Martin Fahrner – spisovatel

Šéfdramaturg našeho divadla se vedle své profese věnuje také psaní písňových textů, překládání současné anglofonní dramatiky a v posledních letech dosahuje úspěchů v oblasti autorské literární tvorby. Již ve třiceti letech vydal útlou pohádkovou knížku, dnešní aktivní čtenáři budou však spíše znát jeho dva romány: Steiner aneb Co jsme dělali, který se dočkal již dvou plně rozebraných českých vydání a několika vydání v sousedních zemích, a Pošetilost doktora vinnetuologie. V současné době pracuje na románu z divadelního prostředí.

V kolika letech jsi začal psát a kdy jsi poprvé publikoval?
Začal jsem psát v šestnácti, poprvé jsem publikoval ve třiceti. Zřejmě proto, že mi to přišlo dlouhé, jsem se mezitím dal k divadlu.

Jak vznikají Tvoje knihy? Co se děje mezi prvním nápadem a přijetím hotového díla v nakladatelství a jak dlouho to trvá?
Vznikají zhruba tak, že se mi v hlavě objeví nějaký námět a s tím pak dlouho cestuji, takže na něj myslím ve vlaku, při mytí podlahy, na procházce, někdy mi zmizí, ale zase se objeví a nakonec už je ho ve mně tolik, že se ho musím zbavit a napsat to. Jsem přesvědčený, že někde nad námi jsou nějaké múzy, nebo vyšší inspirace, kdo ví, protože při samotném psaní si musím dělat přestávky, nevydržím to v kuse, protože se cítím, jako bych strčil prsty do zásuvky, nebo to zkusím připodobnit lépe – jako když je člověk po uši zamilovaný. To je přesnější, protože on je ten stav příjemný, jenom se občas bojím, že mne to rozcupuje. Pak pošlu rukopis redaktorovi, v mém případě Milošovi Voráčovi, a ten mi ho opřipomínkuje. Protože to čerstvé „dítě“ vždycky nekriticky miluji, tak chvíli zuřím a křičím v duchu, že tomu ten Voráč vůbec nerozumí – a časem se uklidním, podívám se na to věcně a připustím, že má ve spoustě věcí pravdu. Abych se vrátil k původní otázce, trvá to různě, Steinera jsem napsal rychle, Pošetilost byla text, který jsem dělal natřikrát deset let, novou knížku dělám zatím půl roku. Nakladatelská práce trvá zhruba rok.

Myslíš při psaní na to, jakého čtenáře chceš oslovit?
Samotného mne to překvapuje, já si tuhle otázku nepoložil, ale odpověď zní: ne. Myslet musím v divadle na diváka, protože nahnat celý tým lidí do něčeho, na co by pak nikdo nechodil, je hazardování s lidskou prací, ne? Zřejmě proto využívám možnosti nemyslet na nikoho při psaní knížek. Tam si mohu dovolit stvořit nějaký svět opravdu jen proto, že se to líbí mně. Svůj vlastní, jenom a jenom můj. A pak tam samozřejmě někoho pustit. Ale až pak. Tím člověk riskuje, že ho nikdo číst nebude, ale za ten pocit naprosté svobody to stojí.

Tvé knížky rozhodně nejsou komerční v tom hanlivém slova smyslu. Přesto ses stal letos jedním z deseti nejprodávanějších českých spisovatelů. Jak se v této společnosti cítíš a kdo další do ní patří?
No, to je legrace. Já nepatřím mezi nejprodávanějších deset. Loni na jaře jsem letěl do Varšavy na veletrh, knižní. Ministerstvo kultury tam představovalo současné české autory a pojmenovalo tu akci „Top Ten“ současné české literatury. Nebo podobně. Protože jsem se kvůli tomu musel omlouvat z práce, tak jsem to použil. A časem se z toho stalo, že jsem nejprodávanější, to nic.
Ve Varšavě ale se mnou byl například Krchovský (s tím jsme byli na procházce na hřbitově, co taky jiného), Ajvaz, Hakl a Úvalský, které považuji, asi ještě s Honzou Balabánem, který tam ale nebyl, za opravdu výborné autory. V jejich společnosti jsem se cítil dobře. Tam jsou v obrovské hale stánky nakladatelů z celého světa, takže si přijdete takhle malinkej, i když jste v nějakém „Top Ten“, a když z toho mumraje utečete a sednete si s lahví zubrovky s kolegy k řece Visle a koukáte na rybáře, tak je vám fajn.
S Michalem Viewegem jsem byl v prosinci v Ljubljani, s Petrou Hůlovou letím v březnu do Lipska, s Antonínem Bajajou v dubnu do Minska. To je ohromně zajímavé, protože v cizině spolu podvědomě nějak tíhnete k sobě a ty dny a setkání jsou hrozně intenzivní, hodně se o nich dozvím. Takže se vracím k původní otázce: dobře se s nimi cítím. V mládí jsem hltal životopisy spisovatelů, hrozně jsem se o ně zajímal, studoval jsem také původně literaturu. A teď si s nimi jezdím.

Jakou knížku teď píšeš?
Mám rozepsanou knížku, jsem asi tak v půlce, ale nemám čas, protože upravuji s Mariánem Peckem Romanci pro křídlovku, za chvíli začínáme zkoušet. A pak se musím hodně starat o knížku, která mi vychází 22. 2. v Německu. Je s tím spojená spousta akcí, kterým se říká ve světě literatury „readings“. (Slováci používají prostší výraz „čítačka“.) Někam přijedete, přečtete kousek z knížky, odpovídáte na dotazy novinářů a snažíte se vypadat strašně chytře a zkušeně, ačkoli víte, že nejste. Mne čeká šňůra 22. 2. Berlín, 18. 3. Lipsko, 31. 3. Mnichov a 21. 7. mistrovství světa ve fotbale – Hamburk. Tam budu číst zrovna, když budeme hrát s Itálií, tak půjdu i na zápas.

Ale ještě dlouho před tím Tě u nás v divadle čeká kromě zkoušení Romance pro křídlovku premiéra inscenace Mistr a Markétka, na které teď pracuješ s režisérem Viktorem Polesným. Takže držím palce všem Tvým tvůrčím činnostem – zlom vaz!

Jana Pithartová
Divadelní zpravodaj 3/06