Sedm otázek pro režiséra Petra Kracika (2008)

S režisérem, ředitelem (a je-li třeba také hercem) Divadla pod Palmovkou si povídáme o životě, zkoušení, ale především o španělském dramatikovi Casonovi, autorovi Jitřní paní, která se 8. listopadu dočká své premiéry v pardubickém divadle. V Casonových textech se to přímo hemží číslem 7, proto i našich otázek bude sedm.

Začněme trochu osobně, nedivadelně, životem. Znám Vás jako člověka, který má snad ke každému tématu nějaký zážitek, historku, příběh. Kde se to množství zážitků bere? Máte sklon trochu zveličovat, přehánět, dramatizovat, nebo jste záměrným sběratelem a vyhledavačem vyhrocených situací, nebo snad do toho jen tak spadnete, ani nevíte jak?
To je hned několik otázek najednou. Je pravda, že když jsem včera odjížděl z Pardubic, přehrával jsem si v hlavě, co jsem všechno na zkoušce povídal, a říkal si, kolik jsem tu na sebe řekl věcí. Každopádně, všechno, co vyprávím, se stalo, ale druhá věc je dar umět vyprávět tak, aby to znělo humorně. Já si hry vybírám nejen podle velkých myšlenek. Musí souznít s něčím, co jsem prožil, ohmatal si. Myšlenku hry pak můžu sdělit přes svůj zážitek. Každá hra se mě musí dotýkat, jinak se mi zákonitě nepovede, ač se snažím použít všechny nástroje, které jako režisér mám. Poslední dobou dělám často tragičtější témata, mám za sebou spoustu mrtvých na jevišti (byť netečou žádné potoky krve), přitom mi nikdo blízký nezemřel, naštěstí. Asi to pramení ve strachu, který znám už od dětství, že o všechno přijdu, že mí blízcí umřou. Ale smyslem divadla, které dělám, je naděje, že člověk to překoná. Takový pocit snad předávám. Ale jak zněla ta otázka na mě?

Hyperbolizace nebo honba za zážitky?
Aha. Při mém způsobu života následuje jedna dramatická situace za druhou. Nejde o žádné obrovské tragédie, neteče krev, přesto jsem zažil mnoho dramatických okamžiků. Kromě smrti a velkých úrazů jsem prožil snad všechno. Byl jsem chudý, hodně, bohatý, šťastně zamilovaný, nemilovaný, bez práce, slavný, zatracovaný. Asi i proto mluvím o svém životě trochu s despektem, líčím ho jako anekdotu, jen někdy dám nahlédnout do svého smutku. A inscenace, které dělám, s tím souzní.

Casonova Jitřní paní se dotýká věcí mezi nebem a zemí. Mystický zážitek máte také po ruce?
Záleží na tom, co člověk považuje za zázrak. Jestli to, že jsem kdysi spadl pod vlak a zázračně se mi nic nestalo? Nevím, jestli to byl zázrak. Zažil jsem vnitřní zázraky, chvíle, kdy člověk na něco přijde, něco objeví – a je to tak intenzivní zážitek, že je to vlastně zázrak. Tak jsem procítil pár chvilek s hercem na jevišti, když jsem si říkal, takhle bych si představoval divadlo. V životě člověk stále čeká, že zázrak teprve přijde. Tak doufám, že jsem si ho ještě nevybral.

Jedním z motivů Jitřní paní je také poutní cesta do Compostely. Vím, že jste nedávno navštívil Lurdy. Co člověku projde po cestě hlavou?
Když člověk takovou pouť vykoná, dojde sám k sobě. Ale zázrak? Možná byl zázrak, že jsem se zbavil kouření. To je snad i odpověď na předchozí otázku. Zkusil jsem sám na sobě holotropní dýchání a přestal jsem kouřit, i když lidi kolem mě nevěřili, že bych bez cigarety mohl vůbec pracovat.

Už jste se v životě na jevišti setkal s některou Casonovou hrou?
Jen jako divák. Jako osmnáctiletý jsem v divadle ABC viděl Dům se sedmi balkóny (v Pardubicích se hrál roku 1997 – pozn. redakce). Vzpomínám si, že hra mě čímsi vtahovala dovnitř, ale ve svém věku jsem jí moc nerozuměl. A pak jsem ji viděl ještě jednou už jako vystudovaný divadelník v Městském divadle v Brně. Byla to tak emotivní inscenace, že, jak obrazně říkám, o přestávce vyběhly uklízečky s hadry a utíraly z podlahy slzy diváků. Vjem ve mně zůstal i po dvaceti letech. Casonovy hry člověk pochopí v určitém věku, musí k nim dospět. Pak takovou hru může režírovat, nahlédnout ji očima padesátiletého kluka, jak říkám. Jitřní paní má nádherné postavy, mužské i ženské. Byl bych rád, kdyby někdo zmapoval, jestli se jiný režisér věnuje tak důsledně ženským postavám, jako já.

Kdybyste měl krátce vyjádřit pocit, který ve Vás vyvolává Jitřní paní... Zkuste to...
Myslím si, že je to téměř nevyslovitelné. Jak někdy režisér potřebuje mít přesné pojmenování, tak na emoce slova nestačí, jsou nevyslovitelné. Všechny postavy hry projdou proměnou, najdou v sobě nové vzkříšení, otevřou se. Jen s tím se dá žít dál, podívat se dopředu, ne dozadu. Vzkříšení, znovuvzkříšení, to jsou ta slova.

Tak krásnou a tajemnou hru jako je Jitřní paní je těžké žánrově zařadit, možná je to i škoda. Ale režisér to do jisté míry udělat musí. K jakému žánru bude mít inscenace nejblíže?
Je to realistická hra, žánrově nabízí něco z tragédie, byť na konci dojde k velkému „vzkříšení“ a zázraku – tak jako v životě. Tragédie i zázrak jsou v něm vždy obsaženy. Řekl bych, že je to hra hodně fantaskní, pracuje s lidskou představivostí, vždyť v ní vystupuje personifikovaná smrt. Casona napsal nádherné figury, plnokrevné, španělské – vzešly ze života, který žijeme.
Fantaskní tragédie, smutný, ale povzbuzující příběh. Proplakal jsem to, ale už je mi dobře. A jsme u toho – to je můj pocit z Jitřní paní.

Děkuji za rozhovor.

ToS, Divadelní zpravodaj 11/2008