FESTIVALOVÉ NOVIN(k)Y  (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9)

Zítra se zasmějete…

Ve čtvrtek čeká Vaše bránice opět perný den – i když festivalový čtvrtek bude věnován především dětem, dospělí si také přijdou na své. Začínáme už v o půl deváté a pak hned v deset na Komorní scéně Anežky České, kde se naše divácké „podhoubí“ pobaví s Guliverem v Maňáskově Divadla Rozmanitostí z Mostu. V deset ráno bude však lákat nejmenší diváky i Hronovická scéna, protože zde vystoupí herci litvínovského Docela velkého divadla s výpravnou pohádkou Labutí pohádka.
Závěr dne, jak se sluší a patří, už bude patřit dospělému publiku. Od sedmi na jevišti Městského divadla bude mít v soutěži zastoupení konečně i Morava – herci Moravského divadla Olomouc zahrají klasickou Moliérovu komedii Skapinova šibalství, ale POZOR, klasiku nečekejte…

Radek Smetana

LABUTÍ POHÁDKA Docela velkého divadla z Litvínova je na programu zítra – ve čtvrtek dopoledne foto archiv DVD Litvínov Ester Kočičková foto Michal Klíma Lubomír Nohavica a Ester Kočičková foto Michal Klíma Prodaná nevěsta v podání Klicperova divadla z Hradce Králové foto Michal Klíma Režisér představení Vladimír Morávek, průvodkyně večerem Lída Vlášková a primátor Hradce Králové Ing. Otakar Divíšek před představením Prodané nevěsty foto Michal Klíma T. Lněnička foto Michal Klíma CIRKUS Molière v podání Janáčkovy konzervatoře z Ostravy foto Michal Klíma

Mám ráda diváky, kteří se nebojí zasmát
Rozhovor s Ester Kočičkovou

Drobounká žena v černé plisované sukni po kotníky s explozí kudrnatých hnědých vlasů a neuvěřitelně hlubokým mámivým hlasem. Ester Kočičková. Chvíli se opírá o klavír, chvíli se ironicky vrtí do rytmu, v pauze mezi písněmi se ohýbá pro sklenici s osvěžením, která je snad větší než ona. Mezi tím stihne škádlit svého klavíristu Lubomíra Nohavicu, který se prý od slavného jmenovce Jaromíra odlišuje tím, že „nemá knír a hraje na klavír“.
Svérázná šansoniérka, jež původně vystudovala herectví na konzervatoři, neztrácela sarkastický humor ani o přestávce při oblíbeném doutníčku.

Koncertovali jste už někdy v Pardubicích?
Ne, tohle je naše pardubická premiéra.

Koncertujete často v divadlech?
Nejradši, protože tam mají dobrý klavír. Většinou si Lubošek užívá krásných křídel a já si vychutnávám naprosté soustředění diváků. My jsme totiž začínali v barových prostorách, kde se snadno může stát, že někdo začne něco hlasitě komentovat a písnička je v háji.
Rádi jsme se tedy přesunuli do těchto sálů, z nichž sice musím neustále odbíhat, abych neomdlela nedostatkem nikotinu, ale ve kterých se všichni líp soustředíme.

Stíháte vedle zpívání hrát divadlo?
Teď  hraju v Praze jen v monodramatu Vyučování Dony Margaridy v Café Teatr Černá labuť. Je to brazilská hra napsaná pro Annie Girardot, jež ji hraje dodneška. Já hraju učitelku a diváci jsou mí žáci. Během představení se každému z nich vybaví nějaký ten zašitý průšvih z mládí, nějaká ta příšerná ruštinářka, takže někdo se při produkci opije, jiný na mě křičí. Někdy jsou diváci tak aktivní, že se vůbec nedostaneme k textu hry, protože je pořád napomínám.

Máte aktivní diváky ráda?
Jo, hlavně ty, kteří se nebojí zasmát. S tím se totiž setkávám, hlavně v menších městech. To víte, paní lékárníková by se zasmála, ale koukne se na paní doktorovou a tak se radši nezasměje – co kdyby to viděla paní ředitelová. To se mi stalo například v mých rodných Klatovech. A po koncertě mi přitom všichni jednotlivě říkají, že to bylo skvělý.

Chodíte do divadla jako divák?
Málo. Jsem-li dva dny v týdnu večer doma, tak se radši dívám se psem na televizi. Nebo si užívám romantických chvil s přítelem (hurónský smích, E.K. se otáčí na pana Luboše).

Jak vznikla vaše spolupráce s Lubomírem Nohavicou?
EK: A nechcete se zeptat tady Lubomíra? Třeba na to, jestli mu nevadí, že si ho všichni pletou s Jaromírem Nohavicou? (zvučný altový smích zpěvačky rezonuje o stěny šatny).
LN: Ne, nevadí (ironický úsměv). Ptáte se, jak jsme se dali dohromady?

Ano, paní Kočičková říkala na jevišti, že jste až z Valašska.
LN: Ale tak já už jsem v Praze byl předtím. Byla to náhoda. Hledal jsem prácu, přišel jsem do klubu Limonádový Joe a tam nějaká herečka hrála barovou zpěvačku a potřebovali k ní klavíristu.

Paní Kočičková, proč na scéně svému kolegovi vykáte, když teď mu tykáte?
Nevykám!

Ale oslovujete ho „pane Luboši“?
EK: Tak možná mu někdy i vyknu, ale „pane Luboši“ říkám, protože je to takové familiérní, umělečtější, že ano.
LN: My jsme spolu totiž dělali jedno divadelní představení a tam zazněl památný výrok: Pan Luboš, ten umí žít! A od té doby, kamkoliv přijdu ke známým, ozve se: Jó pan Luboš, ten umí žít! Takže je to takový Esteřin vtípek.

rak

Stalo se třetí den...

Říká se, že třetí den, ať už se to týká dovolené, zájezdu, či festivalu, bývá kritický. Vzhledem k nedělní změně představení a pondělnímu posunutí začátku HaDivadla jsme si mysleli, že kritických dnů máme za sebou dost, a toužili jsme, aby všechno klapalo bez problémů. A taky že klapalo, i když málem…
Ale pojďme popořádku. Dopoledne patřila Hronovická scéna omladině. Herecké i divácké. Studenti Janáčkovy konzervatoře v Ostravě se předvedli komedií Jeho urozenost pan měšťák aneb Cirkus Molière a potvrdili tak pověst, která je předcházela. Představení sršelo nápady, gagy, humorem a mládím a zcela uchvátilo publikum.
Večer se v Městském divadle ucházel o titul Komedie roku 2004 soubor Klicperova divadla z Hradce Králové. Než však herci zahráli komickou zpěvohru Prodaná nevěsta, v zákulisí jsme se dověděli o dramatických okolnostech, které téměř vedly ke zrušení představení. Klicperovo divadlo hostovalo ve Francii a při zpáteční cestě onemocněla postupně spousta herců, ba někteří dokonce ztratili hlas. A ten je v opeře, i když komické, potřeba. Navíc představitelka jedné z hlavních rolí Pavla Tomicová měla úraz a rovnou z pohotovosti ji do Pardubic dovezl sám ředitel hradeckého divadla Ladislav Zeman. Hradečáci byli u nás ve velmi silném zastoupení. Režisér představení Vladimír Morávek, kterého na jevišti na úvod večera přivítali Lída Vlášková a Jan Hyhlík, řekl – samozřejmě v legraci – že se nás Pardubických trochu bojí. A možná i proto přijel Hradecké zaštítit a „ochránit“ samotný primátor Hradce Králové Ing. Otakar Divíšek, který už „Prodanku“ viděl, ale rád se na ni podíval znovu a vřele ji divákům doporučil. Jestliže existuje nějaká řevnivost mezi městy Pardubice a Hradec Králové, v hledišti to nijak nebylo cítit, diváci dali jasně najevo, že divadlo, když se dělá dobře, může být odkudkoli.
Není moc umělců, kteří ve dvou a s klavírem dokážou bavit celý sál (v případě Komorní scény Anežky České spíš sálek). Ester Kočičková a Lubomír Nohavica takovými kumštýři jsou a ti diváci, kteří se rozhodli strávit pozdní večer s nimi a jejich koncertem Veselé písně o smrti, rozhodně neprohloupili. Inteligentní zábava, vtipné a chytré texty, skvělá hudba, herecké výkony – to byly šansony v jejich podaní. Podle reakcí publika se dalo usoudit, že je neslyší poprvé a my můžeme slíbit, že ne naposledy.

