FESTIVALOVÉ NOVIN(k)Y    (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7)
15. 2. 2004

Zítra se zasmějete…

A Vám se ještě chce smát? To Vám pořád nestačilo? Během jednoho týdne a v devatenácti představeních jste si snad legrace a smíchu zažili už dost. Každému se líbilo něco jiného, každou generaci oslovil jiný druh či styl komedie. Doufáme však, že jste s letošním ročníkem byli spokojeni. Podle prvních ohlasů se zdá, že se IV. ročník GRAND Festivalu smíchu povedl, takže Vám už dnes můžeme slíbit, že se za rok sejdeme znovu.
Ale pokud se s námi chcete bavit dál, máte možnost i mimo festival. Přijďte se podívat do našeho divadla na komedie, které máme na repertoáru, třeba na Příběhy obyčejného šílenství, Sugar, která tento rok soutěžila o titul „Komedie roku 2003“, Hrobku s vyhlídkou, nebo na vítěznou komedii loňského ročníku Ten, kdo utře nos. Těšíme se na vás!

Buchty, loutky a Urbild

Kdo vstoupil včera odpoledne do „Anežky“, spatřil před sebou prapodivnou stavbu z různých zaoponkovaných okének, klád, hrnečků a různého zdánlivého harampádí. Někdo by si mohl myslet, že je to příprava na svoz komunálního odpadu, a odejít. Ovšem kdo se dovtípil, že za oponkami bude divadlo, a zůstal, ten nelitoval. Soubor Buchty a Loutky zde rozehrál příběh Urbilda – hrdiny, který se plahočí pro magický kyj přes různé útrapy, aby tak získal přízeň své vyvolené. Tu získá, ale hned poté jej vyvolená opustí a on získá jinou, skutečně vyvolenou „dívku snů“, kterou by býval bez útrap získal již na začátku, kdyby byl nebýval pomohl přepadenému starci. Tak trošku hořká pointa, ale o to více ze života. To, co si však diváci užívali především, byly Urbildovy útrapy. Tedy nikoli díky divácké škodolibosti, nýbrž díky jejich poetickému a především vtipnému, byť místy drsnému, ztvárnění. Soubor Buchty a loutky tradičně rád pracuje s detailem, s drobným výtvarným i jiným vtípkem a toho zde bylo požehnaně. Neustálé měnění místa dění dávalo možnost tvořit nové a nové scenérie z nesčetných rekvizit ve všech čtyřech okénkách a s oblibou bylo užíváno i zdvojení loutkové postavy „živákem“, což umožnilo jakýsi makrodetail hrdiny blízký filmovému záběru do hrdinovy tváře. Hra měla rychlý spád, nečekané pointy a spousty drobných vtípků ze všech výše jmenovaných složek inscenace, a tak se divák rozhodně nenudil a GRAND Festival smíchu byl opět obohacen o novou dimenzi smíchu.

fjz

Po Ořechově dobrá nálada

Na jevišti vířily maškary a rudolícé venkovské postavičky v barevných šatech. Ořechovské divadlo přijelo do Pardubic s inscenací nesoucí provokativní název Po všem hovno, po včelách med. Součástí masopustního veselí byl inscenovaný soud nad poklesky některých vesničanů. Předehrávaly se scénky, které zaměřily pozornost nejen na lidské prohřešky, ale naznačily i možné tresty. Ořechovští předvedli velmi živé divadlo plné písní a tanců. Zahráli několik jadrných příběhů, jež se místy mohly zdát obhroublé, nepostrádaly však opravdovost a lidovou moudrost. Ořechovské divadlo si nehrálo na profesionální soubor. I přes mírné problémy s dikcí byli herci schopni kolektivní souhry. A protože souhra nastala i mezi jevištěm a hledištěm, ozýval se Hronovickou scénou smích a nakonec tré zpěvných přídavků.

jad

TŘIKRÁT ŽIVOT foto archiv Divadla ABC

Třikrát život

Hra Třikrát život pražského divadla ABC ukazuje tři různé varianty, jak může proběhnout společenské setkání dvou manželských párů. Zeptali jsme se všech účinkujících herců, zda si vzpomenou na nějakou vlastní životní situaci, kterou by rádi prožili znovu nebo jinak.

Simona Stašová: Život je krásný a je vlastně stále o jednom a tom samém. Všichni máme v životě situaci, kterou bychom chtěli vrátit a hrát až do roztrhání těla. Jedna mě napadla, ale ta není ani pro noviny, ani pro rozhlas. Tu situaci bych v životě dala jako smyčku a hrála bych ji pořád dokola. Jen nevím, jestli by ji se mnou chtěla hrát i ta druhá osoba. Museli byste se jí nejdříve zeptat.

Veronika Gajerová: Víte, že v životě asi ne. Mě to baví hlavně na jevišti.

Oldřich Vízner: Za život jsem si některé své vztahy přehrál několikrát. Já bych si ale moc přál být jako moje postava, Hubert. Všechno mu jde tak, jak on chce.

Otakar Brousek ml.: Některé situace by stálo zato vrátit, ale jak nám ukázala tahle inscenace, stejně se nic jinak nevyřeší. Rozhodně bych nikdy nechtěl vracet trapné situace. Bylo by skvělé stále prožívat dobu, kdy byl člověk zamilovaný. Jednomu mému dítěti už bude 22 let, bude otcem a já dědečkem. Tak bych si přál ho vrátit, aby byl zase maličký. Rád bych si s ním znovu zablbnul. Nádhera by byla i znovu prožít studentská léta a celou konzervatoř.

jad

Stalo se šestý den...

Šestý den – co do únavy poměrně již kritický, co do nároků kladených na diváky nejnáročnější. Konala se totiž čtyři představení. Ale těžíc z vlastní zkušenosti mohu poctivě svědčit, že se to dalo zvládnout a že – v opačném případě – bylo oč přijít. Začalo se ve dvě hodiny pohádkou „na Anežce“. Pražské divadlo Buchty a Loutky hrálo o dvou všedních dnech opičky Jenovéfy a dalších zvířátek z džungle. Bylo to roztomilé, dramatická struktura byla jednoduchá, slovník skromný, divadlo jak dělané pro právě naobědvané. Na Hronovické scéně pak následovalo Ořechovské divadlo s představením, které už před časem našemu obchodnímu oddělení dokázalo komerční genialitu svého názvu: Po všem hovno, po včelách med. Ořechovští divadelníci hráli komedii neznámého původu s takovou vervou, osobním zápalem a dovedností, že se nemohli nelíbit a byli průběžně odměňováni nejen salvami smíchu, ale i potlesky na otevřené scéně. Ti, kdo po jejich produkci rychle přeběhli zpátky „na Anežku“, toužíce zhlédnout další představení Buchet a Loutek, tentokrát pro dospělé pod podivným názvem Urbild, určitě nelitovali. To, co se střídavě a střelhbitě odehrávalo na jejich pěti mrňavoučkých „jevištích“, byl takový docela velký divadelní zázrak. Líčit se to nedá, jestli jste je neviděli, jeďte za nimi do Prahy, stojí vám to za to. Závěr soboty proběhl na velkém jevišti Městského divadla, však to bylo také poslední letošní soutěžní představení. Pražské Divadlo ABC hrálo komedii Yasminy Rezy Třikrát život. Kdyby bylo po mém, tak by vyhrálo. Čtyři herci si po dvě hodiny (bez přestávky, která však vůbec nechyběla) „vystačili“ se čtyřmi křesly a nebývale chytrým, vtipným, moudrým – pochvalné přívlastky by mohly pokračovat – ale především mimořádně těžkým a zdánlivě takřka nehratelným textem. Poradili si s ním tak dobře, že je při děkovačce diváci nechtěli pustit z jeviště. (A můj soused v hledišti celé představení glosoval větičkami: „Já nemůžu! To snad není možný! To je fantastický! To je žrádlo, já se bacim!“ A tomu podobně...) Asi se hodí připomenout, že v neděli odpoledne uvidíme hru téže autorky, neméně dobrou a taktéž ve skvělém provedení.

Je těžké smíchu nepodlehnout
Rozhovor s Borisem Rösnerem

Ačkoliv si Boris Rösner za svou dosavadní hereckou kariéru mnoho komických rolí nezahrál, legraci má prý „strašně rád“. Řekl to včera při uvádění posledního soutěžního představení Třikrát život, během kterého se v lóži velmi dobře bavil.
Byl to přímo učebnicový příklad dobré komedie. Lidé řvali smíchy, ale zároveň si uvědomovali, o jak strašných věcech se hraje – nefungující manželství, komunikační fráze… Takový chytrý humor se mi líbí.

V Národním divadle hrajete Harpagona ve slavném Molierově Lakomci. Splnil se vám tím sen?
Nemám vysněné role. Vlastně ano, Romea, ale toho už si asi nezahraji (úsměv). Jinak jsem měl – a musím to zaklepat – celoživotní štěstí na krásné úlohy, takže jsem o nich snít nepotřeboval. Ale je pravda, že Harpagon je jedna z rolí, na kterou herci čekají.

Nebojí se diváci ve vznešené Zlaté kapličce smát?
Národní divadlo bývá spojováno spíše s tragédiemi, ale komedie hrajeme samozřejmě taky a s ohlasem nemáme potíže.

Jaký smích diváků máte při hraní nejraději?
Ten spontánní, který přijde přesně ve chvíli, kdy ho potřebuji. Takový smích herce blaží a je těžké mu nepodlehnout, nezačít se podbízet. Mám rád, když mohu publiku nabídnout inteligentní vtip, díky kterému se divák nejen zasměje, ale i zamyslí.

rku

Galavečer smíchu ve foyer

Zakončení IV. ročníku GRAND Festivalu smíchu bude velkolepé a netradiční. Velkolepé, alespoň doufáme, bude formou. Na tuto příležitost jsme nazkoušeli speciální program, kabaret Galavečer smíchu. Kabaretní scénky střídají písně, o smích není nouze. Celý, asi hodinový pořad bude snímat Česká televize v režii Petra Novotného, který se tomuto projektu plně věnuje od své a naší premiéry Romea a Julie. Netradiční je to zakončení v tom, že se nebude konat před diváky v sále, ale ve foyer. To je taky důvod, proč se ho může zúčastnit jenom pár divadelníků, zástupců sponzorů a představitelů města a kraje. Do prostoru foyer se vejde nanejvýš šedesát židlí, kde musí samozřejmě sedět i ocenění herci a ředitelé divadel. A kolem spousta kamer, pracovníků televize, naši herci, vlásenkáři, garderobiérky, kulisáci, rekvizitáři, dramaturgové…Takže, dá se říct, v neděli bude u nás „pěkná sešlost“. A jestli vás to zajímá, můžete se na to celé podívat v televizi.

Jana Uherová, Radek Smetana