Ty jsi hlava rodiny, ale já velím

V předminulém čísle zpravodaje jsme zahájili cyklus partnerských rozhovorů. Budou se v něm objevovat jak páry pracující společně v našem divadle, tak pracovní dvojice. Dozvíte se tak tímto způsobem i o divadelních profesích, které na jevišti neuvidíte. Využil jsem příležitosti položit několik otázek MARTINĚ a MARTINOVI MEJZLÍKOVÝM, a to nejen k povolání inspicientky.

Jste manželský pár – herec a inspicientka. Promítají se vám tato povolání do běžného života doma?

Martin: Myslím si, že ne, protože manželka mi život doma organizuje stejně, takže takhle mi ho organizuje i v divadle. Ale jsme v této pozici krátce, Marťa je tady jako inspicientka teprve rok.
Martina: Ale život doma mu samozřejmě organizuju od začátku.
Martin: Tak to u nás normálně funguje. Teď k tomu jen přibyla inspice v divadle, podle mě je to dobře. Ale Marťa si tady prošla více profesemi.

Jakými profesemi?

Martina: Začínala jsem jako tanečnice, jeden rok jsem byla elévka (jako herečka), pak jsem šla na mateřskou a teď jsem inspicientka.
Martin: Také sis zkusila nápovědu.
Martina: Ale to jsem jenom zaskakovala.
Martin: Pak nastala situace, kdy odcházeli oba inspicienti, Kráťa i Zuzanka…
Martina: A sáhlo se po někom, kdo už to tady zná.

A byla to velká výhoda?

Martina: Určitě ano.
Martin: Už znala to prostředí, částečně i práci inspicientky – z představení, tedy z té druhé strany. Už zhruba věděla, co to obnáší, a postupně se zapracovala. A já si myslím, že funguje perfektně.
Martina: No jak mě chválí?!

Musel tě tedy ještě někdo inspici učit, přejímala jsi ji od někoho?

Martina: Učila jsem se ji od Zuzanky Šebkové při inscenaci Nahá s houslemi, která mi pak zůstala. Ze začátku pro mě byly obtížné hlavně technické věci, kde mám co zmáčknout, jak se otvírá opona…

Kromě nových inscenací jsi převzala i nějaké starší? Je složitější převzít již hotovou inscenaci?

Martina: Ano, je to o něco složitější.
Martin: To je stejné jako u herce záskok.

Takže ty nemáš rád záskoky?

Martin: No, moc ne. Ale už jsem dlouho žádný nedělal.
Martina: Naposledy Fabricia v Kartouze parmské.

Martin Mejzlík jako statkář Simeonov-Piščik
ve Višňovém sadu, foto A. Malý

Což byla tenkrát velká role během tří dnů, že?

Martin: Ano, tenkrát jsem to za tři dny zvládnul… Dnes by se mi už do tak velkého záskoku nechtělo, ale kdyby došlo na lámání chleba, tak by ho člověk prostě zvládnul zase.

Nejsem si jistý, jestli všichni diváci dostatečně vědí, co znamená pojem inspice a co všechno ta práce obnáší. Mohla bys ji alespoň trošku popsat?

Martina: Já to asi neumím popsat… Doteď jsem zkoušela jen s Jirkou Seydlerem a Petrem Novotným. V podstatě jim organizuji práci. S Petrem Novotným to mám ještě spojené s prací asistentky režie, takže plánuju veškeré zkoušky.
Martin: To si většinou dělá režisér sám.
Martina: Ano, to už je práce té asistentky.

Rozdíl mezi inspicientkou a asistentkou režie by mě zajímal. Myslím, že v každém divadle je v tom trošku jiný systém…

Martin: Režisér si zpravidla bere asistenta na větší věci, například muzikály – třeba teď u Muže z kraje La Mancha je nutné skloubit korepetice, choreografie, zkoušení… Některý režisér je zvyklý, že nemusí tyhle organizační věci dávat dohromady.
Martina: Inspicient by měl fungovat hlavně mezi hereckým souborem a technickými složkami.
Martin: A samozřejmě s režisérem na zkouškách, řídí zkoušky…
Martina: Ano, když řeknu: „Pauza!“, tak je pauza, když tedy režisér zrovna není nějaký blázen, který jede dál a nic ho nezajímá. Musím myslet na herce, ale i na to, aby se třeba neflákali… Pak jsem ještě přítomná na technické zkoušce, když se svítí – tak chodím po jevišti jako figurant. A představení řídím já, beze mě by nezačali. Představ si, že jsem dokonce tak důležitá, že kdybych o pauze nezvonila, tak si ani diváci nejdou sednout. Takže nejdřív je ředitel a potom inspicient… (smích)

A zahajuješ představení vždycky s jistotou, že všechno bude klapat?

Martina: No víš, že jo? Nebo se tady mám napráskat? Ne, fakt jo… Vždycky musím hlavně zjistit, jestli všichni přišli, to je občas dobrodružství…

Před představením musíš všechno zkontrolovat, i rekvizity?

Martina: Rekvizity ne, ty jsou mezi rekvizitářkou a herci. Já mám za úkol zkontrolovat scénu, jestli všechno stojí, kde stát má, jestli je technika připravená. Například, když jsou na jevišti dveře, tak musím zkusit, jestli jdou otvírat, jestli neupadne klika… Přijdu hodinu před představením, a když zjistím nějaký problém, dá se s tím ještě něco dělat. Když se pak urve něco při představení, tak s tím se už nedá dělat nic.

A s herci vycházíš dobře?

Martina: Báječně. Hlavně s mužskou částí hereckého souboru, všichni jsou na mě hodní, milí, tedy hlavně manžel.

Ale vlastně tě už většina souboru znala z dřívějška, že?

Martin: No právě, většinu lidí – i z řad technických složek, osvětlovačů a kulisáků – jsem už znala.
Martin: Měl jsem trochu strach, že ji nebudou kulisáci poslouchat, ale Marťa si umí udělat pořádek…
Martina: Ten jsem si udělala. Herci jsou spokojení, ale největší ocenění pro mě bylo, když za mnou po představení Markéty Lazarové (kterou jsem dělala jako první úplně sama) přišli kluci z techniky a řekli mi, že se jim se mnou dobře dělá. To je pro inspicienta nejvíc. Co herci, ale technikáři!

Když jsi zde v divadle dříve i hrála, co například to bylo? A chtěla bys ještě dnes na jeviště?

Martina: Normálně jsem tancovala a rok byla jako elévka…
Martin: Za bývalého ředitele Gustava Skály zde byla taneční skupina, takže se dělala i taneční představení, někdy jich bylo na činoherní divadlo až moc. A kdo se osvědčil, byl pak obsazován i do činoherních rolí.
Martina: Ještě po mateřské jsem hrála v Jitřní paní, v Chicagu, sem tam jsem tančila. Ale od doby, co dělám inspicientku, je mi líp v té inspicientské boudě, kde vidím všechno na obrazovce. Když v Netopýrovi ležím přikrytá 20 minut na stole jako mořská panna a slyším, jak někdo dupe po zadním jevišti, tak mě to dost štve. Už nejsem na jevišti schopná dostatečně vnímat, že hraju, ale spíš vnímám to technické okolo. Takže mi hraní zas tolik neschází.

A zahráli jste si předtím i něco spolu?

Martina: Hráli jsme Bábovku a Rohlíka v pohádce Šípková Růženka, kterou režíroval Jirka Seydler na Hronovické scéně.
Martin: Obvykle jsme se na jevišti jen minuli, ale tady jsme hráli dokonce dvojici, jako dva krajánci jsme vyprávěli příběh, částečně s loutkami. To tady byl ještě pan Pilař, herec z Draku, a díky němu jsme tu tenkrát měli pár alternativnějších pohádek.

Z Draku jsi měl zkušenost s loutkami i ty, je to tak?

Martin: Jen malou. Byl jsem tam krátce, jenom na hostování, v období, kdy jsem přecházel z Hradce Králové sem do Pardubic. Bylo to bezvadné, mě by takové divadlo bavilo, navíc tam byl výjimečný režisér Josef Krofta. Tenkrát už se mi vůbec do činohry nechtělo.

A stejně nakonec činohra vyhrála?

Martin: To je život. Nebylo vyhnutí.

Takže dneska bys tyto jiné způsoby divadla vítal a občas si je i rád zahrál?

Martin: Mám pocit, že v činohře musí jít herec na jeviště víc sám za sebe, v alternativním divadle má větší možnost se za něco „schovat“. Není to tak osobní. Měl jsem s tím problém vždycky, už ve škole, protože jsem spíš těžký introvert. Nakonec se člověk stejně za něco schovává, za nějakou masku, i v činohře. Alternativní divadlo mi přišlo hravější, herec v něm může častěji měnit polohy, když nehraje celé představení jen jednu figuru.

Máš tedy problém s přebráním role na sebe, s převtělením?

Martin: Převtělení mi problém nedělá, když už znám svou postavu, ale spíš samotná exhibice na jevišti, veřejný projev, prostě vyjít na jeviště sám za sebe.

A v tom hraje roli nějaký stud?

Martin: Stud, samozřejmě.

Může na to mít vliv i velikost prostoru? Ovlivní to nějak rozdíl mezi velkou a malou scénou?

Martin: V tomto velikost prostoru tolik nehraje roli. Na Malé scéně je to ještě o něco složitější, protože tam je všechno blíž a je tam vidět úplně všechno, každá sebemenší reakce. Ale herecké prostředky jsou tam zase o něco jiné, mírnější, nemusí se tolik deklamovat nebo hrát velké divadlo. Je to civilnější, kamerové herectví.

Pokud vím, máš s malým prostorem zkušenost i z dřívějška – v „Anežce České“ jsi hrál třeba Měsíční běs s Lucií Štěpánkovou, se kterou jsi hrál i jiné role. Dá se říct, že jste byli herecká dvojice?

Martina: Ano, to byli.
Martin: No já nevím, hráli jsme spolu víckrát, hlavně díky Mariánu Peckovi, i když Měsíční běs režíroval Jirka Seydler. Částečně to byla asi náhoda, asi jsme se spolu osvědčili. Také tady asi v té době nebyl nikdo mladší, kdo by se k Lucce hodil, tak to dali mně.

Martina: Ale oni na sebe slyšeli. Myslím, že se vám spolu zkoušelo i hrálo dobře, ne? A na jevišti jim to spolu slušelo.

Když zdůrazňuješ „na jevišti“…

Martina: Ne, nežárlím, fakt ne. To mi vůbec nevadí.

A teď ani nevím, v jaké jsme době, jestli ještě před manželstvím…

Martina: Před manželstvím, ale nežárlila jsem. Vyváděla jsem někdy, že ses líbal s nějakou herečkou?
Martin: Na jevišti ne.
Martina: Kdybych to viděla v zákulisí, tak po něm něco hodím.

Poznali jste se tedy v divadle, jako herec a tanečnice?

Martina: Ano, ale za barem, ne na jevišti. A abych pravdu řekla, tak jsem si ho vyhlídla, když hrál Valmonta v Nebezpečných vztazích, ale jelikož byl v té době zadaný, tak jsem si na něj musela počkat. Byla jsem trpělivá a dočkala se.

Vyhovuje vám pracovat společně? Nelezete si třeba na nervy?

Martin: Já jsem naopak velmi rád, že tady vidím někoho tak blízkého. Jedinou nevýhodou je, že někdy potřebujeme víc hlídání, když máme oba představení, protože děti jsou ještě malé. Navíc máme i společné téma k hovoru…

Takže doma mluvíte o divadle?

Martin: Ne že bychom o něm mluvili pořád, protože se oba snažíme přepnout, když můžeme, ale samozřejmě je vždycky co řešit.

A máte i další společné zájmy? Slyšel jsem, že hrajete tenis.

Martin: To už není pravda. S tenisem jsem musel přestat, když mě začaly bolet záda.
Martina: Ale dřív hrával denně…
Martin: Společným zájmem je třeba chalupa.
Martina: Ano, tam trávíme celé léto.
Martin: Chceme být samozřejmě co nejvíc s dětmi. A když člověk pracuje v divadle, tak večer doma moc nepobude. O prázdninách si to vynahrazujeme, celé dva měsíce můžeme být s nimi.

