Co je na tom pravdy? Konec tajemství o Martinu Mňahončákovi

Odchází? Neodchází? V Čechách (ale i na Slovensku, odkud Martin pochází) se nic neutají. Ani policejní odposlechy, natož herecké odchody. Šuškalo se i v Pardubicích. Alespoň soudě podle dotazů na našich webových stránkách. Tak jak to tedy bude? Uvidíte ještě východoslovenského rodáka na našem jevišti?

Martine? Kam teď povedou tvoje kroky?
Je pravda, že jsem začal v Bratislavě točit slovenskou verzi Ordinace v růžové zahradě a ještě další seriál. Do toho začínám zkoušet v několika slovenských divadlech, nejen v Bratislavě. Už jsem měl například schůzku s panem Kukurou kvůli hostování v Divadle Aréna, budu tam hrát v inscenaci Oidipus. V Pardubicích už nic nového zkoušet nebudu, ale určitě se úplně nevytratím. Všechny inscenace, kde mám větší role, budu dohrávat, to znamená muzikál CIKÁNI JDOU DO NEBE, Hamleta, Brouka v hlavě, Radúze a Mahulenu. Pouze v MY FAIR LADY mě už diváci neuvidí.

Kolik času ti polkne natáčení? Zbude ti ještě čas na divadlo?
Televize mi bere maximálně deset dní do měsíce. Dá se to skloubit.

Kdybys dostal lákavou, dlouhodobou lukrativní nabídku, která by tě ale odloučila od jeviště, jak bys takřka faustovské dilema vyřešil?
Už jsem stál před takovou otázkou. Dostal jsem nabídku hrát v jednom českém seriálu, který tehdy začínal, ale odmítl jsem, protože bych musel divadlo opustit úplně. A to nechci.

Co je oním magnetem, kterým tě přitahují divadelní múzy?
Mě nejvíc na herectví baví ten proces zkoušení. Okamžiky, kdy věci vznikají. To je na herectví ze všeho nejzajímavější. V seriálu bohužel na zkoušení moc času není. Jednotlivé scény se točí velmi rychle. Herec se naučí text a v podstatě hned hraje. Seriál nestojí na zkouškách, ale na jakési předpokládané herecké inteligenci. Všechno hlavně rychle, rychle...

Tak proč takové role bereš?
Pro mě je to teď cesta zpět na Slovensko. Když k pardubickému angažmá připočtu předchozí působení v Olomouci, šest let jsem doma nebyl – tedy coby herec. Je dobré, když se člověk vrátí a lidé vědí, kdo je. Seriál chápu jako cestu, ne cíl. Určitě se nestěhuji jen kvůli seriálu. Kvůli tomu bych se nestěhoval.

Nebude se ti po našem divadelním perníčku stýskat?
Určitě ano. Po Olomouci i po Pardubicích. Tady jsem prožil čtyři roky.

Asi nejčastěji tě v nejbližší době uvidíme na Kunětické hoře v muzikálu CIKÁNI JDOU DO NEBE. Kam ve svém životě řadíš zkušenost s exteriérem a krásnou rolí, kterou v inscenaci Mariána Pecka máš?
Nemyslím si, že jsem muzikálový herec. Ale zkusit si muzikál v plenéru je určitě zajímavé. Jsem člověk, který se vždycky rád popere s něčím novým. Výzvy jsou v životě důležité. S Mariánem Peckem byla suprová spolupráce. On je bytostný divadelník, a když má někdo divadlo rád, je to vždycky pěkná spolupráce. S ním zvlášť, protože pěkně pracuje s obrazem. Nechci říct, že slovo v divadle není důležité, ale důležitější je situace. A hlavně, herec jeho jazyku rozumí. V jeho případě se dá opravdu mluvit o SPOLUPRÁCI, není to jednostranná záležitost režiséra. Vytváří tvůrčí prostor i herci.

Ty i Marián Pecko jste Slováci. Hraje to nějakou roli? Nemyslím jen mezi vámi dvěma osobně, ale existuje nějaká slovenská „škola“, divadelní „krev“, styl? Jsme rozdílní?
Na tohle krásně odpověděl Milan Lasica: „O slovenském divadle se sice říká, že je víc od srdce, impulzivnější, zatímco české je spíš záležitost mozku a je línější. Ale kdo může být víc energický než Bolek Polívka, a kdo víc líný než já?“ Nějaké odlišnosti by se asi našly, ale dnes už je tolik typů divadel v Čechách i na Slovensku, že hranice mezi nimi vede jinde, ne na řece Moravě... Ale je pravda, že já jako herec nedokážu pochopit, co je to aranžovací zkouška, že se dá herec aranžovat. To se dají kytky, ale ne lidi. Od toho jsem člověk, abych mohl cítit a abych dostal prostor ze svého pocitu vyjít – to je to, čemu jsem říkal spolupráce. Slovo „aranž“ se k činohernímu divadlu vůbec nehodí.

A to se ti na Slovensku nestane?
Nevím, jestli jsme na Slovensku někdy říkali „aranžovací zkouška“. Nevzpomínám si na to.

Jakému způsobu života holduješ? Chceš si užívat, nebo spíš jdeš za svým cílem? Co tě udělá šťastným?
Šťastný se cítím skoro pořád. Člověk se podle mě má tak, jak chce. Když za něčím jdu a udělám pro to všechno, tak se to nakonec většinou povede. A když ne, tak aspoň vím, že jsem pro to všechno udělal, a řeknu si: Asi to tak mělo být. Já si nedělám dlouhé plány. V mém životě zatím vždycky věci přicházely spíš samy. Odpovídal jsem na nabídky a buď jsem kývl nebo ne. Takhle mi je zatím dobře – rodinu nemám a určitě ji v nejbližším roce naplánuji, takže co...

Se seriálovou popularitou jsou spojené i stinné stránky. Tak třeba, jsi připravený na zájem bulváru?
Na bulvár člověk nikdy nemůže být připravený.

A bude-li seriál úspěšný, může se ti stát, že se podobně jako pan Chudík opravdu tak trochu staneš lékařem... No..., díváš se na seriály?
Ne. Nemám rád věci, které začnou a jejich konec je v nedohlednu. Na to nemám čas, abych nekonečné seriály sledoval.

A jaký máš tedy postoj ke svému působení v nich?
Když člověk dělá takovouhle věc, musí ji brát s nadhledem, zachovat si odstup. Vracíme se k tomu, o čem jsem už mluvil. Nejen u divadla, ale třeba i u filmu (na rozdíl od seriálů) jsou zkoušky a příprava na prvním místě. Většinou se nekouká na rychlost a na čas. V tom mi divadlo přináší větší uspokojení.

A jak to bude s naší divadelní ligou stolního tenisu, kterou jsi rozehrál? Tu taky opustíš? Z jakého místa?
Pingpongová liga se asi nedohraje nikdy. Škoda. Jsem totiž bohužel první. Kdysi jsem hrával závodně. Ale vítězství není důležité. Bylo fajn, že se pár lidí sešlo a že to vůbec zkusili.

Kdybys měl jmenovat tři pozitivní setkání, která ti pardubická štace přinesla, co by to bylo?
Setkání s ředitelem Petrem Dohnalem, s hereckým souborem a s Pardubicemi jako takovými.

A co bys vzkázal divákům? Snad i divačkám?  
Ať chodí dál do divadla a na soubor VČD.

Tak vám děkuji, „pane doktore“!
Šéflékař urgentního příjmu!

ToS, Divadelní zpravodaj 6/09