VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Vzpomínáme aneb Pár „debilních“ dotazů
Jelikož hlavní postavou naší novinky na Malé scéně ve dvoře – retrokomedie s půvabným názvem Normální debil autora a režiséra Roberta Bellana – je průšvihář a problémový pubescent Norbert Intribus a jelikož nezanedbatelná část děje se odehrává přímo ve škole (a také protože jsme solidární a nechceme v tom autora vzpomínajícího na své dětství nechat samotného), rozhodli jsme se zaútočit na paměť našich herců. Na co všechno si byli ochotni vzpomenout, zjistíte z následujících řádků.
1. Pamatujete si na svou první lásku? Jak na ni vzpomínáte?
2. Vzhledem k mé barvě vlasů jsem často slyšela na Pipi Dlouhá punčocha. A jméno mi děcka komolila na Ondrášovku. Mám zkrátka jméno i příjmení podle značek minerálních vod. A do toho jsem se vdala jako Kohoutková. Ale jenom kohoutkovku se mi teda pít nechce.
Na gymnáziu jsem byla spíš typ flegmoše, který nechápe a následně bojkotuje matematické olympiády. Na konzervatoři náš celý ročník ostatní považovali za šprty, ale my jsme přitom stíhali chodit i do hospod.
3. Na poznámky si nepamatuji. Ale bavilo mě tátovo vyplňování třídnic na konci školního roku typu „stříhání ušima do tříčtvrťového taktu“ nebo „už nevím, je to dávno“.
2. Přezdívku jsem asi neměl, nebo si ji nevybavuji. Snad jen Pejchi. Když někdo zmínil Píchal, dostal do zubů. Žák jsem byl normální, někdy sígr, ale spíše salámista. Díky starším a šikovným bratrům jsem měl cestu na základce i na gymplu „připravenou“, ale po nějakém čase učitelé přece jen zjistili, že jsem trochu větší lump než moji bráchové.
3. Poznámky jsem občas dostal. Vzpomínám si na jednu ze základní školy, zněla zhruba takhle: „Běhá po stěnách!“ Se spolužáky jsme zkoušeli, kam až se dokážeme dotknout stěny, když na ni naběhneme. Prostě – kdo výš?! Tato soutěž nebyla pedagogy doceněna.
2. Ani do jedné. Byla jsem velmi aktivní, pořád jsem něco vymýšlela. Studentka sice nic moc, ale byla jsem předsedkyní třídy.
3. Poznámky jsem nedostávala. Měli jsme úžasného třídního, který se jmenoval Štětovský, my mu říkali Štětka, a ten se za nás vždy postavil. Hrál v ochotnickém divadle na Žižkově a byl neskutečně spravedlivý a tolerantní. Učil fyziku a matiku a mně, které ani jeden předmět moc nešel, vždycky říkal: „Tebe to živit nebude, stačí když se naučíš základ.“ Takže jsem měla štěstí.
2. d) normál
Protože jsem byl poměrně dost snědý typ, říkali mi na prvním stupni BUBU. Později už i jinak (nepublikovatelně)…
3. Já poznámky nedostával, jelikož mamka učila na stejné škole, měla to vždy z první ruky. Mám pocit, že třídní důtku jsem měl, ale za co, to už si nepamatuji.
1. Pamatujete si na svou první lásku? Jak na ni vzpomínáte?
2. Měli jste ve škole nějakou přezdívku? Do jaké kategorie „typu žáka“ byste sami sebe zařadili?
a) šprt b) sígr c) salámista d) normál
3. Vzpomenete si na nějakou pozoruhodnou poznámku v žákovské knížce? Měli jste někdy dvojku z chování, případně ředitelskou či třídní důtku? Za co?
Jana Ondrušková
1. Z mateřské školky si vybavuji kluka Filípka, kterému jsem se ale okoukala a vyměnil mě za jinou. Už tehdy jsem ale takové ztráty nesla statečně. Neví, o co přišel.2. Vzhledem k mé barvě vlasů jsem často slyšela na Pipi Dlouhá punčocha. A jméno mi děcka komolila na Ondrášovku. Mám zkrátka jméno i příjmení podle značek minerálních vod. A do toho jsem se vdala jako Kohoutková. Ale jenom kohoutkovku se mi teda pít nechce.
Na gymnáziu jsem byla spíš typ flegmoše, který nechápe a následně bojkotuje matematické olympiády. Na konzervatoři náš celý ročník ostatní považovali za šprty, ale my jsme přitom stíhali chodit i do hospod.
3. Na poznámky si nepamatuji. Ale bavilo mě tátovo vyplňování třídnic na konci školního roku typu „stříhání ušima do tříčtvrťového taktu“ nebo „už nevím, je to dávno“.
Josef Pejchal
1. Vzpomínám a velmi dobře. Moje první láska byla čokoláda. Velmi jsem ji miloval a dodnes jsme si blízcí. Moje manželka tuto lásku naštěstí nejen toleruje, ale i sdílí.2. Přezdívku jsem asi neměl, nebo si ji nevybavuji. Snad jen Pejchi. Když někdo zmínil Píchal, dostal do zubů. Žák jsem byl normální, někdy sígr, ale spíše salámista. Díky starším a šikovným bratrům jsem měl cestu na základce i na gymplu „připravenou“, ale po nějakém čase učitelé přece jen zjistili, že jsem trochu větší lump než moji bráchové.
3. Poznámky jsem občas dostal. Vzpomínám si na jednu ze základní školy, zněla zhruba takhle: „Běhá po stěnách!“ Se spolužáky jsme zkoušeli, kam až se dokážeme dotknout stěny, když na ni naběhneme. Prostě – kdo výš?! Tato soutěž nebyla pedagogy doceněna.
Jindra Janoušková
1. Na první lásku se nedá zapomenout. Byl podobný mému oblíbenému zpěvákovi Viktoru Sodomovi. Ale bohužel šel na dva roky na vojnu, já jsem šla na DAMU a prostě jsme si přestali rozumět.2. Ani do jedné. Byla jsem velmi aktivní, pořád jsem něco vymýšlela. Studentka sice nic moc, ale byla jsem předsedkyní třídy.
3. Poznámky jsem nedostávala. Měli jsme úžasného třídního, který se jmenoval Štětovský, my mu říkali Štětka, a ten se za nás vždy postavil. Hrál v ochotnickém divadle na Žižkově a byl neskutečně spravedlivý a tolerantní. Učil fyziku a matiku a mně, které ani jeden předmět moc nešel, vždycky říkal: „Tebe to živit nebude, stačí když se naučíš základ.“ Takže jsem měla štěstí.
Petr Borovec
1. Pamatuji velice dobře. Ta dotyčná je už vdaná a stále krásná. A vzpomínám v dobrém. První pusa atd.2. d) normál
Protože jsem byl poměrně dost snědý typ, říkali mi na prvním stupni BUBU. Později už i jinak (nepublikovatelně)…
3. Já poznámky nedostával, jelikož mamka učila na stejné škole, měla to vždy z první ruky. Mám pocit, že třídní důtku jsem měl, ale za co, to už si nepamatuji.
Anna Hlaváčková
