VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

inscenace hry Její pastorkyně    Laskavý večer s Ivanem Wernischem


foto archiv VČD

Ivan Wernisch o básnících, básních a Její pastorkyni

Básník Ivan Wernisch je zaměstnán v antikvariátu Ztichlá klika, pár kroků od Betlémské kaple. Když jsem za ním přišla, bylo už po zavírací hodině. Básník, schovaný mezi obrovskými hromadami minimálně stoletých knih, působil ušle. Měl za sebou těžký den. V té chvíli už seděl v místnosti za prodejnou, na hlavě měl velkou papírovou čepici a nemohl se rozhodnout, má-li si v ní připadat jako Napoleon, nebo spíš jako zahradní trpaslík. Dal mi taky čepičku, abych zapadla, a víno nalil, aby řeč nevázla.

Jak se vlastně člověku stane, že je básník? A jak to zjistí, že jím je?
Jak se to stane, to já nevím. Ale myslím, že vždycky je na začátku nějaké okouzlení. Mně se něco líbilo, uchvátilo mě to, tak jsem to začal napodobovat.

Pokládáš to sám u sebe za dar? Nebo spíš za danajský dar? Jsi rád, že jsi básník?
No… Když už jsme u toho označení básník, já ho dnes, po všech těch letech vnímám už spíš jako nadávku. Jako označení něčeho velmi nemužného, dokonce snad i nedůstojného. Koukejte, hadrník! Takže za žádný velký dar to nepovažuju. Když jsem se kdysi rozhodl pro tuhle existenci, očekával jsem kdovíco a netušil, že to, do čeho jdu, je bída a odříkání. Že přijdou veliká zklamání. Není to opravdu žádná sláva, být pořád na mizině a žebrat o korunu.

Čím bys byl radši než básníkem… anebo čím bys byl rád a nejradši?
Kdybych začínal znovu a kdybych věděl to, co vím… tedy kdybych dostal druhou šanci, tak bych si rozhodně s poezií nic nezačínal. Dělal bych cokoli, jenom ne tohle.

Je pro tebe psaní úkolem a prací, nebo potřebou?
Stalo se to návykem, to znamená potřebou nezdravou. Je to jako pít alkohol, nebo kouřit, užívat drogy…

Velkou část života se zajímáš o zapomenuté, opomíjené a opovržené básníky. Proč?
Kdysi jsem začal sbírat knížky a bylo mi strašně líto dřiny, která je do toho vložená, těch talentů, času, těch lidskejch životů, který jsou za tím. Lidí, který se ztratili a není po nich ani stopa... Nechali po sobě třeba třicet, padesát knih, který jsou někde zahrabaný, ztracený a nikdo o nich neví. Tak jsem je chtěl – třeba jen v jedný básničce, v několika verších z mnohdy obrovskýho díla – nechat zasvítit, nechat je chviličku žít.

Nalézáš mezi nimi skutečné básníky? Napsal jsi: „Čtěte také špatné básníky, buďte básníky.“ Kdo je to vlastně básník?
To víš že nacházím skutečné básníky. To „čtěte špatné básníky“ jsem nenapsal já, ale Valja Rybička, velice zajímavý autor, a taky malíř. Já si myslím, že špatné básně neexistujou. Báseň je špatná, protože já ji jako špatnou čtu. Sebeblbější báseň může být čtena způsobem, který ji jinak nasvítí, dá jí nějakou dynamiku, vtip, nebo ji nějak zněžní… oživí způsobem, který zaujme. Máme šanci si každou báseň takhle dočíst. Je to na nás. Četba patří mezi svého druhu umělecké výkony a mnohem větší výkon než nějaké psaní může být přečíst blbou báseň jako dobrou. Z toho samozřejmě vyplývá i to, že nejsou ani dobré básně, když není dobrý čtenář.

Gabriela Preissová… myslím, že ona byla básník. Ale jak se jí mohlo stát, že vedle několika výborných děl napsala tolik škváru? Je pochopitelné, že i dobří autoři někdy píšou mizerně, tvorba je věčný pokus a věčné riziko, ale u ní je to špatné v převaze, a přitom to, co je dobré (třeba Gazdina roba a Její pastorkyňa), je dobré výjimečně. Jak je to možné?
Gabriela Preissová byla básník jak řemen. Škváry píše každej. Řekl bych, že psát blbosti je samozřejmost a pak přijdou někdy vzácné chvíle, kdy vznikne něco jinýho. Třeba Halas říkal, že bude úžasné, když z jeho díla přežijou dvě básně. Mně strašně štvou takový ty pietní vydání sebranejch spisů, ve kterejch je od autora úplně všechno, a ne vždy dobře utříděno a okomentováno… Pak aby se člověk bál psát, protože samozřejmě že většina z toho, co napíše, jsou zbytečný pitominky, to ani jinak nejde... Ale co…Říkáš, že tvorba je věčný pokus a věčné riziko, no samozřejmě, ale za špatnou báseň se nikomu nesekaj hlavy, aspoň teď a tady, takže jakýpak riziko?

Co tě nejvíc zajímalo na Její pastorkyni?
Stavba toho dramatu, samozřejmost tragickýho spádu. Je to úžasný příběh, nádherná balada.

Jana Pithartová



 Copyright © 2000-2020, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN