Antonio Tarantino / CIZINCI

(Stranieri)

Překlad Jana Doležalová

Uvádíme v cyklu scénických čtení současné dramatiky – Malé inscenace na Malé scéně.

Zahajovací zkouška: středa 8. června 2011
Dílčí zkoušky: 10. června 2011, 11. června 2011 na Malé scéně ve dvoře
Technická a generální zkouška: pondělí 13. června 2011
Premiéra: 13. června 2011 od 19.00 hodin na Malé scéně ve dvoře

Dramaturgie: Zdeněk Janál
Režie: Kateřina Dušková j. h.

Obsazení:
   Velmi starý muž ... Jan Hyhlík
   Jeho manželka ... Romana Chvalová
   Jeho syn ... Ladislav Špiner

Inspice: Jiří Vojíř

Nelítostný portrét strachu člověka ze všeho jiného, cizího, odlišného. Personifikace xenofobie! Je na pokraji zhroucení, balancuje na hraně skutečnosti a noční můry. Neklepejte! Nechte mě být! Dejte mi pokoj! Za dveřmi stojí duchové jeho mrtvé manželky a syna, cizinci uvnitř jeho rodiny. Proč chtějí vstoupit? Hra jednoho z největších žijících italských autorů byla v roce 2009 nominovaná na prestižní cenu Premio Ubu!

První české uvedení hry.

 

---

Poslední scénické čtení této sezóny!
CIZINCI Antonia Tarantina v režii Kateřiny Duškové

Cizinci v Teatro delle Albe v italské Raveně
(říjen 2010)

V červnu zakončíme první ročník úspěšného cyklu scénických čtení současné dramatiky Malé inscenace na Malé scéně! Připravujeme ho pro vás spolu s talentovanými režiséry mladé generace. Ze zkušeností z předchozích čtyř scénických čtení musím říct, že se vždy jednalo o mnohostranně inspirativní záležitost: režiséři se setkali s naším hereckým souborem, ale také s mnoha důležitými složkami v zákulisí, divadlo poznalo nové talenty, z nichž někteří budou s naším divadlem spolupracovat také v příští sezóně, a dokonce na velké scéně Městského divadla – Hana Mikolášková připraví komedii Penzion pro svobodné pány a Pavel Ondruch antické Trójanky. V neposlední řadě jsou tato setkání se současnou dramatikou inspirací pro vás diváky, neboť vidíme vaši věrnost a stoupající oblibu tohoto cyklu. Proto v našem snažení budeme pokračovat i v příští sezóně. Zatím můžeme prozradit, že se setkáte také s dramatikou českou či slovenskou, a to v kontextu dramatiky světové.

Tento ročník byl provázen tématem celé sezóny, kterým byly Temperamenty. V mém výběru her pro scénická čtení jsem se řídil jednou důležitou součástí tohoto tématu, kterou byla odlišnost, jinakost, národní či etnická specifičnost. Proto jsme zahájili hrou Henninga Mankella Antilopy, kde jsme sledovali „novodobé kolonizátory“ uprostřed černé Afriky. Tato hra také předznamenala uvedení hry Ingrid Lausundové Benefice aneb Zachraňte svého Afričana, kterou můžete vídat od května 2011 na Malé scéně ve dvoře v režii Martina Glasera. Pokračovali jsme Zlatým drakem Rolanda Schimmelpfenniga, kde jsme se octli v asijském bistru a dověděli se mnohé nejen o těžkostech asijských imigrantů. Desdemona. Hra o šátku Pauly Vogel nás přenesla na Kypr, kde se odehrál příběh Othella z ryze ženské perspektivy – představili jsme tedy také ženský temperament v několika podobách. V Pokusných králících Sébastiena Thiéryho přišel francouzský obchodník s realitami jako obvykle do své banky a zjistil, že banka již není francouzská, ale patří indické společnosti, a platí v ní zcela jiné zákony. Tedy další střet kultur!

Poslední hra letošního cyklu v tématu pokračuje – a jakoby všechny předchozí hry shrnuje a pojmenovává, je jejich zastřešením, neboť jedním z jejích témat je téma xenofobie! Ve hře CIZINCI Antonia Tarantina se setkáme s Velmi starým mužem, který má a celý život měl panickou hrůzu ze všeho cizího. Nyní ho spatřujeme na sklonku života, samotného v bytě, kde je na pokraji nervového zhroucení, na hranici reálného uvažování a šílenství či noční můry. Nemá odpor jen k cizincům, za jejichž příliv ostře viní vládu, ale za cizince považuje také členy své rodiny, manželku a syna. Ti se na scéně objeví jako duchové, klepou na dveře a chtějí vstoupit – do starcova bytu a vědomí, aby je tento původce teroru následoval na onen svět. Hra svou formou může připomenout některá dramata Beckettova či Thomase Bernharda, s jejichž dramatikou jste se zatím v Pardubicích také častokrát neměli možnost setkat. Využijte tedy této mimořádné příležitosti a tento netradiční text si v pondělí 13. června nenechte ujít! Cizinci byli v roce 2009 nominováni na prestižní italskou cenu Premio Ubu a jejich autor patří k největším italským dramatikům! Navíc uvedením této hry v našem scénickém čtení se dílo Antonia Tarantina poprvé dostává na česká jeviště!

Kateřina Dušková, foto archiv VČD

V hlavní náročné roli uvidíte Jana Hyhlíka, jeho manželku ztvární Romana Chvalová a syna Ladislav Špiner. Režisérkou „malé inscenace“ tentokrát je KATEŘINA DUŠKOVÁ, které patří následující rozhovor:

V Pardubicích jste zatím ještě nerežírovala. Co vás přitahuje k Východočeskému divadlu?
Líbí se mi váš repertoár a projekty, které chystáte na Malé scéně. Tohle divadlo „na blízko“ mě hodně baví – i když s herci obvykle ráda pracuji déle než jen čtyři dny, jak by tomu mělo být při naší spolupráci na Tarantinových Cizincích.
Poprvé jsem v hledišti Východočeského divadla seděla coby „studentka“ Konzervatoře Jaroslava Ježka a hleděla na Tarantovu režii Kapitána Fracasse a pár dní nato na moje milované Naše městečko Thorntona Wildera. Obě ty inscenace si pamatuji dodnes. Nějaká přitažlivost tu tedy rozhodně je. Podruhé jsem se dostala blíž k vašemu divadlu na podzim roku 1998, kdy jsem pracovala v nedalekém Klicperově divadle jako asistentka režiséra Sergeje Fedotova při inscenaci Mistra a Markétky a do Pardubic jsem se často jezdila dívat na představení. A dnes sem jezdím znovu.

Jak jste již naznačila, budete zde v červnu režírovat scénické čtení hry Antonia Tarantina Cizinci. Jsem si jist, že s podobným textem se pardubický divák ještě nesetkal. Vy ano?
Ani já. Bude to napínavé.

Proč by měl divák na naše scénické čtení Cizinců přijít? Co ho podle vás může nejvíce zaujmout?
Není to příjemné a nehladí to po duši… Je to nemilosrdné a dost přesně to popisuje jistou fázi života jistého muže… Cosi přitažlivého v sobě tato hra má, nejspíš to, že je na hraně – balancuje mezi naším a oním světem.

Jaký typ divadla je vám nejbližší a s jakým máte největší zkušenosti?
Mám ráda divadlo, které dělá Peter Brook, mám ráda Dušana Pařízka a jeho projekt Divadla Komedie, Činoherní studio v Ústí nad Labem…

Po absolvování DAMU jste režírovala poměrně hojně, ale poté jste odešla na "mateřskou dovolenou". Jak komplikovaný pro vás je návrat k divadelní práci?
To se teprve uvidí. Vracím se. Po scénickém čtení v Pardubicích se přesouvám do Jihlavy, kde začneme zkoušet Cooneyho komedii Rodina je základ státu a pak mě čekají Ženy, které běhají s vlky a Bílá pohádka Kateřiny Jonášové.

Pracujete v současné době v Českém rozhlase. Na jakých projektech?
Pracovala jsem na cyklu "Hry a dokumenty nové generace", díky němuž jsem se mohla začít učit rozhlasové práci. Mimo něj jsem pak natočila Strindbergovu Hru snů, která je zatím mou poslední velkou rozhlasovou režií. Teď mám rozepsaný scénář k hranému rozhlasovému dokumentu, který bych měla do léta odevzdat.

Co vás na rozhlasové práci především zajímá?
Fantazie. Možnost otevřít posluchačovu fantazii. Dát mu možnost vstoupit – díky zvuku, který k němu pošleme – do jiných světů. Je to úplně jiný rozměr. V rozhlase není nic nemožné – hranice neexistují. Vše záleží na fantazii. Každý příběh je odvyprávěn tisíckrát jinak – posluchač je aktivní – přidává svou zkušenost, vstupuje do našeho světa s tím svým… Mám ráda režie Jiřího Horčičky, Josefa Henkeho a Lídy Engelové.

Dá se nějak porovnat příprava a realizace rozhlasové hry a scénického čtení? Nebo je to pro vás zcela odlišná práce?
Nerozděluji to. Zajímá mě přítomný okamžik, živost a život – to se týká divadla i rozhlasu. Jsem ráda, když se k hlasu přidá i hercovo tělo. A srovnání? V divadle – byť při scénickém čtení – není úplně záhodno, aby divák zavíral oči, při poslechu rozhlasové hry je to ideální – pokud tedy zrovna nespí…

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 6/2011