VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

18. únor 2014

Únorové loučení s Juanem, Pernštejny a Králíky

Petr Borovec a Ladislav Špiner v Donu Juanovi, foto Leoš Skokan
Únor – takový divný měsíc k ničemu. Dny jsou krátké, noci ještě dlouhé, počasí spíš odpudivé. Jedinou světlou a veselou chvilkou je GRAND Festival smíchu. A letos bude únor ještě smutnější než obvykle – z repertoáru našeho divadla zmizí tři inscenace. Čtenáři jistě vědí, že derniéra je jakýmsi opakem premiéry – když premiéra je prvním provedením hry, pak derniéra znamená, že inscenace se hraje naposledy. A taky se slaví. No, slaví… Někdo možná ano, ale někdo derniéry opláče, to když se loučí s pěknou rolí, s dobrým textem, příjemným kolektivem. Herec si ke každé postavě vytváří nezaměnitelný vztah. Některá mu sedne a k výsledku se dobere lehce, jiná mu dělá potíže, hledání je dlouhé a úspěch jaksi nejistý, ale nakonec se herec s rolí „potká“.
Ale zpátky k našim derniérám. Končí Don Juan (26. 2.), opouští nás Pokusní králíci (28. 2.) a naposledy prožijeme Perný pernštejnský den (23. 2.). Všechny tři inscenace režírovaly hostující režisérky. A každá z nich našla v našem hereckém souboru spojence. I když, nic si nenamlouvejme, ne všichni fandí ženám režisérkám. Ale Anna Petrželková, která se zhostila režie POKUSNÝCH KRÁLÍKŮ, si jistě musela získat přízeň každého – svou nekompromisní zapáleností pro práci, pečlivostí a tvořivým přístupem. Hru nejprve za pár dnů nazkoušela jako scénické čtení, které diváky natolik zaujalo, že Pokusné králíky v anketě vybrali k řádnému nastudování v další sezóně…

A jak na zkoušení Pokusných králíků vzpomíná JOSEF PEJCHAL, představitel hlavní role Zákazníka?
Moc jsem se na tu látku těšil, protože mě už tenkrát v rámci scénického čtení bavila; a nejen mě, myslím, že téměř všichni jsme si to tehdy hodně užívali. Jsem rád, že se „Králíci“ zkoušeli a hrají na Malé scéně, protože pro tento typ komedie je to ideální prostor. Na velkém jevišti bychom byli ochuzeni o ten skvělý přímý kontakt s diváky. Tento text, toto téma a jistá surovost v něm by měly působit na diváky z takhle malé vzdálenosti, vlastně jakoby na dosah. Publikum si určitě pak odnáší mnohem intenzivnější zážitek. Jsem přesvědčený, že Malá scéna potřebuje přesně tento typ dramaturgie. Je to prostor, kam bychom měli přitáhnout diváky, kteří nepřijdou do velkého divadla. I za cenu toho, že jim tu nenabízíme komfort, na který jsou zvyklí z velké scény. Ale malý, intimní prostor přináší jiné divadelní zážitky. Já jako herec tady čekám pokusy nebo ještě lépe výzvy, ne osvědčené tituly. Skvělá tam jsou scénická čtení. A kdyby přišel podobně kvalitní text, jako jsou Pokusní králíci, tak bych do toho šel moc rád.

Je ti líto, že Králíci na Malé scéně končí?
Určitě! Jak jsem řekl, práce na nich mě bavila a za výsledkem si stojím. Koneckonců o kvalitě vypovídá i fakt, že inscenace získala za loňský rok cenu kritiků. Vím, že spokojený byl i autor Sébastien Thiéry, který se přijel podívat na jedno představení, a setkání s ním bylo velmi příjemné a inspirativní, nejen na scéně, ale i později v klubu. I já jsem si s ním povídal, o „Králících“ a o jeho práci vůbec. Byl to hezký večer.


