S režisérem Mariánem Peckem nejen o Romanci pro křídlovku

Mariáne, nedávno měla u nás premiéru Romance pro křídlovku. Původně jsme však měli nazkoušet VIŠŇOVÝ SAD. Můžu se k důvodu té změny vrátit?
Ale samozřejmě. Během přípravy na VIŠŇOVÝ SAD jsem zjistil, že bych musel jít proti autorovi, a to dokonce principiálně. Jsem totiž přesvědčený o tom, že ten VIŠŇOVÝ SAD bylo nutné vykácet. Že prostě není dobré se pořád obracet po „starých dobrých časech“, že bych dokonce ani žádný smutek při jeho kácení necítil. A to už by pak nebyl Čechov. Úplně by se ztratil důvod to hrát, rovnou už bych si mohl napsat vlastní text o višňovém sadu.

Romance pro křídlovku je ale také ohlédnutí. V čem je tedy rozdíl?
V tom, že v Romanci se ohlížíme za minulostí, abychom se s ní vyrovnali a abychom se pak dokázali vyrovnat se sebou a díky tomu také se svým okolím. Myslím, že je dobré, i když už toho člověk hodně prožil, dokázat se spřátelit sám se sebou. Ale Romance není takhle jednostranná. Na to je to příliš mimořádné dílo. To, co říkám, si v ní najdu já jako člověk, kterému je čtyřicet osm let. Je v ní ale i poselství pro mladé lidi. Napadají mne slova jako: potřeba vnitřní odvahy, chuti poznávat, riskovat. Je to zkrátka úžasná poezie a příběh, mnohovrstevnatý.

Takže nás Romance ponouká kácet višňové sady?
To nevím… ponouká nás, to ano, v tom konkrétním příběhu. Každý sad se nemusí hned vykácet. Ten z Čechova ale ano. A navíc: u nás se nedá o minulosti mluvit jako o nějakých zlatých časech. A stejně se těžko vyrovnáváme s minulostí. Já jsem třeba měl takovou radost z oranžové revoluce na Ukrajině. Hodně věcí se tím změnilo a sotva přišly první těžkosti, které doprovázejí změny, už se volá po starých dobrých časech. Vůbec tomu nedokážu rozumět. Vždycky jsou nějaké těžkosti. Odmítnout VIŠŇOVÝ SAD bylo pro mne také těžké. Mohla tím skončit má spolupráce s tímhle divadlem, nemusel jsem dostat nabídku, abychom našli jiný text. Ale já musím svůj tým, především herce, přesvědčit, a abych je přesvědčil, musím tomu sám věřit. Jinak je podvedu a oni pak budou muset podvádět diváky, což se nesmí stát.

Když jsme u těch diváků: nebojíte se, že inscenovaná poezie může být pro ně oříšek?
A proč? Snažili jsme se to udělat tak, aby to pro ně nebyl oříšek, aby je to bavilo. To snad není těžké. Vždyť je to hezký příběh. A myslím si, že městské divadlo – pracujeme v městském divadle – by mělo mít na repertoáru takovou skladbu představení, aby si v ní něco našel každý obyvatel města. Klidně i komedii, muzikál, ale i inscenovanou poezii. Hlavně to musí být poctivé. Úzce profilované divadlo můžou dělat avantgardní soubory.

A když ve městě žádný není?
Tak si snad i městské divadlo může sem tam dovolit udělat něco odvážnějšího, doufám.

Proč ne, já si také myslím, že trocha dobrodružství někdy neuškodí. A když jsme u slova dobrodružství: my jsme kromě dobrodružné změny titulu zažili i přerušení zkoušek kvůli…
No ano, mé dobrodružné cestě do Francie. S mým domovským souborem z Divadla Na rázcestí. Byli jsme tam pozváni, abychom odehráli osm představení inscenace Kubo, kterou jsme hráli i tady na Festivalu smíchu. Osm představení ve čtyřech různých městech, k tomu nějaké workshopy… Na plakátech bylo inzerováno i setkání s tvůrcem inscenace, tak jsem musel, ačkoli z té přemíry cestování – na skok tam a zase zpátky na zkoušky do Pardubic – mám doteď poruchy spánku.

Děkuji za rozhovor.

Martin Fahrner, Divadelní zpravodaj 6/2006