VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

8. říjen 2019

VČD v běhu času – před stavbou divadla

Královská třída (dnes třída Míru) s budoucím místem pro divadlo v ohybu Městské řeky

Letošní sezóna 2019/20 je pro nás výjimečnou, neboť si během ní připomeneme hned několik výročí – 110 let od otevření historické budovy Městského divadla, 30 let od Sametové revoluce a 20 let od prvního ročníku GRAND Festivalu smíchu. Své „kulatiny“ má i ředitel divadla Petr Dohnal, pro něhož je stávající sezóna už 20. ve vedení divadla.

Při příležitosti jubilejní 110. divadelní sezóny VČD bychom vám chtěli více přiblížit bohatou historii pardubického divadla, vypíchnout některé přelomové momenty, zajímavosti či kuriozity. Historický „seriál“ bychom dnes zahájili prapočátky divadelní činnosti v Pardubicích, které předcházely otevření divadelní budovy v centru města.

S prvním záznamem o provozování divadla v Pardubicích se setkáváme za Pernštejnů (1492–1560), za údobí, o němž se hovořívá jako o „zlaté době“ Pardubic. Jan z Pernštejna zde roku 1543 založil latinskou kolej, která ve městě šířila myšlenky humanismu, jenž věnoval velkou pozornost i divadlu. Jak dosvědčují účetní knihy, v letech 1552 a 1553 „bylo sděláno za peníze obce na rynku šrankův, ve kterých se komedie recitovala“. Mistr Jan Netorýn, rektor koleje, tu se svými žáky pravděpodobně představoval Plautovy či Terentiovy komedie. V roce 1560 po odchodu Jaroslava z Pernštejna z města Pardubice ztratily svou latinskou kolej, a s tím skončila i divadelní představení.

O divadle v Pardubicích se potom po dlouhá léta zmiňují pouze roztroušené osamělé zprávy. V 18. století se například objevovaly jen jakési pokusy o divadelní produkce: „Za primase Václava Fiedlera měla být zařízena ve staré budově od věže Bašta zvané… nová škola latinská s posluchárnou, kde se komedie konati měly.“ Vedle toho se také pořádaly deklamace pašijových textů na Květnou neděli. 1. dubna 1788 hrál impresário Wackelmier s družinou liliputánů Ein erbarmliches Lustspiel (Žalostnou komedii).

V 19. století, kdy Pardubice zaznamenávají ekonomický a demografický rozkvět, v nové „zlaté době“ Pardubic, rostla i potřeba kulturního a uměleckého vyžití. Jedna z tehdejších sociologických škol shrnula velkou dobu měšťanské civilizace do tří pojmů: majetek – vzdělání – divadlo. Z programu „Bildungstheater – vzdělávací divadlo“, který se tou dobou zrodil v Německu, tedy ve střední Evropě, kam Pardubice patřily, je patrné, že vzdělání a divadlo jsou velice úzce propojeny. Divadlo sloužilo nejen jako nástroj při získávání postavení na poli politickém, ale rovněž k výchově širokých vrstev obyvatelstva. V našich podmínkách mělo divadlo ještě další funkce. Nejde jen o jeho „buditelskou“ roli v národním obrození, ale i reprezentativní jako doklad významu města, jeho kultury, síly a velikosti.

Divadlo (nejen) v Pardubicích stálo po dlouhou dobu především na ochotnících. Ochotnictví představovalo masové a později i organizované hnutí, které mělo členstvo ze všech sociálních vrstev, a stalo se jedním z nejdůležitějších projevů českého veřejného života. S rozmachem ochotnictva rostla i potřeba řádného prostoru pro diváky i divadelní tvůrce, čímž byla myšlena budova s tzv. kukátkovým řešením. V Pardubicích se v té době hrálo ledaskde: v hostinci Jana Vostřebala U České koruny, jenž byl ale v roce 1853 pro zchátralost policejně uzavřen (roku 1872 byl znovu otevřen a divadlo se v něm hrálo dál), různé veřejné produkce se konaly v hostincích Na kopečku, Na Vinici, v hotelu Kotel. Roku 1862 zahájili ochotníci svá představení v sále Odeon hotelu Veselka. Tento stručný výčet dokazuje, že s divadelními prostory to v 19. století v Pardubicích nebylo nijak slavné, a proto se brzy začalo uvažovat o stavbě divadla, které by však svou architektonickou podobou i výtvarnou výzdobou mohlo rovněž být i reprezentativním činem překračujícím divadelní význam. Ale o tom zase příště…
Radek Smetana (s použitím knihy Historie divadelní Pardubic a okolí J. Císaře a V. Mohylové)

Místo dnešního náměstí Republiky před stavbou divadla v roce 1903