VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

12. březen 2017

Třikrát život se čtyřmi herci v sedmi otázkách

Martina Sikorová, Jiří Kalužný, Jindra Janoušková a Josef Pejchal, foto Ivo Mičkal
Ve francouzské groteskně konverzační komedii TŘIKRÁT ŽIVOT jsou role pro čtyři herce a všechny jsou hlavní. Jak jejich nositelé smýšlejí o tématech, která ve hře probírají jejich postavy? (Pokud tuto otázku pokládáte za první, tak vám jich vyjde výsledně osm!)

Co byste dělali, kdyby k vám uctívaní hosté přišli na večeři o den dřív?
Jindra Janoušková (Ines):
Je to nepříjemné, ale u nás by nebyl problém něco uvařit, protože zásob máme hodně. Problém by byl s úklidem. Stále mám někde rozložené papíry, knihy a noviny.
Martina Sikorová (Soňa): Ty jo… asi bych objednala nějaké jídlo po telefonu… jídlo se vyřešit dá… Mě spíš fascinuje, že mají tak uklizeno, že můžou uvítat vážené hosty i o den dřív… Já bych asi nejdříve šla umýt záchod. (smích)
Pepík Pejchal (Henri): Jak se hezky staročesky říká – Host do domu, Bůh do domu. Dělali bychom tedy první poslední, aby to bylo pro všechny zúčastněné co možná nejlepší možné setkání.
Jirka Kalužný (Hubert): Mocným hlasem bych zvolal „Jémine!“ Nebo něco podobně šťavnatého.

Hovoříme-li o večeři, jaký byste (bez ohledu na nápady hostitelů z naší komedie) zvolili předkrm?
Jindra:
Lososový koláč. Mám výborný recept od Hanky ze Švédska. Nebo jenom toustík s lososem. Máme moc rádi ryby. Nebo jednoduché kaviárové vejce.
Martina: Předkrmy se v mé domácnosti nepodávají, je to chyba?
Pepík: Protože máme doma malé děti, tak by se nabízelo něco sladkého, ale to bychom, stejně jako našim dětem, před jídlem nepovolili. Máme rádi polévku (skoro jakoukoliv) s opečenou topinkou, proto bychom zůstali věrni našemu tradičnímu stolování a asi nabídli polévku s topinkou, pro hladovce nášup a topinky rovnou dvě. Aperitiv je k předkrmu jistě vhodný také, ale jaký, tak to už nechám jako překvapení pro naše případné návštěvy.
Jirka: Ovar.

Jak pohne vaší psychikou očko na punčoše?
Jindra:
Myslím, že je to nepříjemné pro každou ženu. Už se mi to párkrát stalo. Je pravda, že muži si toho nikdy nevšimli, ale ženy ano.
Martina: Punčochy moc nenosím. Asi by záleželo na konkrétní situaci. Někdy bych nad tím mávla rukou a jindy třeba ztropila scénu…
Pepík: Jen se na něj mrknu, a pokud ono mrkne taky na mě, není tím, za co se vydává. Jinak pouze vzbuzuje mou fantazii a představivost, samozřejmě že skrytě a bez postranních úmyslů.
Jirka: Okamžitě látám. Ale to by na mém místě udělal každý.

Co víte o astrofyzice?
Jindra:
Nic.
Martina: Že je to věda, která se zabývá vesmírem… jestli se teda zabývá vesmírem…
Pepík: Asi jen to málo, co jsem někde četl, viděl a zaslechl. Ať se jedná o nádherné knihy s barevnými obrázky, televizní seriál anebo chytrá slova někoho velmi znalého či ukecaného.
Jirka: Pochopitelně nic. Ale nic mi nepřipadá tak vzrušující jako právě ona. Je to napínavá detektivka, ve které se furt neví, kdo je vrah.

Je pro vás důležité, že jsou galaktická hala plochá?
Jindra:
Vůbec tomu nerozumím. Tak není těžké hrát, že mi to nic neříká.
Martina: A jsou plochá?
Pepík: Velmi, protože bych nerad viděl, že se Henri z naší hry v něčem plete. A pokud by tomu tak snad nemělo být, nechtěl bych být u toho, když by se to měl dozvědět… zvláště od Huberta.
Jirka: Eště tak před dvaceti léty. Ale dneska…

V komedii Třikrát život se jedna výchozí situace vyvíjí třikrát jinak – jen pod vlivem momentálních nálad, náhod a nenadálých hnutí mysli. Znáte něco takového z vlastního života?
Jindra:
V současné době ne. Ale pamatuji se, že na škole jsem zažila pár večírků, které si byly dost podobné, a momentální nálada ovlivnila jejich výsledek. Ale to je na dlouhé povídání.
Martina: Ano. Až do zkoušení téhle komedie jsem se domnívala, že to mám tak jen já… ale tvůrčí tým mě uklidnil, prý je to běžné.
Pepík: Moment… ne, zrovna si na podobnou situaci nevzpomínám. Ale kdybych měl odpovídat na tři úplně stejné otázky, pravděpodobně bych se snažil ze sebe dostat třikrát něco podobného a asi i podobně blbého.
Jirka: V životě jsem zažil pouze jednu a dost. Takže nemohu sloužit.

Jíte v posteli? Co a za jakých okolností?
Jindra:
V posteli nejím. Jsem živáček. Ráno vyskočím a hned v dobré náladě musím něco dělat. Povalování v posteli mě nebaví.
Martina: Ano, když koukám na film.
Pepík: Velmi rád si vzpomínám na své dětství, když jsem onemocněl a mohl jsem zůstat ležet doma v posteli. Nosili mi do postele čaje, rohlíky a třeba přesnídávky… prostě pohoda. Jen ta nemoc mi celý ten příjemný pocit z lenošení a možnosti se nechat blahosklonně obsluhovat trochu kazila. Dneska se už ale velmi rád bez toho obejdu, zejména bez té nemoci, pokud bych si mohl a směl vybírat.
Jirka: Ano. Co mi kdo dá.
Jana Pithartová