Perlička na závěr

„A úplně nejlépe ještě jednu šatničku poblíž jeviště, kde si bude možno zapálit doutníček (Při produkci kolegy Nohavici odbíhám doplňovat hladinu nikotinu, abych nepropadala abstinenčním záchvatům…) Mladé jinochy v bederních rouškách či vanu se šampaňským naopak výjimečně nevyžaduji!“ Toto uvedla ve smlouvě na představení nejvtipnější šansoniérka Ester Kočičková – podepisovat smlouvy může být taky někdy velká zábava…

Molière a cirkus?

Cirkus Molière sice nerozvinul žádné šapitó, ale zato rozvinul desítky, stovky, ba tisíce nápadů cirkusových, divadelních, ale i prostě odkoukaných ze života a na Hronovické scéně se za bouřlivého smíchu publika stal měšťák šlechticem. Tedy přesněji řečeno nestal – tak jak si to přál pan Molière. A jak si to přáli inscenátoři, na to jsem se zeptal režisérů a pedagogů Ostravské konzervatoře Alexandry Gasnárkové a Bedřicha Jansy.

Říká se, že uvést Moliéra se zdá být sázkou na jistotu, ale zároveň je to značné riziko. Jak jste to cítili vy?
BJ: Jistotu, pokud se to tak dá nazvat, jsme měli až po prvních představeních, kdy byl až nezvykle příznivý ohlas. Ale jistota není nikdy, protože zvláště tento žánr je velmi závislý na publiku. V první řadě musely děti tvrdě pracovat, protože není jednoduché hrát takovýmto cirkusovým způsobem.

Máte podtitul Cirkus Molière. Odkazujete tím i ke zpracování Moliérova Jíry Dandy na Cirkus Dandin meziválečnou avantgardou?
BJ: Ano, je to vědomý název. Já jsem vycházel ze starých pramenů o cirkusu Dandin. Spíše je to však záležitost pocitů a určitého vztahu k avantgardě. Ve výsledku je to něco absolutně jiného. Snažili jsme se vycházet hlavně z toho názvu „cirkus“, tedy ze způsobu hraní divadla tak, aby tam byla fyzická klauniáda
AG: A přes to všechno, tu spoustu scének, gagů a toho, co si většinou vymysleli studenti, jsme se v tom snažili zachovat Moliéra. A to se, doufám, povedlo.

Určitě ano. Ale Molière patří ke klasice. Jak se líbilo studentům, že budou hrát klasiku a ne něco moderního?
AG: Možná, že na začátku byla nedůvěra, když jsme si v klidu četli jen text, tedy jen Moliéra. Ale i to se jim, myslím, líbilo. A hlavně se jim to začalo líbit, když jsme už stavěli situace a oni pochopili směr, kterým to vedeme. Pak i sami vymýšleli a to je, myslím, bavilo hodně.

Myslíte si, že současný smích a humor je odlišný od doby Moliérovy?
BJ: Těžko posoudit, ale určitý druh humoru se v poslední době posouvá do polohy, která je pro mne nepřijatelná. Nevím, jestli za Moliéra byl tento tvrdý humor, jaký předvádějí dnešní baviči. Já myslím, že ne. My jsme se snažili o čistý humor, o lehkost, nešlo nám o vulgární, primitivní a hrubý humor, jaký se na nás dnes hrne ze všech stran. Toho jsme se snažili vyvarovat.

A mně nezbývá než potvrdit, že humor představení „Jeho urozenost pan měšťák aneb Cirkus Molière“ nebyl dravý, ale hravý, že byl živý, a ne vyžilý a že smích, který zněl z nabitého sálu probouzelo dění na jevišti a nikoli svítící cedule „smích“, jaké potřebuje mnohý současný bavič.

fjz