VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

3. květen 2016

Zdena Bittlová a její Šťastné dny

Jako Winnie ve Šťastných dnech, foto J. Vostárek
Blíží se derniéra Šťastných dnů, absurdní grotesky, v níž je představitelka hlavní role ZDENA BITTLOVÁ znehybněna a „vsazena“ do stolu, přesto musí upoutat a hodinu a půl udržet pozornost diváků, kteří sedí na Malé scéně takzvaně na dotek. A při této příležitosti jsem poprosila Zdenu o rozhovor. Zašly jsme do nově otevřené kavárny poblíž divadla a povídaly si nejen o této hře, ale i o stárnutí, o věcech, které ji zajímají, o lidech, kteří ji nejvíce ovlivnili. A i když se známe dlouho a často si spolu povídáme, tentokrát mě odzbrojila upřímností a otevřeností…

Před premiérou jste zápasila s obrovským množstvím textu, ale nedávno jste říkala, že kdyby vás někdo v noci probudil a hodil repliku ze hry, hned budete vědět a navážete…
Ano, budu, ale fakt je, že před každým představením si to ještě dvakrát třikrát projdu, protože ten text je mimořádně složitý, neobyčejně komplikovaný a těžký. Někdy zdánlivě nemá logiku, opakuje se s jemnými nuancemi, takže je těžké vědět přesně, v jaké části hry se herec nachází. Ale při představení už mi nedělá žádný problém, už si s tím hraju, už si dokonce můžu hrát i s lidmi.

Stalo se, že jste se takzvaně zacyklila?
Ano, párkrát, ale byly to jenom drobnosti. Jednou jsem vypustila kousek textu, pak jsem si na to vzpomněla, ale už jsem se nevracela, abych nepopletla partnera Martina Mejzlíka, který tam měl mezitím akce. Ale teď se mi to vůbec nestává.

A jak reagují diváci? Jsou vnímaví a jdou s tím textem, nebo ho odmítají? Z některých představení občas i odejdou…
Od začátku jsme počítali s tím, že to nebude pro širokou diváckou veřejnost. Myslím, že dnes na to jdou lidi, kteří to chtějí vidět. A to je tam pak ticho jako v kostele a při děkovačce mám pocit, že jsou spokojení. Cítím vstřícnost a mám neskromný pocit, že mě mají rádi. Byla jsem ráda, když jsme se s ředitelem domluvili, že se hra nebude přenášet do další sezóny. Chtěla jsem, aby se to nasazovalo aspoň třikrát v měsíci a odehrálo v rámci této sezóny. Asi na třetí repríze byla mladá dívka, která mi poslala kytku, při děkovačce stála a byla dojatá. Záleží na každém, do jaké míry je citlivý nebo jak si k textu najde cestu. A jak je ochotný se tím zabývat, zamyslet se nad životem.

Cítíte, že se diváci v tématu hry nacházejí?
Cítím. Stalo se mi, že jsem šla v zimě ráno na procházku se psem a vyběhla za mnou paní v noční košili, přes kterou si dala bundu, a říkala: „Nezlobte se, že vás obtěžuju, ale musím vám říct, že s manželem jsme byli hrou velmi zasaženi…“ Takových ohlasů jsem zaznamenala několik, občas mi diváci říkají, že podobný problém prožívají. A pak mi jedna paní třeba řekla: „Já to žiju, proč bych na to chodila do divadla?“ Záleží na každém divákovi. Není to snadno stravitelný text a vím, že pardubický divák má raději lehčí žánr, chce si v divadle spíš odpočinout. A nikomu to samozřejmě nevyčítám. Já jsem s tím do toho šla, že se to nebude líbit všem, a je to v pořádku.
Možná mi to nebudete věřit, ale já divadlo nehraju, abych lidi ohromila nebo abych byla v Pardubicích populární. Hraju ho pro svou terapii, což mi tahle inscenace bohatě dopřává. A ráda zkouším nové věci. Ráda se pouštím do projektů, pokud za to stojí, i když vím, že budou mít krátký život jako teď Šťastné dny.
Podobný případ byly Trójanky nebo třeba i Medea, i když zde byl jiný důvod, že se to hrálo málo, stála za tím spolupráce s Komorní filharmonií Pardubice, která měla jiné závazky. Na začátku jsem na to ale byla upozorněná, že to bude mít šest repríz, s tím jsem do toho šla a stálo mi to za to. A vidíte, jak je osud nespravedlivý, kdo dnes zná skladatele Bendu, autora hudby? Jenom úzký okruh lidí, co se tím zabývají. A přitom je to tak nádherná hudba, já jsem byla vysloveně unešená.

Když jste zkoušela hru s režisérem, který byl mnohem mladší než vy…
… o dvě generace mladší…

… měli jste na něco diametrálně odlišné názory?
Ne. Nikdy.

Nechyběla mu životní zkušenost, že si ty věci neodžil?
To nevím. Ale byl velmi připravený, a dokonce mi vysvětlil některé věci, kterým jsem nerozuměla. Je tam jedna taková pasáž, o stárnutí. I když není rozdílu mezi tímto okamžikem a následujícím, přece jenom ubíhá čas. Všem. Já si uvědomuji, že jsem si jako mladá vůbec nepřipouštěla, že zestárnu.

