Jean Giraudoux – ONDINA

2. premiéra 94. sezóny
Premiéra 8. a 9. listopadu 2003 v Městském divadle
Derniéra 19. března 2005

Filosofická pohádková fantazie o střetu lidské a přírodní říše na pozadí vášnivé lásky mezi vodní vílou a krásným rytířem.

Námět hry je prastarý – báje o vodní víle, která se zamilovala do pozemského člověka, známá z Andersenovy Malé mořské víly, Dvořákovy Rusalky, z národních pohádek a z řady literárních zpracování. Člověk, v tomto případě rytíř Hans, je vílou Ondinou okouzlen mnohem víc než kteroukoli ženou a podléhá náruživé lásce, jíž se ve světě konvencí a kalkulací všechno vzpírá. Ondinina láska se tak jako všechno v jejím přírodním světě dotýká hvězd a nemůže být jiná než absolutní. Z Giraudouxova zpracování dávného mýtu vyplývá otázka, co je určující pro řád života – zda malý pragmatický svět Hansův, či spontánní svět přirozených živlů… diktované dvorské mravy, či zranitelná citlivost a zároveň nesmlouvavá přímočarost Ondinina… přízemní mikrokosmos lidských
vztahů, či absolutní rozměr vesmíru, který dává hodnotám nedozírnou platnost. Ondina nemůže žít s člověkem, má jen šanci probudit jeho otupělé cítění – připomenout, že nebe je modré, voda studená a rána bolestná…

Překlad: D. Janderová
Režie: Marián Pecko j. h.
Dramaturgie: Martin Fahrner
Výprava: Pavol Andraško j. h.
Hudba: Robert Mankovecký

OSOBY A OBSAZENÍ:
Ondina … Lucie Štěpánková
Rybář Anselm … Petr Dohnal
Guta, jeho žena … Jindra Janoušková
Rytíř Hans … Martin Mejzlík
Král Jezerní říše … Jan Hyhlík
Princezna Bertilda … Petra Janečková
Král Herkules … Pavel Novotný
Básník Bertram … Pavel Doucek
Královský komoří … Zdeněk Rumpík
Říšský soudce … Jan Pilař j. h.
Ulrich, mladý rybář … Josef Pejchal
Gréta … Dagmar Novotná
Dvorní dámy, Služky … Alena Michtová, Lucie Ptáčková

Inspice: Jindřich Kratochvíl
Nápověda: Naďa Krůlová

» režisér Marián Pecko
» autor Jean Giraudoux

Úvaha kritika…

Aby si pardubický divák, milovník divadla, vytvořil přesnou představu o současném stavu divadelnictví, zejména o jeho odrazu v médiích vytvářejících pohříchu jen strašlivě pokřivený, nepravdivý obraz o něm, měl by bedlivě sledovat, jak vrcholný herecký výkon na českém jevišti roku 2003, Lucie Štěpánková, neobdrží ani Thálii ani Cenu A. Radoka, natož aby se pak jedna z nejlepších inscenací nového toletí místila v nějakých výročních žebříčcích. Česká kritika něco tak vzdáleného jako je divadlo v Pardubicích – nepřekonatelných sto kilometrů od Prahy a od Brna – zkrátka neregistruje, pomíjí. I to je důvod, proč má tak bídnou autoritu. Je to ale tak, a věřte mi: Pecko po nitranské Pláňce, a hradeckých inscenacích Pastýřka putující k dubnu a Dům Doni Bernardy vykouzlil další jevištní báseň – obraz lidské nestálosti, falše, nadřazenosti, a proti tomu čistoty možná de iure kruté přírody, která tlusté čáry za minulostí naštěstí dělat neumí. Proto my všichni, co jsme Ondinu viděli, stojíme v jejím údělu za její věcí až do jejího, ne rytířova konce. Peckova a Štěpánkové Ondina je uhrančivá, okouzlující, milostná, jedním slovem skvělá!!!

