součástí inscenačního týmu režiséra Petra Vodičky, který uvedl Třicet devět stupňů.

Rovněž jsi již několik her sám přeložil. Necháš si v tom od otce radit, nebo jdeš zcela svou cestou? Mám pocit, že váš výběr her k překladu má řadu styčných bodů...
Myslím, že si jdu svou cestou, ale dávám mu své překlady přečíst a samozřejmě se s ním někdy radím. Mám pocit, že bych byl hlupák, kdybych téhle možnosti nevyužil. A ty styčné body mají svou logiku – skoro pětadvacet let ve společné domácnosti se někde projevit musí. Nemluvě tedy o genech...

Formu scénického čtení tedy můžeš ze zkušenosti vnímat nejen jako režisér, ale také jako překladatel. Může překladateli sloužit ku prospěchu? Tak, že si skrze něj ověří především mluvnost svého překladu? Dá se to využít v praxi?
V tomhle tkví velká výhoda scénického čtení, člověk si skutečně může ověřit funkčnost některých řešení nebo celkového jazykového ladění překladu a případně může před „velkým“ uvedením udělat potřebné úpravy. Jako když se vyrábějí ověřovací série. Ale podobně slouží i první čtené zkoušky – jakmile se člověk může oprostit od čtení, ve kterém podvědomě dává replikám ten výraz, který by chtěl mít, a jen se zaposlouchá do cizí interpretace, strašně ho to osvobodí a najednou vnímá valéry, které mu předtím unikaly.

A z pozice režiséra: Jak vnímáš podstatu, smysl a cíl podobných projektů, kdy se hra pouze v ostrých konturách scénicky naznačí, ale nevytvoří se celá inscenace?
Odpověď je podobná. Jako diváka mě baví, neboť přinášejí texty, na které se třeba v běžném provozu nikdy nedostane, protože třeba není ideální obsazení nebo prostor nebo peníze nebo čas a podobně. A jako tvůrce – dramaturg a režisér – oceňuji, že si můžu ozkoušet konkrétní hru nebo třeba poetiku z hlediska toho, jak na ně reagují herci i publikum, případně obecněji, jak se text „chová“ ve třech rozměrech. V Chebu se takhle stalo asi dvakrát nebo třikrát, že jsme si na tradičním večeru scénických čtení vyzkoušeli hru, která se časem dostala i na běžný repertoár.
Zdeněk Janál

Režisér Šimon Dominik