VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

 

foto achív VČD

Od tance ke kostýmům...

Výtvarník Roman Šolc

Velké muzikálové produkce v Praze se v poslední době neobejdou (kromě dobrého režiséra, ten je samozřejmě nejdůležitější) bez výborného výtvarníka kostýmů, který všem „svým“ inscenacím dá patřičný lesk a eleganci. Umění showbusinessu si už dnes neumíme představit bez výtvarníka ROMANA ŠOLCE. Muzikály Tři mušketýři, Golem, Angelika, Kleopatra, Adéla ještě nevečeřela, Dracula, Švejk, Mona Lisa a mnoho dalších mají společného jmenovatele v Romanovi. A přitom před deseti lety o něm vědělo jenom málo lidí. Už sice navrhoval kostýmy pro baletní představení, ale působil především jako tanečník. Před téměř patnácti lety absolvoval Taneční konzervatoř Praha a nastoupil jako sólista v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Za Merkucia v Romeovi a Julii byl v roce 1996 nominován na Cenu Thálie. Po několikaletém působení v Baletu Praha (Pražský komorní balet) nastoupil do baletu Národního divadla.

Vedle tance se už před deseti lety začal systematicky věnovat práci kostýmního výtvarníka. Vytvořil kostýmy pro balety a operety Národního divadla v Brně, Slovenského národního divadla, Národního divadla v Praze či Státní opery Praha a postupně se dostával i na činoherní scény. Možná si někdo v Pardubicích vzpomene, že už v roce 1999 navrhl kostýmy pro inscenaci Sešitky chrámové pěvkyně. V současnosti pracuje v našem divadle ve spolupráci s režisérem Petrem Novotným, oblékal muzikály My Fair Lady, Chicago, ale i Bláznivé nůžky. Naposledy jsme ho vídali v krejčovně, jak připravoval komedii Čas katů. Roman má rozezkoušených mnoho inscenací po celé republice, zachytit ho na krátký rozhovor je téměř nemožné, proto jsme si vyměnili několik otázek a odpovědí přes mail.

 

Jako kostýmní výtvarník jsi začínal tam, kde to dobře znáš – v baletu. Mají zkušenosti tanečníka výhodu při vytvoření kostýmu pro balet, nebo si myslíš, že je to nepodstatné?
Je to velká výhoda. Jako tanečník jsem přesně věděl, co a jak má být ušito tak, aby se v tom kolegové cítili v pohybu pohodlně. Samozřejmě je důležitá volba samotného materiálu, obvykle elastického. Taneční kostým je vůbec nejnáročnější na realizaci, určitě i proto, že velmi přesně kopíruje lidské tělo, jsou vidět všechny detaily. Kostým musí fungovat v pohybu. Někdy jsou to přímo geometrické objekty. Je to prostě velmi speciální disciplína.

Cítil ses někdy v nevýhodě pro to, že nemáš odborné výtvarné vzdělání? Dal ti to někdy někdo najevo?
Ano, jedna nejmenovaná kolegyně. (smích) Ale v zásadě mi to nikdo nedává nějak výrazně najevo. Když jsem tuto práci už nějakou dobu dělal, přihlásil jsem se na DAMU, obor scénografie. Nevzali mě a já jsem se o to už víckrát nepokoušel. Pak jsem zjistil, že mi to vlastně ani nevadí. Ale učím se stále, snažím se vzdělávat, každý úkol je pro mě výzvou. 

Když děláš dobové kostýmy, necháváš se inspirovat dobovou módou, vysedáváš v odborné knihovně?
Nevysedávám, doma mám archiv odborné literatury, encyklopedie, spoustu dobových časopisů, které sháním po antikvariátech. A v dnešní moderní době najdeš mnoho věcí na internetu. Co doma nemám, hledám tam. Ale třeba takové kroje na netu nenajdeš. Je mnoho speciálních věcí jako například vojenské uniformy nebo detaily židovského oděvu, to musím konzultovat s odborníky. Nedávno jsem měl odevzdat návrhy kostýmů k Polské krvi, kde je mnoho krojů, dlouho jsem měl doma jenom bílé papíry... (smích)