DON JUAN
se „dožil“ velmi slušných 27 repríz, na konci února se s ním však už také rozloučíme. A já se ptám LÁDI ŠPINERA, představitele titulní role, jestli se mu bude po tom vášnivém svůdci a rozporuplném hrdinovi stýskat…
Určitě ano. Setkání s postavou nebylo lehké. Už tím, že text je dost složitý, Molièrův jazyk je komplikovaný. Měl jsem na postavu nějaký názor, nějak na ni nahlížela režisérka, potkat se s Juanem byla dost dlouhá cesta. Chybět mi bude! Poslední dobou si roli dost užívám. Ale za pět let se na něj budu dívat úplně jinak.

Myslíš, že na tu postavu budeš zralejší?
Možná jo. Je mi 36 let a Juan asi nebyl starší, ale tady asi nejde o věk… Myslím si, že mi ještě něco chybí, abych ho úplně pochopil.

Herci, když zkouší, se potkávají s postavou, k níž si často vybudují velmi důvěrný vztah, který se ale nedá hrát. Jaký je tvůj vztah k Juanovi?
Jedním slovem by se to dalo nazvat tak, že mě dráždí. Je to velmi složitá postava, plná rozporů. Má v sobě dobro i zlo. Dráždí třeba tím, jak odmítá nebe nebo jak nehledí na varování a vrhá se do života po hlavě, propadá se až do pekla. Jak už jsem řekl, potřeboval bych ještě nějaký čas, abych mu úplně porozuměl. A bude se mi stýskat ještě z jednoho důvodu. V této hře jsem se poprvé na jevišti potkal s Petrem Borovcem a bylo to tak trochu osudové setkání. Je to pro mě partner a toho si moc vážím!
Jsou herci, kteří po derniéře okamžitě vypouštějí text z hlavy. Prý proto, aby se tam vešly nové texty, kapacita paměti není neomezená. Záleží samozřejmě na hře. Některé monology Juana se mi v paměti ještě dlouho udrží, tak jako si budu pamatovat téměř celý text Mefista nebo Amadea.


PETR BOROVEC získal v Donu Juanovi práci celkem nečekaně, když na začátku zkoušení převzal roli po nemocném kolegovi a rovnýma nohama skočil do rozjíždějícího se vlaku…
Jsem moc rád, že mě tahle role potkala, protože to byla moje první velká role a byla to pěkná zkušenost. Sganarela mám rád, s paní režisérkou Duškovou jsme ho udělali jako takového střeleného kluka, což já, myslím, jsem.

A umíš si představit, že bys hrál Juana?
Ne. Vůbec ne. A navíc já v sobě nemám toho „mača“, nevěděl bych jak to hrát. Určitě je k tomu potřeba jistá životní zkušenost, kterou ještě nemám.


Se zkušenými herci LÍDOU MECERODOVOULEXOU POSTLEREM jsem si povídala o pohádce PERNÝ PERNŠTEJNSKÝ DEN, ve které oba hrají. Do jaké kategorie herců patří? Do té, co mají pohádky za trest, nebo je naopak hrají rádi?
Lída: Určitě do té druhé kategorie.
Lexa: Teď jsem měl nějaké zdravotní problémy, takže když mi není špatně, hraju pohádky vysloveně rád.
Lída: Nebo když nejedeme na zájezd v šest ráno.
Lexa: A není dvacet pod nulou, všude náledí a autobus klouže.
Lída: Nebo když neonemocní inspicientka Martina, která nám chystá rekvizity a kostýmy v zákulisí a bez které jsme ztraceni.
Lexa: Ano, hrajeme tam každý několik rolí…
Lída: …různého pohlaví…
Lexa: …na střídačku, neustále se převlíkáme…
Lída: …v zákulisí je to docela dobrodružství!

Takže takový perný (pernštejnský) den!

Všem hercům, kteří budou mít v únoru derniéru, přeji skvělé publikum a pěkné vzpomínky na chvíli, kdy hráli svoji roli naposledy. Protože život herce je už takový, něco hezkého končí, ale cosi možná mnohem zajímavějšího už přichází…
Jana Uherová

Josef Pejchal v Pokusných králících, foto Michal Klíma
Alexandr Postler a Lída Mecerodová v pohádce Perný pernštejnský den, foto Markéta Navrátilová