VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

 

Vlastimil Červ

 

Mám rád opravdové divadlo od srdce,
říká choreograf Vlastimil Červ

Vlasta Červ, choreograf, který často pracuje ve Východočeském divadle, je tak trochu přírodní úkaz. Tento sympatický čerstvý čtyřicátník je tanečník a herec, choreograf, pedagog, léčitel, manžel a otec čtyř dětí. Stíhá neuvěřitelné množství práce a činností a přitom má energie na rozdávání a neutuchající dobrou náladu. Dokáže stmelit herce nebo tanečníky a nabít je optimismem. Skvěle pracuje v muzikálech s hudbou všemožných stylů, ale stejně dobře pomůže s pohybem v činohře. V posledních osmi letech vytvořil choreografie k mnoha muzikálům, vzpomeňme především Pokrevní bratry, Šumaře na střeše, Noc na Karlštejně, Stabat Mater nebo My Fair Lady. V lednu měl premiéru muzikál Chicago, inscenace, ve které je pohyb zcela nezastupitelnou složkou. Ve chvílích volna, které u Vlasty vlastně neexistují, jsme si domluvili rozhovor, ale právě pro nedostatek času jsem ho vedli přes mail…

Ve Východočeském divadle pracuješ obvykle s režisérem Petrem Novotným a obvykle jsou to muzikály. Máš k tomuto žánru nějak neobvyklý vztah, nebo je to spíše náhoda?
Divadelní jeviště a jeho svět mě při každém kontaktu od dětství fascinoval. Vzpomínám si, když jsem jako kluk zpíval a tancoval na Konopišti před několika tisíci lidmi, nebo si sám, jen tak pro sebe, tancoval v pokoji, jako na okamžiky, kdy jsem byl šťastný. Ani nevím, kdy přesně byla moje dušička lapena, ale já už vždy chtěl kromě fotbalu také tancovat. Fotbal díky úrazu nebyl brzy důležitý, a tak jsem vítal každou možnost osahat si tanec. Společenský, scénický, později balet a moderní tanec se všemi jeho neomezenými možnostmi. Tancoval jsem a založil si svůj amatérský soubor. Najednou mi bylo třicet a já si uvědomil, že pokud můj sen o profesionálním uplatnění nemá být jen sen, musí se něco stát. Přišla možnost účinkovat jako tanečník v muzikálu Evita a já nemohl odmítnout. Tam jsem se poprvé potkal s režisérem Petrem Novotným a on mi doslova a do písmene otevřel svět profesionálního divadla, protože mi po roce práce na Evitě poskytl šanci stát se choreografem bratislavského muzikálu Cyrano z predmestia. Pak si mě vzal s sebou i do Pardubic na Pokrevní bratry a od té doby mám pro pardubické divadlo slabost. Muzikál je pro mě možnost „být u toho“. Mám rád práci s pohybem, a to muzikál splňuje. 

Každý muzikál, který jsi u nás stavěl, je velmi odlišný – žánrově i muzikantsky. Chicago je hudba Ameriky dvacátých let obarvená jazzem. Jde ti tento žánr víc pod kůži, nebo máš raději jiný druh hudby?
Mám rád hudbu jako takovou a nejsem nijak vyhraněný. Je to pro mě pocitová záležitost a buď mě osloví, pak většinou hned vidím pohyb s ní spojený, nebo ji v tu chvíli nevnímám, nerozumím, a tak ji vypínám, nebo jdu mimo doslech. Řekl bych, že ale nikdy nejsem k hudbě lhostejný. Cítím ji jako hlubokou součást mě samého. A v případě Chicaga? Mám z téhle hudby ohromnou radost, tak doufám, že to bude vidět i na premiéře.

Jaké je divadlo tvého srdce, co tě nejvíce zajímá, když děláš své vlastní projekty?
Divadlo mého srdce je divadlo od srdce, divadlo opravdové, kde jako divák můžu věřit slovům, emocím a zkrátka všemu, co se na jevišti děje. Všechno je inscenačně pojmenované a všichni zúčastnění rozumí tomu, co a jak chceme vyjádřit. To je divadlo, které podle mě divák rád vidí. Mám pocit, že má práce u divadla je o práci s lidmi. Je to hloupé, říct to takhle banálně, ale mám je rád. Zajímají mě, jací jsou, jaké příběhy v sobě nosí, a když se nám společně podaří při práci zahlédnout kousek opravdovosti a lidství, je mi hřejivě a jsem za takové okamžiky moc vděčný.
Projekty, které jsem doposud sám inscenoval, se většinou týkaly témat v té době pro mě důležitých. Například bych jmenoval Radování s duší ženy nebo Bardo (stavy mezi životem a smrtí). Tam třeba je z toho cítit, co mě zajímá.

Čekáš ještě něco od divadla? Jako tvůrce? A jako divák?
Přiznám se, že bych rád režíroval nějakou činohru, a mám to v hlavě už dlouho. A jako divák? S kamarádem jsme si slíbili, že se pojedeme podívat do Paříže na Belmonda. Hezky pěkně do divadla, ani jeden neumíme francouzsky, ale věříme v zážitek.

Máš spoustu zájmů, práce, dětí... Jak to všechno stíháš? Co nejvíc odbydeš, když nemáš čas? Nebo naopak co nikdy neodflákneš? A kde bereš energii všechno zvládnout?
Nestíhám! Má milovaná žena Klárka by řekla, že nejvíc odbývám rodinu, když nestíhám. Nejsem puntičkář, ale divadlo mám tolik rád, že se mi nikdy nechce ho odbýt, odfláknout. Mám početnou a věřím, že šťastnou rodinu, je mým zázemím a opravdovou oporou, snažím se je ctít a nezklamat je. Taky trochu meditujeme, cvičíme tai-qi, jíme zdravě, a to je o té energii.

í
Jana Uherová, Divadelní zpravodaj 2/2009



 Copyright © 2000-2020, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN