OČIMA PARTNERA… tentokráte o ALEXANDRU POSTLEROVI

Co nám prozradí na svého bratra herečka Divadla na Vinohradech Simona Postlerová?
Uvidíme…

Simono, jaký byl malý Lexík?
Vzteklý, vzpurný, samorost, svá osobnost, ale zároveň velmi citlivý. Myslím, že i nešťastný ze vzpupnosti druhých. A někdy hodný Lexík…

Měl nějaké přezdívky?
To bohužel nevím, nebyli jsme spolu ve třídě a to je spíš záležitost spolužáků. Moc dobře si ale vzpomínám, když jsme od mé první třídy spolu chodívali do školy, Lexa se vždycky zastavil na hřišti a do nebe zařval „Saméná Agaramandžá“. To jsem měla být jako já! Moje jméno v jakési rómské podobě. Nevím, co to mělo znamenat, ale byl a je to silný zážitek.

Byl tím správným starším bráchou, co svou sestru chrání a stará se o ni?
Když jsem byla ještě ve školce, občas za mnou přišel, to jsme se viděli přes plot. Potom mě vyzvedával z gymnastiky, protože byla daleko a my jezdili jako hodně malé děti sami autobusem a pak tramvají. V pubertě se do mě zamiloval Lexův spolužák (byla jsem v šesté třídě a on v osmé), já ho nechtěla, ale Lexa mě nutil, abych s ním chodila, protože ten kluk měl „papírovou bundu“ – tehdy to byla velká móda – a Lexa tu bundu hrozně chtěl! Dopadlo to tak, že jsem s ním nechodila, byla jsem přece slušná holka! Ale tu bundu jsem od něj získala! Myslím, že jsme ji potom nikdo nenosil.

Pamatujete si na Lexovu první roli? Kdy a kde to bylo?
Víte, my jsme byli potom od sebe. Já gympl, Lexa úplně někde jinde konzervatoř – jiné prostředí, jiní lidé. Pak já DAMU, Lexa už divadelní angažmá v jiném městě. Takže jeho první roli si opravdu nepamatuju. Ale pamatuju si ho z inscenace Noc pastýřů, kde hrál kněze. Myslím, že byl dobrej – vážnej i vtipnej!

Chtěl být Lexa vždy hercem nebo snil i o jiných zaměstnáních?
Copak já vím?!? Když šel na zkoušky na konzervatoř, byl tak nervózní, že rozbil skleněnej stůl, zasklít jsem ho pak šla já. Čím chce člověk opravdu být, jsou dost niterný věci, o kterých jsme se spolu nikdy nebavili.

Oba jste herci, bavíte se o divadle i ve chvílích volna?
„Cože?!?“ „Že v Českých Budějovicích by chtěl žít každý?“ „Co je to za blbost?“ „To byla věta jen namátkou vybraná, mistře.“ „To už jsem slyšel támhle vocuď, ale nechtělo se mi věřit…“ To je citace ze Záskoku Divadla Járy Cimrmana. Asi tak…

Co pro něj znamená divadlo?
Když má svobodu jak vnitřní, tak z vnějších okolností, má radost. Když ji nemá, ale třeba i vlastním přičiněním, trápí se.

Co myslíte, že by dělal, kdyby nebyl hercem?
Byl by Oblomovem. Ale fakt.

Jak si od divadla nejvíce odpočine?
Nevím. Myslím, že sám v sobě si věci určí.

Jaký je Lexa v soukromí? Prozradíte nám něco?
Hodnej, veselej, smutnej, kočičí…

A poslední otázka, čím Vás nejvíc překvapí?
Překvapil by mě a měla bych ohromnou radost, kdyby přestal kouřit. Vím, o čem mluvím.

A co na výroky své sestry říká Lexa?
Ano, je to tak. Simona má ve všem pravdu. Ještě bych chtěl být štíhlý, ale to asi nepůjde. A taky bych neměl kouřit… To snad půjde!
Myslím, že mám se svou sestrou dobrý a pravdivý vztah. A to je v životě důležité. Pravda v životě i na jevišti – to je, oč tu běží!

Radek Smetana, Divadelní zpravodaj květen 2003