Kolik jim je?

Martina: Zuzce je devět a Aďovi šest.

Vodíte je do divadla často, vedete je k divadlu?

Martin: Často ne, nevedeme, necháváme to na nich. Jestli se chtějí jít na něco podívat, tak jdou.

A když tě třeba viděli hrát, komentovali to nějak?

Martin: Ale samozřejmě, že to nějak vnímají, Zuzka už je docela velká.
Martina: Viděla nedávno Donaha! a odcházela nadšená.
Martin: Divadlo už sleduje, ale ne že by z něho byla zrovna uchvácená, ale třeba to ještě přijde.

Co bys ještě v divadle rád zakusil?

Martin: V divadle? Nevím, co bych rád. Někdy mám chuť z toho všeho odejít, protože herectví je strašně nesvobodné povolání, vadí mi nemožnost něco ovlivnit. Herec musí jen sedět a čekat, jestli něco přijde, nebo ne. Když je příležitost, tak se s ní rád porvu – s čímkoli, co přijde. Ale čím jsem starší, tím mi víc vadí, že je herec odkázaný jen na to, jestli mu někdo dá nějakou roli, a jakou… S každou rolí se samozřejmě vždycky poperu, ale kdybych si měl možnost vybrat, tak si někdy vyberu jinou. Jsem rád za představení, jako jsou Bláznovy zápisky, to sice člověka stojí hodně energie, ale vytvořilo se, myslím, velmi zajímavé a na naše divadlo neobvyklé představení. Ale také se odehraje dvakrát do měsíce a pak zanikne…
Martina: Ale bylo by složité, kdyby se tu mělo začít dělat jiné divadlo, hlavně vzhledem k divákům, už jsou tu na určitý druh divadla zvyklí.

A co vás v divadle baví jako diváky?

Martin: Já jsem docela vděčný divák. Dostane mě i obyčejný příběh, když je dobře a čistě udělaný, nemusí to být avantgarda. Mám rád, když je v inscenaci viditelný názor režiséra, když je režisér osobnost, která ví, co a jak chce, a když se všichni snaží táhnout za jeden provaz, hrát jedno téma. Je důležité, aby měl člověk po odchodu z divadla o čem přemýšlet: „Vždyť já žiju úplně stejně blbě jako ty postavy!“ – aby divadlo nutilo k zamyšlení…

Shodnete se spolu na tom, co se vám líbí?

Martin: Já myslím, že jo. Beru Marťu jako prvního kritika, má na divadlo čistý pohled. Myslím, že ho vnímá dost přesně.

A pomáháte si nějak vzájemně? Třeba se učíš s manželem text?

Martin: Já si do toho moc kecat nenechám. A když se učím text, tak na to potřebuju být sám. Někdy je to se mnou těžké, když mám nějakou větší práci, jsem doma a mám to všechno v sobě…

Jsi pak protivný?

Martin: To teda jsem.
Martina: I když zrovna nezkouší velkou roli. Ale říkám si, že za chvíli je premiéra a bude to zas dobrý.

A ty Martině někdy radíš?

Martin: Ani ne, nikdy jsem jí do práce nekecal.
Martina: No tak to kecal, hochu…
Martin: Jenom jsem za tebou dvakrát přišel, když jsi jedla nebo něco žvejkala do hlášení…
Martina: Ze začátku, když jsem hlásila, vždycky přilítnul a seřval mě: „Nejez, když mluvíš do mikrofonu!“ Pak jsem třeba říkala: „Připraví se mi Kristinka Jelínková,“ a on přiběhl: „Neříkej MI, není to tvoje divadlo!“

Martin: To jsou zlozvyky, které by ti jinak zůstaly.
Martina: „Mi“ už teď neříkám, teď říkám jiné věci, něco mi občas ujede. Martin mě opraví a já si řeknu: „Ano, má pravdu.“
Martin: Prostě hlava rodiny.
Martina: Ty jsi hlava rodiny, ale já velím.

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 1/2011