VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

6. listopad 2018

Vladimirova děvka očima Hany Marvanové

Pro první INprojekt této sezóny jsem se rozhodla trochu narušit svůj obvyklý (nespravedlivý) pragocentrický výběr režisérů a oslovila jsem tentokrát absolventku oboru činoherní režie z brněnské JAMU HANU MARVANOVOU. Z našich společných debat o konkrétním titulu pro scénické čtení se do nejužšího výběru dostaly dva texty, nezvykle dokonce dva české texty. Dlouho jsme váhaly a nakonec jsme se přiklonily k černé komedii s lákavým názvem Vladimirova děvka, debutu českého pedagoga a literáta Jana Kratochvíla, s nímž pro rok 2011 zvítězil v dramatické soutěži o Cenu Alfréda Radoka.

Když jsme si začaly povídat o naší budoucí inscenaci, přišla Hanka s vynikajícím návrhem – přizvat ke spolupráci herečku a hudebnici Kristýnu Hulcovou, nám známou jako Konopačku s harmonikou alias „Blonďatou Radůzu“ z inscenace Kalibův zločin. Kristýna se mimo jiné zabývá skládáním scénické hudby a s Hankou už takto spolupracovala na třech inscenacích, například pro brněnský CED (Centrum experimentálního divadla) nebo pro Činoherní studio Ústí nad Labem. Zkusíme tedy opět něco nového a dopřejeme si ten neuvěřitelný luxus – mít pro scénické čtení originální muziku.

Následující rozhovor s Hankou vznikl měsíc před zahajovací zkouškou během našeho společného dumání nad úpravami textu a také malou chvíli poté, co mi svou účast na premiéře scénického čtení své hry potvrdil i Jan Kratochvíl. Můžete se tedy těšit na obzvláště zajímavou závěrečnou diskusi nejen s tvůrčím týmem, ale i přímo s autorem samotným.


Vladimirova děvka je dramatický text experimentálního charakteru. Jednotlivé situace se opakují znovu a znovu, pokaždé trochu jinak. Kdesi na drsném severu se odehrává příběh hlavního hrdiny Olava, minulost se prolíná s přítomností, pravda, kterou už Olav zřejmě dávno zná, se občas vynořuje, aby se nakonec ukázala v celé své hrůze. Čím si tě „získala“ Vladimirova děvka?
Absurdní drama, které text svou strukturou připomíná, je jedním z mých nejoblíbenějších divadelních žánrů. Z mého pohledu dokáže nejlépe reflektovat současnou společnost v celé její komplikovanosti a pocity jedince, který se v ní snaží zorientovat, prosadit či pouze přežít. Text Jana Kratochvíla mě v první řadě okouzlil svým jazykem, který si mistrným způsobem hraje s opakováním a má unikátně drsný, autentický severský ráz, přestože se autor vyhýbá zbytečným vulgarismům.

Proč myslíš, že je hra vhodná pro scénické čtení?
Především proto, že její gró spočívá v textu, nikoliv ve scénické akci. Věřím, že statičnost, kterou s sebou scénické čtení nese, podtrhne celkové absurdní vyznění hry a neubere jí na kráse.

Text Jana Kratochvíla uvedlo před pěti lety poprvé pražské Švandovo divadlo. Režisér Dodo Gombár do své inscenace obsadil dvanáct herců. My máme k dispozici pět. Můžeš trochu naznačit svou představu scénického čtení v tomto ohledu?
Hra je skutečně napsaná pro větší počet postav, v hospodě s naším hlavním hrdinou sedí několik dalších vesničanů, kteří se průběžně objevují a ztrácejí a přehrávají Olavovi příběh jeho života. Nechci prozrazovat příliš, ale hlavním tématem hry je psychický vývoj člověka, který si nechce přiznat nepříjemnou pravdu. Koncept našeho scénického čtení spočívá v připodobnění inkriminované hospody k očistci jako místu, kde se zemřelá duše musí vyrovnat se svým bývalým životem a zaplatit za chyby a zločiny, které v něm spáchala. V rámci tohoto konceptu jsme se rozhodli rozdělit role všech vesničanů mezi tři herce, abychom podtrhli démonickou auru hospody, ve které není vše tak reálné, jak se na první pohled může zdát…

Uvažovala jsi už o scénickém řešení inscenace?
Ano, ale předpokládám, že spousta nápadů se objeví až při realizaci s herci. Ráda bych vyšla ze samotného prostoru vaší Malé scény, podtrhla jeho syrovost a využila ho v celém jeho rozsahu. Nebudou samozřejmě chybět ani prvky připomínající hospodu a vesnické prostředí.

Jaké jsou tvé zkušenosti s inscenováním dnes tak oblíbeného divadelního formátu scénického čtení?
Vladimirova děvka bude mým druhým scénickým čtením. Loni jsem na podobném projektu spolupracovala s Činoherním studiem v Ústí nad Labem, jednalo se o současný text Ferdinanda Schmalze Maso v plechovkách. Moje zkušenost se scénickým čtením je veskrze pozitivní, především kvůli vybraným titulům. Dramaturgický výběr pro scénická čtení bývá podle mých zkušeností odvážnější než současná dramaturgie repertoárových divadel, a to je jistě dobře.

Máš za sebou několik inscenací moderního dramatu. Je to náhoda? Nebo si s klasikou tolik nerozumíš?
To je velmi komplikovaná otázka. (smích) Většinu textů, které jsem po škole režírovala, jsem si samozřejmě nevybírala úplně sama, jednalo se o jakýsi kompromis mezi dramaturgií divadla a mým osobním směřováním. Poslední zcela svobodný výběr, který jsem měla, byla moje absolventská inscenace – Gogolovi Hráči. Proto si troufám tvrdit, že si s klasikou celkem rozumím, nebo si to alespoň myslím. (smích) Primárně se u textu zajímám o jeho aktuálnost (která jen pramálo souvisí s datem jeho vzniku). U moderních textů mě baví hravá a inovativní forma, na klasických textech mě láká možnost aktualizace a extrahování témat, které zůstávají pro společnost zásadní po staletí.

Jaká konkrétní témata tě tedy na divadle nejvíce zajímají?
Zájem o témata se vyvíjí a proměňuje. Na škole to bylo především téma manipulace. V současné době se můj zájem vyvíjí směrem k politice a sociologii. Mým cílem je dělat divadlo, které nepřináší jen povyražení, ale které nutí diváka, aby ke zhlédnutému obsahu zaujal vlastní, ideálně kritický postoj.

Co tě v nejbližší době pracovně čeká?
V této divadelní sezóně se těším na spolupráci s Činoherním studiem v Ústí nad Labem, kde bych měla nazkoušet inscenaci na malé scéně v rámci ukrajinsko-českého projektu. Neméně se těším do Městského divadla v Mostě, kde by v září měla vzniknout inscenace o německé fotbalové hvězdě, která působila v reprezentaci za dob nacismu. Doufám, že v budoucnu se znovu podívám i do vašeho pardubického divadla.
Anna Hlaváčková

Režisérka Hana Marvanová, foto Petr Chodura