 


Kostýmní návrhy Romana Šolce k inscenaci Čas katů

Učil ses krejčovině za pochodu, nebo se spoléháš na krejčové v dílnách? Kde jsi přišel ke střihům k dobovým šatům?
Šít jsem neuměl, ale teď už běžně šiju, sice ne frak nebo kabát, ale jednoduché věci si sám udělám. Třeba teď zrovna jsem ušil dvě náhradní zlatá trika pro Tonyho do Bláznivých nůžek. Myslím si, že je dobré umět si sednout za šicí stroj a ukázat kolegyním v krejčovských dílnách, jak mají co udělat, když to po nich chci. Střihy jsem se naučil za pochodu, je mnoho profesionálů v dílnách, od kterých jsem se měl co naučit. A pak, ono se to pořád opakuje, na některých kostýmech už nic nevymyslíš. Základní principy se opakují.

Který výtvarník tě nejvíce ovlivnil nebo inspiroval? Máš nějakého učitele?
Sleduji práci kolegů, ale nemám žádný konkrétní vzor. Obdivuji práci Theodora Pištěka, Ludmily Várossové, sleduji práci Tomáše Kypty. Mám nebo se alespoň snažím mít přehled, co dělají ostatní výtvarníci.

Která fáze práce kostýmního výtvarníka je pro tebe příjemnější – spolupráce s režisérem, vytvoření kostýmu na papíře, nebo jeho realizace v dílnách?
Mám moc rád práci v dílnách, když vidím, jak kostým vzniká, jak se pod ním rýsuje postava. Je to samozřejmě práce kompromisů, během realizace musím často řešit problémy, aby kostým odpovídal záměru režiséra a zároveň se v něm herec cítil pohodlně. 

Spolupracuješ jistě i se specialisty v oboru – někdo ti dělá paruky, klobouky, boty, doplňky, bižuterii... Jak sis našel tyto kontakty? Jsou tyto dílny převážně v Praze?
Když dělám tak velký projekt, jako byl třeba muzikál Dracula, kde je asi 250 kostýmů, tak se na realizaci podílí mnoho lidí. Během čtyř až šesti týdnů se šije od Prahy přes Plzeň až v Brně. Některé speciální věci dělám už léta v konkrétních dílnách, třeba klobouky v Plzni, boty v Brně, šperky a bižuterii v Jablonci, paruky v ateliéru Národního divadla.

Kde se ti dobře dělalo, jmenuj třeba divadlo nebo dílny, které máš rád?
Asi nejlépe se mi dělá v dílnách Národního divadla v Praze, tam je to všechno pod jednou střechou, podobně je to i ve Státní opeře ve Vídni. Ale nedám dopustit na Pardubice, tady jsou v krejčovně zlatíčka. Rád dělám s režisérem Liborem Vaculíkem, s ním jsme naladěni na stejnou vlnu. V posledních letech také s Filipem Renčem nebo Petrem Novotným.

Máš nějaký sen co se týče kostýmu? Nějaký titul, který bys rád dělal?
Moc rád bych oblékl nějakou pohádku, třeba operu Rusalka.

Ještě tančíš, ale už jen jaksi rekreačně. Je těžké dostat se do kondice? Jak to děláš?
Nedělám nic, jsem strašně línej. Ale trochu se udržovat musím. Chodím občas na trénink, do posilovny, zaplavat si do bazénu. Teď jsem si koupil permanentku do jednoho sportovně rekreačního centra, ale většinou skončím ve vířivce. (smích) Každý rok v lednu jezdíme japonské turné s Novoročním vídeňským koncertem, kde tančíme slavné Straussovy valčíky převedené do baletní úpravy. Sklízí to velký úspěch, tleskají nám vyprodané sály, třeba Tokijská opera, kam se vejde tři a půl tisíce diváků.

Romane, přeji ti hodně pěkné práce jako výtvarníkovi a také, aby sis jako tanečník nesrazil vaz. A doufám, že se v Pardubicích zase brzy uvidíme.

Jana Uherová, Divadelní zpravodaj 9/2009



 Copyright © 2000-2020, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN