VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

inscenace hry Radúz a Mahulena

 

foto archiv VČD

 

 

S Michaelem Tarantem nejen o Radúzovi a Mahuleně

Před Michaelem Tarantem jsem měla vždy velký respekt. Jako režisér je neobyčejně přísný, vyžaduje maximální soustředění při práci, obrovské nasazení, koncentraci, invenci a osobitost. Nutno podotknout, že sám toho nabízí dvakrát tolik. Je velmi emocionální, energický, výřečný. Má obrovské charisma na „place“, myslím tím v divadle, i mimo něj. Jako člověk je v soukromí až překvapivě milý, přátelský a pozorný. Znám ho spoustu let, sledovala jsem jeho práci v mnoha divadlech, zaznamenala mimořádné úspěchy jeho inscenací na festivalech. V posledních osmi letech sleduji jeho práci více zblízka, v našem divadle mě velmi zaujala zejména Maria Callas (2000), Nápadníci trůnu (2000), Kočičí hra (2002), Na miskách vah (2006) či Maja (2008). Spolu jsme si sedli k rozhovoru při příležitosti jeho hostování a blížící se premiéry Radúze a Mahuleny. Toto je zápis jenom části našeho povídání, protože na víc nemáme ve Zpravodaji místo, a ke konci rozhovoru dokonce došly baterky v diktafonu…

Michaele, inscenujete Zeyerova Radúze a Mahulenu. Čím je tento text pro Vás inspirativní, atraktivní?
Julius Zeyer, podle mě, ještě víc než dramatik byl vizionář a básník, velice zvláštní člověk. V textu Radúze a Mahuleny jsou podprahové věci a spodní ponorné řeky a proudy, které jsou inzitní a mimořádně citlivé. Hra není realistická, místo toho autor nabízí dramatický obraz. Zajímá mě zeyerovská touha po mýtu, po skutečném vidění světa, hlubokém a niterném. Mezi vášní a něčím posvátným, mezi touhou a náboženstvím je velmi tenká stěna, kterou lze projít, a pak se dotýkat věcí, které jsou základní v lidském životě a jsou věčné.

Nabízí se otázka, čím tento titul osloví dnešního diváka?
Kdysi dávno, před mnoha lety jsme se v pardubickém divadle domlouvali na spolupráci se skvělým režisérem Lubošem Pistoriem. Vedli jsme spolu krásné rozhovory a on mezi jiným řekl, že divadlo může vždy nabídnout společnosti to, co jí chybí. V souvislosti s Radúzem si netroufám říct, čím osloví současného diváka, ale domnívám se, že je vždycky možnost oslovit diváky něčím jiným než jenom brilantními komediemi či muzikály nebo osvědčenými tituly. Jedním z příkladů je možná situace v současném filmu. Zdá se mi, že publikum je už přesyceno komediemi, hláškami z filmů, a podívá se také na filmy, které jsou velmi zajímavé, hluboké a obsažné. Je v nich samozřejmě i humor, groteska a cit. Hra Radúz a Mahulena je určitě jiná, neobvyklá, ale velmi pravdivá a skutečná.


Ze zkoušek Radúze a Mahuleny, foto Michal Klíma

Před deseti lety jste tento titul inscenoval v Moravském divadle v Olomouci. Hledal jste k pardubické inscenaci jiný klíč? A jde to vůbec?
Základní pohled na hru zůstává. Já však doufám, že jsem se za tu dobu někam posunul. Toto je navíc jiný soubor, velmi zajímavý. Rád bych, kdybychom inscenovali básnické drama a došli ještě dál než v Olomouci.

Jednou jste v rozhovoru s Janou Pithartovou před premiérou Maji řekl, že „…člověk nemá v životě tolik času, aby dělal věci nepodstatné“. Naprosto s Vámi souhlasím. Vybíráte si témata a tituly, kterými se zaobírat chcete. Když se podívám na seznam titulů, které jste v posledních letech dělal, a nemyslím tím jenom naše divadlo, nefigurují v něm téměř žádné komedie. Je to záměr? Jaký vůbec máte vztah k tomuto žánru?
Komedie jsem dělal a doufám, že se k nim ještě vrátím, ale nikdy jsem neměl zájem o to dělat komedii takzvaně „na první dobrou“. Náš život osciluje mezi tragickým a směšným, až groteskním, mezi pocity štěstí a beznaděje, a já se vždy snažím nahlížet na komedii jako na něco, co je vlastně někam posunutá skutečnost. Komedie se podle mého názoru musí dělat doopravdy. I když si velmi vážím a ctím schopnosti postavit řemeslně dobře komedii, nezajímá mě dělat ji jenom jako žánr, jako stavění gagů, mě baví režírovat komedii jako dramatickou situaci, s tím, že na vyznění inscenace není akcentovaný pláč, nebo beznaděj, ale soucítění může explodovat do smíchu, do úsměvu. I v komedii by měl herec řešit situaci a prožívat ji opravdově.

Mezi inscenacemi, na které kolegové herci často a v dobrém vzpomínají, je kromě Přeletu nad kukaččím hnízdem, Romea a Julie nebo Čtrnáctého hraběte Gurneyho jedna komedie – Goldoniho Poprask na laguně, která se hrála v Pardubicích na Příhrádku.
Ano, to máte pravdu, a přitom se mi herci později svěřili, že to sice zkoušeli velice rádi, ale dost se obávali, že se tomu nikdo nebude smát. Poprask na laguně jsme zkoušeli jako opravdové situace, tím samozřejmě nechci říct, že se to nedá dělat jinak. Způsobů, jak se dívat na svět, jak se dívat na divadlo a dělat ho, je nesmírně mnoho, a vy si musíte vybrat vlastní východisko, vlastní cestu, třeba i neobvyklou.

Když se řekne „dobrý herec“, co to pro Vás znamená? Jaké by podle Vás měl mít vlastnosti či danosti, aby pro Vás měla spolupráce s ním smysl?
Je mnoho herců, kterých si nesmírně vážím, kteří dokonale ovládají profesi, žánr, styl, kteří skvěle pointují situace. Mě však víc zajímá něco jiného. Na divadle mě osobně vzrušuje jakési vyzařování, osobitost, jiné vidění světa, prolínání se života s rolí. Kdybych to měl přirovnat k současné hudbě, tak se spolu shodneme, že třeba Karel Zich byl skvělý zpěvák, výborně intonoval, cítil styl, žánr, moc jsem si ho vážil. Ale mně mnohem více konvenují zpěváci, kteří nejsou dokonalí pouze hlasem či intonací, ale je v nich osobitost, jinakost, obrovský autorský přesah. Takhle mě zajímá třeba Jarek Nohavica, Marek Grechuta nebo Richard Müller. Ale vidím to i v opeře. Pracuji často s Gianlucou Zampierim, výborným italským zpěvákem, který není lesklý placidovský tenor, ale naopak má v sobě jistou plachost, rozechvělost, a tím strhává publikum i spolupracovníky. Zajímá mě jistá schopnost jakoby dětského zjitřeného vnímání. Někdy mám pocit, že se čeští divadelníci stydí za jinakost, osobitost a citovost. Konvenuje mi to, čemu pomocně říkám slovenské herectví, nebo polské či ruské herectví, ale paradoxně třeba i francouzské a anglické. Život je úžasný v bolesti i v radosti, a herectví je schopno tento prvotní údiv vyjadřovat. Čeští herci se však na jevišti mnohdy stydí za své city, stydí se je vyjádřit.

Velmi často režírujete v zahraničí. Vím, že jste pracoval ve Švédsku, několikrát v Polsku, v Litvě, na Slovensku. S čím se při této práci musíte vyrovnávat? Cítíte jako překážku jazykovou nedostatečnost, nebo nedokonalou znalost divadelního či kulturního zázemí v těchto zemích?
V nejbližší době budu režírovat ve Španělsku Janáčkovu Její pastorkyni. Vím, že to bude nesmírně náročné. V zahraničí je ale jiný systém spolupráce. Pokud si někoho ke spolupráci vyberou, tak je to bez výhrady. V tu chvíli celý pracovní tým pracuje naplno, odpadají pochybnosti, diskuse, jakákoliv nedůvěra, nemoci, únava… Budu tam pracovat se zpěváky z Ameriky, Itálie, ze Slovenska, bude tam třeba zpívat Miro Dvorský. Zbytek souboru, orchestr a sbor budou ze Španělska. Po mnoha stránkách je práce v zahraničí pro mě obrovský stres, jazykový především, ale na druhou stranu je to velká svoboda.

Váš pohled na dílo, kterým se zaobíráte, je často velmi subjektivní, výklad textu nadmíru osobitý. Když režírujete operu, tak jste přece jenom svázán, když už ničím jiným, tak hudbou. Jakou svobodu Vám přináší opera, když je tam jistá danost, přes kterou nemůžete jít?
Myslím si, že modernita je tekutá, být moderní v čase neznamená být za každou cenu moderní, vykládat svět destruktivně. Největší svoboda je v autorovi. Proto se snažím drama, divadelní text i operní dílo inscenovat jinak, než se to děje v posledních letech třeba v německy mluvících zemích. Teď mám na mysli především operu, když se často režiséři snaží vytvořit dílo jakoby naschvál, skandálním způsobem, popřením autora, upozorněním na sebe nějakým skandálem či vykloubeností. Myslím si, že v životě, ve světě kolem nás je tolik nepravosti, falše, faulů, nepoctivostí, lumpáren. Dnes je naopak avantgardní vnímat svět lidsky. Jestliže inscenujete Smetanu, Janáčka či Dvořáka, pokud se pro ně rozhodnete, tak je to volba, pak nemá cenu vykládat klasická díla jako postmoderní férie, které se odehrávají třeba v newyorském drogovém doupěti. Rád dělám operu jako divadlo, opravdové divadlo, což je pro zpěváky často neobvyklé, namáhavé, ale nakonec to vždy přijmou jako možnou cestu.

Michaele, přeji Vám hodně zdaru do práce na Radúzovi a Mahuleně a do budoucna hodně inspirativních titulů a osobitých interpretů. Zlomte vaz!

Jana Uherová, Divadelní zpravodaj 10/2008



 Copyright © 2000-2020, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN