Návraty Jany Pithartové

Na nastudování inscenace Richarda III. jako dramaturgyně pohostinsky spolupracuje JANA PITHARTOVÁ, kterou známe z jejího dřívějšího angažmá v našem divadle. Letos je tomu dvacet let, co nastoupila do VČD jako lektorka dramaturgie, od roku 1995 pak začala samostatně „dramaturgovat“. V roce 1999 odešla do Divadla Petra Bezruče v Ostravě a v Pardubicích jen hostovala. Jak to už ale u divadla chodí, umělci mezi divadly a městy často migrují a Jana se po dvou letech do našeho divadla opět vrátila. A setrvala tu až do roku 2008.

Momentálně žije i s manželem, hercem Michalem Przebindou opět v Ostravě. Ona pracuje v Divadle loutek, Michal dojíždí do Českého Těšína, kde má angažmá.

Jana byla jako dramaturgyně vždy velmi spolehlivá, pracovitá a systematická. Obdivovala jsem její totální nasazení a oddanost divadlu, zapálení pro věc. Na první pohled mohla vypadat uzavřeně, ale myslím si, že to bylo tím, že nemluvila víc, než bylo nutné. Nikdy se neprosazovala natolik, aby zastínila režiséra, ale měla velmi jasný názor a postoje, ba dokonce uměla být i trochu paličatá (ale hezky). A byla mimořádně kreativní, když dostala prostor. Mívaly jsme spolu takovou tradici, že jsme se chodily vzájemně vypovídat, poradit či svěřit (to spíš já) do nedaleké vinárny. To jsme si slíbily i tentokrát a já věřím, že si spolu sedneme. Tento rozhovor však vedeme přes e-mail. Janě jsem položila několik otázek za sebe, protože jsem ji dlouho neviděla, ale i za vás, kteří ji neznáte…

Jani, pohostinsky pracuješ na inscenaci Richard III. jako dramaturgyně. Když se opakovaně vracíš do našeho divadla, je to jako když se vracíš domů, cítíš v břiše jisté chvění?
Cítím chvění, jako když se po hodně dlouhé době vracím domů.

Spolupráce s režisérem Zdeňkem Duškem není tvá první. Co tě na něm zajímá? Čeho si na něm nejvíce vážíš?
Zdeněk Dušek má mimořádně poctivý přístup k textu, k důslednému výkladu, je spolehlivý a systematický v práci, má odvahu a nápady, dělá herecké divadlo a k hercům má moc hezký vztah.

Když dostaneš z jiného divadla než domovského nabídku ke spolupráci, co je pro tebe důležitější – osoba režiséra, či titul?
Obojí je důležité. Při pohostinské práci je nezbytné, aby se režisér s dramaturgem znali a byli již trochu sehraní. Ale ani při dokonalé souhře bych nešla do spolupráce na hře, která se mi nelíbí, nebo jí nerozumím, protože bych byla spíš ke škodě než k užitku.

Jaký bude váš Richard III.? Člověk opojený nenávistí, toužící po moci? Vidíš nějakou paralelu mezi dramatickou postavou Richarda III. a některými politiky?
Richard III. je taková studie kořenů zla v člověku, touha po moci mezi nimi hraje velkou roli. Paralely by se jistě našly, ale spíš s jednotlivými motivacemi a rysy než s celkovým charakterem.

Sleduješ vůbec současné politické dění?
Na politiku jsem úplně levá. Orientuju se jen natolik, že se rozhodně nekloním doleva.

U nás jsi často spolupracovala s režisérem Františkem Laurinem či Michaelem Tarantem, ale především jsi byla dvorní dramaturgyní Jirky Seydlera. Na kterou inscenaci vzpomínáš ještě dnes? A která se vám podle tebe hodně povedla?
Nejradši vzpomínám na Měsíční běs s Luckou Štěpánkovou, Martinem Mejzlíkem a Vaškem Duškem na staré komorní scéně v Anežce (dnešní Divadlo 29, pozn. redakce). A na Čarodějky ze Salemu, Příběhy obyčejného šílenství, M. Butterfly, Ellinga a Kjella…

Není tajemstvím, že tvůj manžel Michal Przebinda kromě hraní i režíruje. Když spolu pracujete, dokážeš si udržet odstup? Jsi k němu kritická? Nebo to není potřeba? Čím tě jako režisér překvapuje?
Při práci odstup naskočí přirozeně, bez kritického pohledu bych mu nebyla nic platná. Ale Michal režíruje spíš svátečně, ta spolupráce je nám vzácná, takže překvapuje vždycky a mile.

Když jsi odešla z našeho divadla do Ostravy, kde tvůj manžel tehdy pracoval v České televizi, nastoupila jsi jako dramaturgyně do Divadla loutek. Byla to velká změna? Co tě to naučilo? A nechybí ti činohra?
Činohra je mi určitě bližší, ale naštěstí se k ní tu a tam dostanu. Loutkové divadlo je pro mě velké poznání úplně odlišného způsobu práce, hledání v jiných zdrojích, pro jiné diváky. A ještě něco: Odjakživa si vážím herců. Loutkoherci mají ještě tvrdší chleba, často je na jevišti ani není vidět a jejich jména si nikdo nepamatuje. Je cenné být s nimi „uvnitř“.

Donedávna jsi psala scénáře pořadu Divadlo žije!, takže jsi viděla velkou část produkce severomoravských divadel. Které z nich by bylo tvým šálkem čaje? Kam ráda chodíš jako divačka?
Mám nejradši Komorní scénu Arénu, kde dbají na zajímavou a důsledně hereckou dramaturgii. A ráda jezdím do Olomouce, kde se teď činohře hodně daří. Ale když to takhle pojmenuju, křivdím ostatním divadlům. Vždycky je to veliká radost, když se povede inscenace, kdekoli.

Kdysi jsi napsala zajímavý scénář k hranému filmu Útěky, který se i realizoval. Píšeš ještě? Máš něco v šuplíku?
Nejsem psavec. Útěky byly náhoda, shoda okolností s bezděčným nápadem. Příjemná, ale u mě ojedinělá.

Stýská se ti po Pardubicích? Chybí ti něco v Ostravě?
Stýská. V Ostravě jsem si důkladně uvědomila, že jsem Východočech. Jak poleno!

Co tě v nejbližší době pracovně čeká ve tvém mateřském Divadle loutek?
Teď zkoušíme Kocourka Modroočka, pak bude Perníková chaloupka ve verších Václava Renče.

U divadla jsi dvacet let. Co tě na něm ještě baví? Je něco, čeho bys ještě chtěla dosáhnout? Máš nějaký nesplněný sen?
Baví mě, když se daří práce. A mám jenom přání neokorat, mít možnost ji dělat dál a dělat ji dobře.

Kdybych chtěla jet do Ostravy do divadla, je nějaká inscenace, kterou bych si neměla nechat ujít? Pozvi mě na něco.
Přijeď! Do Národního moravskoslezského na Kuřačky, Poprask na laguně a na Můj boj, pokud jsi ho ještě neviděla. Do Arény určitě na Brenpartiju. U Bezručů udělal Zdeněk Dušek skvěle Zkrocení zlé ženy. A k nám do Loutek na Lebensraum a Sofiin svět.

Jana Uherová, Divadelní zpravodaj 10/2012