VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

17. červen 2015

Výročí (nejen) pro pamětníky

Na konci divadelní sezóny bychom s drobným předstihem chtěli poblahopřát k životnímu jubileu velké české herečce LIBUŠI ŠVORMOVÉ, jež letos oslaví úctyhodné 80. narozeniny. Jak vzpomíná na své angažmá ve Východočeském divadle sama paní Švormová, která má energie a optimismu na rozdávání, se dočtete v jejím dopise vám, pardubickým divákům.


Libuše Švormová (nar. 23. srpna 1935)


   Jako Mimi v Loupežníkovi, VČD 1959

Rodačka z Prahy, vlastním jménem Libuše Schwormova, se ještě jako děvče přestěhovala se svojí rodinou do Šumperka. Nejdříve to vypadalo, že by se mohla stát profesorkou přírodopisu nebo grafičkou, vystudovala dokonce brněnskou Střední školu uměleckých řemesel. Pro herectví se rozhodla až na prahu dospělosti a následně vystudovala pražskou DAMU. Rodiče proti tomu nic neměli. Maminka byla prý přešťastná a dojatě plakala na všech představeních, v nichž její dcera hrála. Tatínek, profesor matematiky a milovník hudby, Libuši odmalička vodil do divadla především na opery. Jejího absolutoria v roce 1959 se ale již nedožil.

Ihned po skončení studia nastoupila Libuše Švormová do svého prvního angažmá právě do pardubického divadla, kde sice strávila sotva tři roky, ale ztvárnila zde řadu krásných rolí a ráda na tu dobu vzpomíná. Zde ji objevil Ota Ornest, ředitel Městských divadel pražských, který ji záhy angažoval do svého souboru, kde působila od roku 1962 až do té doby, než odešla do důchodu. O svém dlouholetém působení na scénách Městských divadel pražských Libuše Švormová s úsměvem říká: „Nikdy jsem nehrála roli, která by mě vyloženě štvala.“ Vynikla např. v divadelních hrách Jean a já, Kupec benátský, Bláznivá ze Chaillot, Lavička a v mnoha dalších; její doménou byly osudové ženy, často z lepší společnosti, nezřídka s pochybným charakterem. Od 90. let se věnovala více zájezdní činnosti s úzkou skupinou herců, která se tehdy utvořila kolem režiséra Pavla Háši, manžela herečky Květy Fialové, a hostování v různých pražských divadlech. Nyní ji můžete vidět mimo jiné v Divadle na Vinohradech v roztomile sentimentální komedii To byla moje písnička! nebo v detektivní komedii Bytná na zabití.

Ve většině rozhovorů s Libuší Švormovou, které si můžeme přečíst nebo poslechnout, se dříve nebo později narazí na téma „Angelika“. Právě tuto nesmrtelnou filmovou postavu v podání herečky Michèle Mercierové Libuše Švormová dabovala. Svůj hlas propůjčila ale také např. Shirley MacLaineové nebo Gině Lollobridgidě. V roce 2005 získala Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu.

Diváci ji také mohli vidět v různých televizních inscenacích, jako byl např. Kinoautomat (1967), Romeo a Julie na konci listopadu (1971) či Tchyně a uzený (2011); a v seriálech (Byl jednou jeden dům, Třicet případů majora Zemana, později např. Pojišťovna štěstí, Ulice, Hraběnky, Všechny moje lásky atd.)

Ve filmu se Libuše Švormová objevila poprvé v roce 1959. Od té doby vytvořila nespočet filmových rolí např. ve snímcích Jarní povětří (1961), Aféry mé ženy (1972), Milenci v roce jedna (1973), Léto s kovbojem (1976), Marečku, podejte mi pero! (1976) a dalších a dalších.

Do roku 1998 se navíc věnovala výuce herectví na Vyšší odborné škole herecké v Praze.
Jejím partnerem byl téměř 20 let spisovatel a scenárista Jan Otčenášek. V roce 1982 se provdala „poprvé a naposledy“, jak říká, za Jana Pateru.

Když jsem po telefonu požádala paní Švormovou o krátký rozhovor či vzkaz divákům, setkala jsem se s neobvyklou vřelostí. Dohodly jsme se na e-mailové komunikaci, poděkovala jsem za ochotu a paní Švormová uzavřela náš telefonický rozhovor slovy: „Pro pardubické divadlo vždycky ráda!“
Anna Hlaváčková



Milí pardubičtí diváci,
jste už dnes jiní než ti, kteří mě poprvé viděli na jevišti Východočeského divadla, ale přesto se do těchto míst i teď velice ráda vracím. Bylo to mé první angažmá po absolutoriu na DAMU (když jsem se předtím trochu pokoušela o výtvarné umění na ŠUŘ, abych se už k němu nikdy nevrátila). A byl to začátek krásný, byly to tři sezony, jaké bych každému hereckému začátečníkovi přála. Už sama budova divadla mě okouzlila, takže přestože jsem měla nabídku do libeňského divadla (dnes Divadlo pod Palmovkou) nebo možnost odejít s kolegy z ročníku do ostravského Divadla Petra Bezruče, neváhala jsem ani chvíli. Pardubické divadlo je prostě divadlo, jak má být – ne přemrštěně veliké a ne zase úplně komorní, umístěné na výborném místě v centru města, dnes ještě navíc proti roku 1959 krásně opravené a dobře řízené.
Přišla jsem do zavedeného, dobře fungujícího souboru s mnoha herci, kteří by bez nejmenšího problému obstáli v Praze, s repertoirem správně nastaveným na klasiku i oddechovější žánr, což až do dnešních dnů zcela naplňuje mou představu o divadle, které si svých diváků váží. Dodnes vzpomínám na své první partnery, Karla Urbánka v dramatizaci Romeo, Julie a tma, Milana Sandhause, Petra Skálu, Alju Gsöllhofera, Elišku Kuchařovou, Andulku Ferencovou, Milana Holubáře a mnoho dalších. Hrála jsem Mimi v Loupežníkovi, zároveň kalhotkovou roli ve veselohře a Nastasju Filippovnu v Idiotovi – větší pestrost si nemůže mladý herec přát. Právě v posledně jmenované roli mě viděl ředitel Ota Ornest a nabídl mi hostování a pak i angažmá v Městských divadlech pražských. Tam jsem od roku 1962 strávila třicet let, ale to už je jiná kapitola. Do Pardubic se stále vracím: ve vzpomínkách, v akcích jako bylo pořizování lustru v hledišti, v některých ročnících GRAND Festivalu smíchu nebo při občasných zájezdových představeních. To jsou nejhezčí okamžiky – když stojím na stejných prknech jako před padesáti lety a děkuji se při potlesku, vždycky si tiše řeknu: „Moje divadlo!“ A jsem šťastná.
Libuše Švormová


Coby Kateřina v Baladě z hadrů (s Josefem Somrem), VČD 1961