FESTIVALOVÉ NOVIN(k)Y    (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7)
10. 2. 2004

Zítra se zasmějete...

Swingová kapela Václav Marek & His Blue Star foto Michal Klíma Vladimír Renčín po vernisáži foto Michal Klíma z inscenace hry Přes přísný zákaz dotýká se sněhu foto Michal Klíma

Ve středu se můžete dlouho vyspat a přijít až v pět odpoledne na Hronovickou scénu, kde Vám studenti pražské konzervatoře zahrají a zazpívají hudební komedii Kancelář. Je o sekretářkách, které řeší absenci muže vedle sebe. Jako by jich kolem nebyla spousta… Když pak volným krokem zajdete na sedmou do Městského divadla, budete mít možnost vidět skvělou a veselou komedii Kamenný host aneb Prostopášník souboru Městského divadla Brno. I zde se bude točit příliš mnoho žen kolem jednoho muže… Středa se tedy ponese v duchu lehce prostopášném. Co budete pak dělat doma, je Vaše věc, ale na čtvrtek byste neměli dlouho vyspávat, protože začínáme hned zrána,

Stalo se první den…

Při festivalech bývá hned první den krizový. Práce je nad hlavu, telefony se netrhnou, každý hledá každého… Více méně správně se předpokládá, že nic nebude fungovat a všichni selžou… První den našeho festivalu sice byl hektický, jak jsme předpokládali, ale naštěstí vše dopadlo dobře. Práce začala okamžitě od brzkého rána. V 5.30 z Pardubic vyjížděli ředitel divadla Petr Dohnal a dramaturgyně Jana Uherová směr Praha, aby vystoupili v České televizi v Dobrém ránu. Vyrazili navzdory příšernému počasí a úzkosti v srdci (člověk nebývá v televizi každý den…). Přesto všechno zvládli, ale to nejdůležitější nás všechny teprve čekalo.
Od 17.17 ve foyer vyhrávala swingová kapela Václav Marek & His Blue Star. V půl šesté následovala vernisáž kreslíře Vladimíra Renčína a zároveň začali divadlo „okupovat“ publicisté z České televize, TV Hradec Králové, Českého rozhlasu… a všichni lačnili po informacích a rozhovorech s ředitelem, dramaturgyní a také s autorem, hercem a režisérem Antonínem Procházkou. Mezitím inspicienti plzeňského i pardubického divadla pořád někoho hledali a volali na jeviště. Bylo pár minut před zahájením IV. ročníku festivalu. Plzeňští herci, hosté prvního večera, už byli připraveni v kostýmech a zdálo se, že začínají být lehce nervózní.
Zatímco diváci poměrně rychle plnili hlediště zcela vyprodaného divadla, za oponou v zákulisí začínalo drama. Host večera, garant představení Josef Somr, s několika členy poroty byli pořád na cestě z Prahy. 15 minut před začátkem byli teprve v Přelouči. Ve středních a východních Čechách zuřila obrovská chumelenice. Dlouhých deset minut diváci s napětím seděli, aniž by to tušili. Nakonec jsme představení „spustili“ s tím, že nějak to dopadne. A ono to dopadlo!
Po úvodní klauniádě Milana Němce a jeho partnerky Petry Janečkové, která v tomto oboru debutovala, na jeviště přišel ředitel Petr Dohnal s primátorem Ing. Jiřím Stříteským a zahájili festival.
Právě v těchto okamžicích dorazil do divadla i pan Somr se slovy: „Mohu vám přednést nejčerstvější dopravní zpravodajství ze středních a východních Čech.“ O čtyřech letech strávených na pardubických divadelních prknech řekl: „Rád na tu dobu vzpomínám, byly to roky krásné nejen umělecky, ale i osobně.“ Poté byli plzeňští kolegové a jejich komedie Přes přísný zákaz dotýká se sněhu konečně „vpuštěni“ na jeviště. Smějící se publikum dalo jasně najevo svůj vděk a přízeň.
Po prvním soutěžním představení jsme se ještě přesunuli na Hronovickou scénu, kde nás čekalo svěží, nápadité a hlavně vtipné představení Na hlavu! Choreografka Jana Vašáková s partou mladých tanečníků a herců dokázali, že stojí za to navštěvovat i doprovodný program festivalu!

fotogalerie z prvního festivalového dne

fotogalerie z druhého festivalového dne

Dnes se představí...
Městské divadlo Zlín

z inscenace hry JEŠTĚ ŽIJU S VĚŠÁKEM, ČEPICÍ A PLÁCAČKOU foto Michal Klíma

Takže tedy konečně je naším hostem také divadlo ze Zlína. Pozvat ho sem je docela problém, přestože je to divadlo dobré a pamatuji si ze svého působení v Brně, že pro studenty JAMU, které jsem poznal, byl Zlín vítaným rozjezdem profesionální dráhy.
Jenže divadlo ve Zlíně je obrovské na všechny způsoby. Má obrovské jeviště, obrovské hlediště, které je těžké zaplnit, a zaměstnanci divadla pobíhají za svou prací po snad nejdelších chodbách, jaké v naší republice spojují různá divadelní pracoviště. Je to také asi jediné divadlo u nás, které má hereckou ubytovnu, zvanou „herečák“, přímo v budově divadla.
Není tomu dávno, co jsme uvažovali o tom, že bychom na GRAND Festival smíchu pozvali zlínskou Hrobku s vyhlídkou, zlínští ji uvedli dokonce v české premiéře s výbornými hereckými výkony a také režií Petra Veselého. Jenže kulisy, ve kterých se „Hrobka“ na obrovitém jevišti ve Zlíně odehrává, nedávaly nejmenší naději, že by bylo možné je převézt a postavit u nás v Pardubicích. Naše jeviště se jeví ve srovnání s jejich až titěrně malým. Zlínskou „Hrobku“ tedy festivaloví diváci nakonec neviděli a my „alespoň“ nazkoušeli zanedlouho svou vlastní Hrobku s vyhlídkou v Pardubicích.
Jako dramaturgovi této naší inscenace je mi ctí přivítat na letošním festivalu jiný kus z města Tomáše Bati, hru Ještě žiju…. Tato inscenace se ve Zlíně odehrává v jednom z komorních sálů (v tak velkém divadle nikoho neudiví, že tam mají hned dva), tedy jakoby na naší Hronovické scéně nebo v Anežce, takže byla tentokrát naděje, že by se mohla vejít na naše největší, hlavní jeviště.
Po prozkoumání půdorysných plánů prý ale zlínští technici projevili jisté pochybnosti o tom, jestli jejich komorní představení dokáží na našem největším jevišti postavit. Prý jejich komorní sál je, pravda, malý, ale jeviště jemu přilehlé zas tak ne, takže jestli se to vůbec povede, tak to bude o prsa. I proto, že mám ve zlínském souboru nějaké ty známé a kamarády, bych si přál, aby se to povedlo, a nezbývá mi, než držet palce.

MaF

Na slovíčko s Antonínem Procházkou

Antonín Procházka (vlevo) a ředitel VČD Petr Dohnal foto Michal Klíma

Kdysi jste řekl, že pro své komedie čerpáte náměty ze života. Vaše poslední hra Přes přísný zákaz dotýká se sněhu pojednává o muži, který se vrací po pěti letech z vězení. Dostal se tam neprávem jako tzv. bílý kůň. Máte tedy ve svém okolí nějakého bílého koně, popřípadě koně jiné barvy?
Ne, tentokrát to není ze života. Šlo mi o situaci, kdy se člověk po dlouhé době izolace vrací z vězení nebo vojny. Zajímalo mě, zda je možné navázat na život a vztahy takové, jaké byly předtím.

Připadá Vám jako dobrý nápad pořádat GRAND Festival smíchu?
Je to milé zpestření a rozhodně je to lepší než pořádat Festival pláče. Navíc jsem rád, že se tu setkám se svými hereckými přáteli.

Soubor při děkovačce obdržel kartón Pilsner Urquel. Připadá Vám ekonomické jezdit si z Plzně do Pardubic pro plzeňské pivo?
(smích) Pro pivo jsme sem nejeli (řekl, zatímco v ruce třímal půllitr čerstvě natočeného zlatavého moku), ale rád si ho vypiju kdekoliv s přáteli.

jad – mat

Rozskákaný svět

z představení pohybového divadla Veselé skoky Na hlavu! foto Michal Klíma

Předpremiérové uvedení na festivalu? Proč ne?! Když se mezi tvůrci objeví jména, která zaručují úspěch, proč nezkusit nezkoušené?! V případě představení pohybového divadla Veselé skoky Na hlavu! je jedním takovým jménem Martin Pacek, jehož choreografickou práci znají pardubičtí diváci již ze Sugar. Společně s Janou Vašákovou a Miroslavem Hanušem stvořil představení, které mi v něčem připomínalo komedii dell'arte, jenomže z dnešních dnů. Na scénu vystoupilo osm lidských typů, lidiček vytržených ze současného světa a vržených na jedno neutrální místo napospas svému spolubytí. No a pak, když se vám na jednom místě sejdou podnikatel, nymfomanka, tramp, rozliční studenti a rozličné dívky, vznikají situace, které jsou hořko-sladko-kysele směšné. Představení se houpalo na vlnách pohody, vtipných gagů (tance s kapesníky v nosech, oživování omdlelých, obrazivé tance ve svěracích kazajkách, volba mezi láskou a mobilem...), ale i přemýšlivého hledání sebe sama na jevišti. Představení jako by vytrhlo kousek světa, dovedlo ho do absurdna, upozornilo na detail, pohrálo si s ním na hranici možností lidského těla i psýchy a pak ho zase klidně vložilo zpět a zanechalo za sebou jen rozechvělé bránice i dušičky a brouka v divákově hlavě.

fjz

Mám rád laskavý humor
Rozhovor s Josefem Somrem

Josef Somr foto Michal Klíma

Sněhovou vánicí a na poslední chvíli dorazil na zahájení GRAND Festivalu smíchu jeho stálý patron Josef Somr. Ani stresová situace mu neubrala na příjemné náladě.

Pocházíte z Kyjovska, nyní pobýváte v Čechách. Liší se podle Vás moravský a český humor?
Myslím, že už mohu srovnávat, protože jsem v Čechách strávil skoro celý život. Moravský humor je přímočařejší, jednodušší a dalo by se říct i sprostší. Oproti tomu český humor je složitější, intelektuálnější a občas také „zlejší“.

Jaký humor vyhovuje vám?
Nemám rád zlý humor. Vyznávám laskavý přístup. Mými oblíbenými komiky jsou pánové Suchý a Šlitr, Miroslav Horníček, Miloš Kopecký, ale také spisovatel mého rodného kraje Zdeněk Galuška, autor knížky Slovácko sa súdí, psané slováckým nářečím.

rku