VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

7. leden 2016

Se silnými alkoholičkami osobní zkušenosti nemám, říká režisérka Tereza Říhová

Po krátké podzimní přestávce (dané velmi náročným provozem Východočeského divadla) se opět vracíme k našemu oblíbenému cyklu INprojekty čili k Malým inscenačním projektům světových novinek. Stane se tak v úterý 19. ledna. V tento večer se setkáte se zbrusu novým překladem hry Felicie Zeller Pivo a ženy, který nám ještě tzv. „zatepla“ poskytla překladatelka Zuzana Augustová, s níž jsme již spolupracovali při uvedení jejího překladu hry Elfriede Jelinek Poutník. Rozvíjíme tak nejen spolupráci s touto významnou českou překladatelkou, ale rovněž spolupráci s Goethe-Institutem v Praze, který podpořil realizaci překladu této mimořádné hry. Autorka Felicia Zeller zkoumá v celé svojí tvorbě různá sociální témata, přitom se výrazně spoléhá na slovní dramatický projev a směřuje svoje hry k inscenačnímu minimalismu. Ráda je také sama předčítá. Ale jak v mnohých rozhovorech naznačuje, i tak jsou její hry určené především pro scénická provedení, v něž vždy doufá. Jak se s její hrou vypořádá talentovaná režisérka TEREZA ŘÍHOVÁ, můžete na Malé scéně vidět sami. Nyní vám poskytneme drobné vodítko ke zjištění, na co se máte v tomto případě těšit...


  T. Říhová na fotografii H. Fikerové


Terezo, co vás napadlo, když jste poprvé uslyšela název hry Pivo a ženy?
Zda to bude hra o pivu a ženách, nebo jestli jde o metaforu. Nešlo o metaforu. Nakonec se mi ale ta přímočarost a upřímnost názvu vlastně zalíbila. Nesnaží se na něco si hrát.

Znala jste již dříve autorku Felicii Zeller?
Bohužel ne. Ale díky příležitosti scénického čtení jsem měla možnost obeznámit se jak s autorkou, tak s její tvorbou.

Hra v sobě ukrývá velké množství mikrosituací, promluv a dialogů žen, které v nemalém množství konzumují pivo. Máte osobní zkušenost s touto kategorií žen? Nebo je to příliš, pokud se pokusím takto kategorizovat? Vždyť kdo si tu a tam nedá pivo, že?
Vzhledem k tomu, že se již skoro dvanáct let pohybuji ve studentském prostředí… No, asi bych to možná takto nekategorizovala. Onen rozdíl se právě skrývá ve vašem „tu a tam“. Tedy kolik, jaký druh a jak často alkohol konzumujete. Při jaké příležitosti a proč. A zdali vám to již zasahuje do osobního a pracovního života. Ono za tím „nemalým množstvím“ je vždycky nějaký příběh. Ale zpět k vaší otázce, já sama se silnými alkoholičkami osobní zkušenosti nemám.

Hra je psaná jako volný sled replik, i když autorka jednotlivé situace pojmenovává a dokonce v nich čísluje jednotlivé oddíly. Je obtížné se v replikách vyznat a najít v nich postavy, děj, příběh?
Jako celek se hra, dle mého mínění, snaží spíše o vystižení pocitu, zachycení atmosféry a stavu zvolené sociální skupiny. Neobjevují se zde propracované postavy s výrazným dramatickým obloukem, děj také neobsahuje klasickou dramatickou stavbu. Některé motivy či repliky se sice občas navracejí, ale jak píše v úvodu sama autorka: „Je jedno, jestli jsou aktérky ženy nebo muži převlečení za ženy. Počet osob je lhostejný. Může být klidně jenom jedna.“

Máte s podobným typem divadelního textu již nějaké zkušenosti, nebo jste zvyklá spíše na přesné postavy a dramatický vývoj hry?
Spíše jsem zvyklá na vámi popsanou klasiku. Ale již jsem pracovala například i s koláží různých textů, kde jedním z nich byla báseň psaná pouze v citoslovcích. Či jsem v loňském roce zkoušela dokumentární divadelní projekt (na téma vlajkonošů/hooligans), který se skládal z útržků právních paragrafů a vyhlášek, úryvků kazuistických studií, televizních reportáží, definic odborných termínů, nahrávek autentických rozhovorů aj.

Ráda v divadle experimentujete?
Jak kdy a jak s čím. Myslím, že experimentem se může tvůrce posunout vždy o něco dále, poznat a prozkoumat věci, které by mu jinak byly skryté. Je to výzva pro sebe sama, zkusit si něco jinak než doposud. Začít přemýšlet jiným způsobem. Někdy se ale ráda držím jistot, pokud je potřebuji. Experimentovat násilně mi přijde zbytečné.

O co se při inscenování hry, tedy při režijní práci, nejraději opíráte?
Především o společnou práci a komunikaci v rámci užšího inscenačního týmu. Tedy o autora/dramaturga, herce, scénografa… Myslím, že jedna hlava může vymyslet krásné věci, ty ostatní je pak mohou dále rozvíjet. Ta výměna a konfrontace názorů, pohledů a nápadů se může neustále vazbit. Na mně jako režisérovi pak samozřejmě zůstává odpovědnost za počáteční nasměrování, průběh a výsledný tvar.

Studujete brněnskou JAMU. Teprve vás čeká absolventská inscenace ve Studiu Marta?
Ano. Ze všech mých kolegů z ateliéru jdu na řadu jako poslední. Ostatní již budou mít své absolventské inscenace na repertoáru Marty. Nás čeká zkoušení od poloviny února. Na inscenaci budu spolupracovat se svým kolegou dramaturgem Šimonem Petákem, se kterým jsem se již na mnoha projektech během našeho studia setkala. Ten také přišel s návrhem divadelně zpracovat Grotesku od Kurta Vonneguta. Premiéra je naplánovaná na 3. dubna.

K čemu jste svými pedagogy vedena, dávají vám volnost, nebo vaše režijní způsoby výrazně ovlivňují?
Rozhodně z nás nechtějí mít své malé kopie. To by bylo zbytečné. Spíše usilují o to rozvíjet a usměrňovat náš osobní pohled, přístup a názor na divadlo. Naše vidění a tvůrčí práci.

Před nástupem ke studiu režie jste již vystudovala jiné obory. Jaké? Vnímáte to jako výhodu? Často se říká, že díky takovým zkušenostem může být režisér rychleji vyzrálým tvůrcem, neboť již má více z čeho čerpat…
Na Univerzitě Palackého v Olomouci mám za sebou studium magisterského oboru Teorie a dějiny dramatických umění (pod názvem se skrývá divadelní a filmová věda) a studium bakalářského oboru Speciální pedagogika se zaměřením na dramaterapii. Čerpat a inspirovat se dá mnohým, nejen předchozím studiem. I když je pravdou, že jsem se věnovala oborům, které se divadla týkaly či s nimi byly úzce spjaty. Z obou škol jsem tak měla možnost si přenést mnohé i do své režijní práce.

A otázka na závěr: Máte již nějakou zkušenost se specifickou divadelní formou scénického čtení? A jak vám vyhovuje?
Během studia jsem již na škole nějakými scénickými čteními prošla. Nikdy se však nejednalo o takto rozsáhlou záležitost. Sama spíše inklinuji k přesné a propracované finální inscenační podobě. Nedokonalost a úplná nedotaženost oproti klasické divadelní inscenaci mě občas vnitřně mučí. Myšleno v dobrém… Vždy mě mrzí, když vidím, jak by se s tím dalo dále pracovat… Na druhou stranu je ta odlišnost práce v mnohém přínosná. A věřím, že tomu tak bude i v případě pardubického zkoušení!
Zdeněk Janál

T. Říhová
T. Říhová