VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

7. březen 2016

Světový den divadla

Na popud Mezinárodního divadelního ústavu vyhlásilo UNESCO 27. březen (datum zahájení přehlídky Divadla národů v roce 1962 v Paříži) jako Světový den divadla. Jeho smyslem a cílem je vést divadelníky na jevištích i obecenstvo v sálech k zamyšlení nad posláním a úlohou divadla, vyjádřit solidaritu divadelníků celého světa, podpořit jejich úsilí o prosazování základních morálních a společenských vlastností uměleckými prostředky a napomáhat myšlenkám vzájemného porozumění mezi národy. Svátek divadelníků je tedy od toku 1962 slaven každý rok ve více než stovce zemí světa.

Většina divadel si před představeními připomíná svůj svátek přečtením tzv. Mezinárodního poselství, které se překládá do více než 20 jazyků. Autorem prvního poselství byl Jean Cocteau, jehož následovaly osobnosti jako například Arthur Miller, Luchino Visconti, Eugène Ionesco, Edward Albee, Dimitrij Šostakovič, Judi Dench, John Malkovich či Pablo Neruda, v roce 1994 byl jeho autorem také Václav Havel. Tvůrcem letošního poselství je slavný ruský režisér a pedagog Anatolij Vasiljev.


   A. Vasiljev


Světovému dnu divadla předchází Světový den divadla pro děti a mládež, který se po celém světě slaví 20. března.
Radek Smetana



POSELSTVÍ K  MEZINÁRODNÍMU DNI DIVADLA

Potřebujeme divadlo?
Táží se tisíce zhrzených divadelníků a milióny znuděných diváků.

K čemu nám je?
V této době, kdy jeviště je tak nicotné v porovnání s prostranstvími měst a územími států, na nichž se odehrávají skutečné tragédie v reálném životě.

Co pro nás znamená?
Pozlacené portály, sametová křesla, omšelé kulisy, patetické hlasy
- anebo naopak: černé boxy zbrocené blátem a krví s klubkem zmítajících se nahých těl.

Co nám může říci?
Všecko!
Divadlo může říci všecko. Jak žijí bohové na nebesích a jak živoří trestanci v podzemních kobkách. Jak vášeň povznáší a láska ničí. Jak je dobrý člověk k nepotřebě a vládne švindl, jak žijí lidé ve svých příbytcích a děti v uprchlických táborech a jak se navracejí do pouště, připraveni o své nejbližší. Divadlo může mluvit o všem.

Divadlo bylo a vždycky bude.

A teď, v rozmezí posledních padesáti, sedmdesáti let je ho třeba obzvlášť. Ze všech živých umění totiž jedině na divadle platí: od úst k ústům, z očí do očí, od gesta k gestu, od doteku k doteku, od těla k tělu. Nepotřebuje prostředníka, člověka od člověka dělí jen průzračná vrstva světla - nezná jih ani sever, východ ani západ - nic než světlo proudící ze všech světových stran, volně dostupné každému - nepříteli i příteli.

Potřebujeme mnohotvárné divadlo.

A ze všech jeho četných a rozmanitých forem nejvíce ty archaické. Divadlo rituálních forem není protipólem divadla civilizovaných národů. Světská kultura se vyčerpává, tzv.„kulturní informace“ nahrazuje prostou autentickou podstatu jevů a kontakt s ní.

Ale divadlo je otevřené. A vstup je volný.

K čertu s chytrou elektronikou, mobily a komputery! - Jděte do divadla, obsaďte přízemí i balkony, zaposlouchejte se do slov a zahleďte se do živých obrazů - před vámi je divadlo! Nepohrdejte jím a neignorujte ho ve svém uspěchaném životě.

Potřebujeme každé divadlo.

Jediné divadlo nepotřebujeme: divadlo politických her, divadlo politických intrik, divadlo politiků, divadlo politiky. Divadlo každodenního teroru – individuálního i masového, divadlo s mrtvolami a krví na náměstích a v ulicích metropolí i vzdálených provincií, divadlo rozehrávané mezi náboženstvími a národnostmi.

Anatolij Vasiljev (přeložila Vlasta Smoláková, 2016)