Taky cítíte, že se rok stále víc zkracuje?
A jak! A počkejte, až budete v mém věku! To je takový fofr! Někde jsem četla, že je to tím, že jsme pomalejší a všechno nám déle trvá, tak za stejný čas je i méně zážitků… Je to samozřejmě relativní, protože čas je stále stejný… (smích) Pamatuju se jako dítě, co to bylo za dobu, než přijdou prázdniny nebo než budou Vánoce. To se nedalo vydržet. Co to trvalo, než mi bylo patnáct a já jsem dostala legitku a mohla chodit na všechny filmy. A teď… Je to velký dar, když se člověk dočká stáří v relativním zdraví. Když mi to ještě jakžtakž pálí a třeba si zapamatuju text, i tak obtížný jako Šťastné dny. Zatím mi stáří nevadí. Neříkám, že bych nechtěla být o dvacet let mladší. Ale hrozné je, když je člověk nemohoucí, bezmocný. Kdyby přišel Alzheimer… no, ten člověk je šťastný, ale všichni kolem zoufalí… (smích) Nechtěla bych to, toho se bojím strašně.

Šťastné dny jsou o partnerech, kteří spolu žijí už dlouho a mají na světě jenom jeden druhého. Využila jste vlastní zkušenost ze soužití se svým partnerem Petrem Hübnerem?
Taky. I ty hádky mezi Winnie a Williem znám. Ale to se stává snad u všech párů, je minimum těch, co jsou bez konfliktů. Taky jsme se s Petrem hádali, o maličkostech, kvůli malichernostem, o tom většina partnerských hádek přece je… Ale na stáří to bylo jiné. Člověk se zklidnil, zmírnil… a říkal si, proč se hádat kvůli maličkostem. Bohužel nám ten klid nebyl dopřán nadlouho. A postavy ve hře se taky měly moc rády. S Petrem jsme se dostali do takové sounáležitosti, jako bychom byli rodní. On ke mně takovým způsobem patřil. Po jeho smrti… vůbec si neumím představit, že by ho nahradil někdo jiný. Neodsuzuju, že si lidé najdou dalšího partnera, třeba i v tomto věku, ale já bych to nemohla.

Po čem toužíte? Co byste ráda dělala?
Moje největší touha je přečíst všechny ty knížky, co mám. Obohacuje mě to a přináší potěšení. Dokážu se strašně radovat, když je knížka dobrá. Knížka je opravdu můj nejlepší kamarád. Pamatuju si jedny prázdniny, kdy neustále pršelo. Byli jsme na chalupě, Petr ve stodole zalezlý pod autem a já s knížkou. Pro mě to byly nejkrásnější prázdniny! Tak takhle žiju. A co bych si přála? Abych nebyla nemohoucí a nebyla nikomu na obtíž a aby i ten konec byl milosrdný.

A v divadle? Jsou role, které vás minuly, anebo takové, na které čekáte?
Měla jsem ráda dvě role, ani jednu jsem nedostala, když se to tady hrálo. Ale naučila jsem se, že nemá smysl se kvůli rolím trápit. Já chci dělat s lidmi, co chtějí dělat se mnou. Ničeho nelituji, protože o co jsem přišla, to jsem si všechno zavinila sama, svou povahou, tím, že říkám věci, jak si myslím. Nesnažím se nikomu dostat do přízně. Proč litovat? Takhle to bylo, takhle jsem ten život prožila a takhle jsem si zahrála. Něco bylo bezvadné. Jsem moc ráda, že jsem zkoušela s Michaelem Tarantem, musím říct, že mě vždy posunul ještě dál. My jsme si v něčem velmi podobní, on říká, že jsme jakoby z jednoho hnízda…

A další režiséři, kteří pro vás hodně znamenali?
Abych byla spravedlivá, tak František Laurin mi dal krásné role, pěkné příležitosti. Ale především musím vzpomenout na tátu (Zdeněk Bittl, dlouholetý režisér a ředitel VČD – pozn. red.), protože jestli něco umím, tak jeho zásluhou. Nikdy mě nechválil, byl na mě vždycky strašně tvrdý, v životě jsem se nedočkala pochvaly. Ale díky tomu jsem vždy šla dál, nikdy jsem si neříkala, to už umím, jsem dobrá. Protože vždycky začínáte znova. S každou rolí můžete na všechno zapomenout a začínáte znova. Jistěže, s technikou po tolika letech už nemám problémy, ale stejně vždy stojíte na začátku… S tátou to nebylo lehké zkoušení, asi jsem si na něj víc dovolovala, protože u nás byla velmi liberální výchova, neměla jsem před rodiči velký respekt. Byli jsme jakoby rovnocenní. Moje máma byla ztělesněním jemnosti, křehkosti, té se velmi nepodobám. Asi mám gen po nějakém dávném předkovi. Táta někdy žertoval, že kdyby maminka nerodila doma, věřil by, že mě v porodnici vyměnili. A často mi vytýkal, že neumím jednat s lidmi diplomaticky, že všem řeknu naplno, co si myslím. Jsem si vědomá, že někdy ublížím lidem, jsem i nespravedlivá, to o sobě vím, ale nejsem zákeřná. Neposílám anonymy, nedonáším a nikdy jsem anonymně nenapadla kolegy třeba na internetu! To o sobě taky vím.

Čas plynul, vypily jsme kávu, přiblížil se čas oběda. A my si povídaly ještě dlouho o všem možném. Ale cítila jsem, že v několika okamžicích se stalo cosi zvláštního, dotkly jsme se pravdy, některé vzpomínky vehnaly slzy do očí. Pro mě to byla zvláštní, neopakovatelná chvíle.
Jana Uherová