Jiří P. Kříž 01/2003

FRIEDRICH DE LA MOTTE-FOUQUÉ: UNDINA

Text, který máte před sebou, je vůbec prvním literárním zpracováním rusalky Ondiny….

…Ze studny vystupoval bílý sloup a s počátku každý myslil, že jest to vodotrysk, až teprve probravše se z udivení spatřili, že jest to bledá, ze studny vystupující postava ženy. Byla zahalena v bílý závoj a lomíc úzkostlivě rukama, hořce plakala. Vystoupila ze studny a brala se přes dvůr k zámeckému stavení. Hradní čeleď se rozprchla a nevěsta zděšeně dívala se oknem se svými služkami na postavu. Ta kráčela dole pod nimi a pohlédnuvši vzhůru, žalostně zalkala. Bertaldě se zdálo, že poznává pod závojem bledou tvář Undininu. Postava ztěžka a váhavě kráčela, jako na popraviště. Bertalda křičela, aby zavolali rytíře, ale žádná ze služek neodvážila se z místa a nevěsta opět umlkla, bojíc se vlastního hlasu.

Postava kráčela známými jí schody a chodbami v těžkém pláči dále. Ach, jak jindy chodívala tu veselá!

Rytíř byl propustil své služebníky a chystal se ke spánku. Napolo svlečen stál v trudných myšlenkách před skvostným zrcadlem, svíčka temně hořela na nočním stolku vedle něho. Náhle ozvalo se na dvéře tiché klepání. Tak druhdy klepávala Undina, když jej chtěla škádliti!

„Jest to pouze přelud“, děl Hulbrand k sobě, slyšel za dveřmi bolestný hlas a v zrcadle spatřil, jak dvéře se zvolna otvírají. Jimi vcházela bílá postava a opět tiše zavřela.

„Otevřeli studnu,“ pravila, „a proto jsem nyní zde a ty musíš zemříti.“

Huldbrand cítil v srdci svém, že jinak ani býti nemůže, a zakryv si rukama oči, pravil:

„Neděs mne v hodině smrti! Skrýváš-li děsnou tvář pod závojem, neodhaluj jej a odsuď mě neviděna!“

„Ach,“ odvětila postava, „což nechceš mne ještě jednou naposledy viděti? Jsem dosud tak krásná, jako když jsme se poznali na ostrohu v rybárně.“

„Ó, kdyby tomu tak bylo,“ vzdychl Huldbrand, „pak chci umřít s tvým políbením na rtech!“ „Nuž, staň se!“ pravila a odhrnula závoj. A tu Huldbrand spatřil usmívající se nebeský obličej Undinin. S láskou a u vědomí blízké smrti chvěje se sklonil se k jejímu objetí. Ona vtiskla mu na rty andělské políbení a vroucně jej v pláči k sobě tiskla, jako by chtěla vyplakati svoji duši. Slzy vstoupily rytíři do očí, slabá bolest pronikla jeho hruď a naposledy vydechnuv, mrtev klesl z náručí krásných rukou k zemi.

„K smrti jsem jej uplakala,“ pravila Undina k služebníkům, jež v předpokoji potkala, a kráčela středem polekaných zvolna ven ke studni.

Text, který máte před sebou, je vůbec prvním literárním zpracováním rusalky Ondiny. Pochází z roku 1811 z pera německého autora Friedricha de La Motte-Fouqué. Nebyl to známý autor, ale jeho Undina nadchla ku podivu i takové autory, jako byl Goethe, Heine,
Scott, (čárka pryč!) nebo Wagner a stala se předlohou pro Andersenovu Malou mořskou vílu a samozřejmě Rusalku Antonína Dvořáka a Jaroslava Kvapila, takže ji dnes zná každé malé dítě.

Možná Vás zarazilo, že v původním textu se rusalka nejmenuje Ondina, ale Undina. Důvodem je, že Ondina má ve svém jméně uloženu příbuznost s vodou, francouzsky „onde“ totiž znamená vlnu. Ale původ Ondiny je německý a německy se vlna řekne „unde“. Obě slova jsou si podobná, protože pocházejí z latinského „unda“. Co toto latinské slovo znamená asi tušíte. Samozřejmě také vlnu.

Mimochodem, německý původ Ondiny není tak jednoznačný, a to přesto, že se povídka Undina považuje za jeden z vrcholů německé romantické literatury. Friedrich de La Motte-Fouqué se totiž narodil sice v německém Brandenburku, ale v rodině francouzských exulantů. Jeho život tím byl značně poznamenán, chvíli bojoval v pruském vojsku, pak přeběhl do francouzské armády jako dobrovolník, část života strávil na svém statku v německých Nennhausích, část v Paříži, rozhodně se nedá považovat za člověka s jednoznačným německým kulturním zázemím. (A na druhou stranu: autor Ondiny, Francouz Jean Giraudoux, studoval němčinu, ze které složil i státní zkoušky a nějaký čas pobýval v Mnichově.)

Kořeny pověstí o rusalce Ondině sahají ale do dob dávno před devatenáctým stoletím a německým romantismem. Friedrich de La Motte-Fouqué sám přiznává, že námět k Undině nalezl v knize německého lékaře Theofrasta Paracelsa, který žil v šestnáctém století.

Paracelsus napsal „Knihu o nymfách, sylfidách, pygmejích a salamandrech“, ve které podává obsáhlý soupis tajemných vodních bytostí.

MaF 11/2003

CHRONOLOGIE POSLEDNÍCH DNŮ PŘED PREMIÉROU

Pondělí 27. 10. 2003
VČD dnes nehraje, neboť se od brzkých ranních hodin na jevišti koná technická zkouška inscenace Ondina. Od 7.00 hodin se poprvé stavěla scéna – tím se také řešily všemožné technické problémy scény a kulis. Od 12.00 hodin režisér Marián Pecko, výtvarník Pavol Andraško a naši páni osvětlovači nasvěcují scénu. Původně se také od 18.00 hodin mělo ve scéně i zkoušet, ale složité nasvícení scény je tak časově náročné, že zkouška odpadla.

Úterý 28. 10. 2003
I přesto, že většina Čechů slaví Státní svátek a nemusí do práce, v divadle se i v tento významný den pracuje. Od 9.00 do 13.00 hodin probíhá na jevišti první zkouška ve scéně inscenace Ondina.

NÁVRHY SCÉNY výtvarníka Pavola Andraška – klikněte pro větší obrázek

Pondělí 3. 11. 2003
Po večerním představení se technikáři pěkně zapotili, neboť museli přestavět scénu na Ondinu, protože přesně o půlnoci režisér Marián Pecko dokončoval svícení inscenace Ondina.

Úterý 4. 11. 2003
V 9.00 ráno začíná první hlavní zkouška před premiérou Ondiny. Po zkoušce v 15.30 hodin se realizační tým Ondiny a zástupci divadla sešli na tiskové konferenci.

Z tiskové konference. Na levém obrázku zleva Petr Dohnal,
dramaturg Martin Fahrner a hostující režisér Márián Pecko

Středa 5. 11. 2003
Od 10.00 hodin probíhá na druhé hlavní zkoušce Ondiny fotografování představení pro propagační účely a do archivu divadla.

Čtvrtek 6. 11. 2003
Dnes se na první generální zkoušce natáčí záběry z Ondiny pro pořad České televize Divadlo žije.

Pátek 7. 11. 2003
V 10.00 hodin se v Městském divadle konala veřejná generální zkouška Giraudouxovy Ondiny.

Sobota 8. 11. 2003 a neděle 9. 11. 2003
I. a II. premiéra

RaS

Další fotografie ze zkoušky naleznete v naší galerii

klikněte pro větší obrázek                               foto Michal Klíma