Co mě v poslední době potěšilo a na co se těším?

Snažím se pořád myslet na to, že člověk by se měl těšit z přítomnosti. Některé moudré knihy však radí i snít si, představovat, děkovat za ještě nenaplněné, a tím přiblížit to Naplnění… Tak si večer před spaním snívám, stavím roubené patro na mou chalupu, ba i domov pro seniory bych, s výhrou ve Sportce, v té naší vesničce zvládl… Pak tam však jsem doopravdy, v kachlovém sporáku praská, vařím dietní oběd, neboť má váha se zas téměř rovná hodnotám před mým nedávným zhubnutím, a z pokoje se ozve: „Tati, ty jsi můj nejmilovanější! Mám tě moc ráda!“ A já odpovídám své čtyřleté Stázičce, že já taky, že ji mám úplně nejvíc rád… A vzpomenu si na syna, už vlastně dospělýho chlapa, chci mu to říct taky, myslím na mou mámu, které to říkám hodně málo, a píšu své ženě něco milého… Taková prosvícená chvíle, řekl bych… Uvědomit si ji, prožít, je asi Štěstí! A pohladit třináctiletého labradora Lojzu, který vám celý svůj život nosil jen radost a společnost, pohodu a teď holt trochu nepatřičně líná a neslyší a motá se… Jsem rád, že to píšu, je to i určitý Závazek!

Jsme však v divadle, tak z lesů hajdy zpět! Děkuju divákům za druhé místo, nádherná podpora před tou padesátkou! Teď se těším na hostování v Olomouci, Stavitel Sollnes je opravdu obrovská role. Děkuju, že je mi to umožněno, s Michaelem Tarantem zas zkusím lézt po hvězdách… Ale tady v Pardubicích jsem doma, tady nejvíc cítím ohlas a podporu našich diváků a děkuju za ni. Tak i tady, po Salierim před dvěma lety, čekám a těším se…

Radek Smetana, Divadelní zpravodaj 3/2012