GRAND Festival smíchu 2006

Festivalový program   Úvodní stránka Festivalu   NOVIN(k)Y

Tiskové zprávy  

7. února 2006

Zítra se zasmějete (8. února)

Zítra budete mít problém stejně jako včerejší Standa, protože Vás čeká velké rozhodnutí, kam jít… Ve čtyři odpoledne můžete zajít na divadelní hříčku o vzniku blues Mississippi Blues Ben, kterou odehrají pardubičtí herci ve foyer divadla. Anebo v 16.45 zavítáte na Hronovickou scénu na taneční grotesku Ve stanici nelze pražských Veselých skoků. Obě inscenace současně opravdu nemůžete vidět. Věříme však, že tento problém vyřešíte… Závěr večera už budete mít bez problémů, v 19.00 hodin můžete v klidu zasednout do pohodlných křesel hlediště Městského divadla a nechat se unášet na vlnách smíchu, které zaručeně rozproudí plzeňští kolegové komedií Prachy? Prachy!

Stalo se první den… (6. února)

Cesta z Prahy do Pardubic je pohodlnější vlakem, to víme všichni, kdo ji často absolvujeme. Herci inscenace Zločin Lorda Artura Savila z pražské Violy to patrně vědí taky. A asi je též láká dobrodružství, proto si předem zakoupili lístky na pendolino, a přijeli i odjeli (alespoň doufáme) tímto nechvalně známým vlakem. Jiřího Štěpničku, garanta pondělní soutěžní komedie a Lorda Savila v jedné osobě, jsme však museli vyzvednout v Národním divadle, kde zkoušel s uměleckým šéfem a režisérem Michalem Dočekalem, který byl tak laskav, že ho omluvil a pustil ze zkoušky už v půl druhé, aby nastoupil do našeho auta a podstoupil šílenou jízdu, protože už ve čtvrt na pět musel hrát na Komorní scéně Anežky České.

Naopak herci Divadla v Dlouhé z Prahy přijeli včas, protože je v tentýž čas ve foyer čekala loutková taškařice se zpěvy Standa má problém, ale jak napovídá název inscenace, nastal problém... Zcela nečekaně se před představením „zasekli“ v pánské šatně a nemohli ven. Nevíme proč se v šatně zamykali, ale každopádně byli ještě pět minut před představením mimo provoz, aniž by diváci cokoliv tušili. A to je dobře, nemyslíte? Tedy to, že diváci nic netušili...

Další představení herců souboru Divadla v Dlouhé proběhlo bez zádrhelů. Jeho patronem byl Jiří Štěpnička, který těsně před tím dohrál Lorda Savila, což byl od něj docela kaskadérský kousek. Pak už však jeviště „okupovali“ herci z Dlouhé se svým Lhářem. Inscenace v režii Hanky Burešové se setkala s velkým úspěchem.

V čtvrt na deset se pak ještě ve foyer Městského divadla sešli příznivci písničkáře a básníka Václava Koubka. Jeho recitál pobavil i pohladil na duši a připravil divákům neopakovatelný zážitek...

O Standových problémech

Divadlo v Dlouhé přivezlo na festival kromě velké inscenace Goldoniho Lháře v režii Hany Burešové, také produkci skromnější, ale neméně povedenou. V rámci cyklu „scénické čtení“, který v Dlouhé zdomácněl, ji nastudoval Karel Král, šéfredaktor časopisu Svět a divadlo.

Text Ivy Klestilové (Volánkové) Standa má problém je plný břitkých a vtipných dialogů a lapidárního humoru, který si nečiní nárok na hloubku, jako spíš na přesné pojmenování nejaktuálnějších problémů českého veřejného života. A daří se mu to!

Divadelního teoretika hra podnětně inspirovala k rozpustilé loutkové satiře. Jednotlivé postavy – (ne)osobnosti politického života ožívají na loutkovém jevišťátku coby karikatury sebe sama. Všichni jsou součástí groteskně pitvorného světa vysoké politiky, který je zobrazen ve stylu animovaného seriálu South Park. V Česku zřídka vídané politické divadlo dostalo skvělou příležitost.

rl

Zločin k čaji o páté

Druhý festivalový den otevřelo na Komorní scéně Anežky České pražské Divadlo Viola. Tato scéna, která vznikla jako poetická kavárna a klade i dnes důraz na literární texty, přivezla dramatizaci povídky Oscara Wildea Zločin lorda Artura Savila.

Uvedení představení v odpoledním čase se ukázalo jako ideální tah. Režisérka Lída Engelová vytvořila totiž příjemnou lehkou inscenaci, která se naštěstí nebere příliš vážně a zároveň pobaví chytrým wildovsky ironickým až cynickým humorem. Čtyři herci (Jiří Štěpnička, Dana Syslová, Jana Stryková, Jiří Hána) se střídají ve všech postavách a postavičkách anglické vysoké společnosti končícího devatenáctého století, aby kombinováním hraní a čtení textu vyprávěli příběh lorda Artura, kterému chiromant na jednom z posledních plesů sezóny přečte z ruky, že se stane vrahem. Zdrcený mladík se ve jménu cti rozhodne čin spáchat ještě před vstupem do blaženého stavu manželského a začne si mezi svým příbuzenstvem vybírat vhodnou oběť. Osud, kterému jde naproti, se však ne a ne naplnit. Herci na pozadí naznákové scény využívají jednoduchých prostředků, stylizace, akcentuje se práce s hlasem, detailem, často je jen ilustrován předčítaný text. Zločin lorda Artura Savila balancuje mezi napětím a vtipem, je elegantně sebestředný, ale umí i sám sebe shodit. Servírován v odpoledním čase místo sušenky k anglickému čaji o páté splňuje přesně svůj účel.

hh

Smích přijde s jarem

Rozhovor se zpěvákem Václavem Koubkem

Kde se cítíte lépe, když hrajete po hospodách a bavíte lidi nebo jako hlídač krav na horských planinách?
Všude je to hezké. Když má člověk lidi, posluchače, kteří poslouchají jako lidi dneska tady, tak je to dobré. V hospodách když křičí, tak už je nechci moc překřikovat. Ale samozřejmě ta chvilka, kterou má člověk sám pro sebe a může si meditovat, ta je lepší na horách.

Většina diváků vás zná především jako zpěváka, šansoniéra, ale vy máte i své divadelní aktivity. Co připravujete v nejbližší době a co máte na divadle rád?
Teď zkouším v Národním divadle s J. A. Pitínským. Na divadle mě baví, že je to všechno jenom taková hra. Chvilku dělám divadlo, ale pak jsem rád, že můžu být zase sám a psát písničky. Jsou to období, která se střídají a já je rád střídám.

Čemu se rád smějete?
Mám rád staré grotesky. Chytrý humor jako Wericha, Chaplina… Čemu se nesměju, tak to je prvoplánový humor, který je v posunkách a nemá žádnou kvalitu.

Smějete se často ve svém osobním životě?
Poslední dobou moc ne, to mi nějak smích zamrzl, ale věřím, že zase přijde s jarem.

Řekl vám někdy někdo, že jste lhář?
Zpočátku některá děvčata. Ale já jim vždycky říkal, že nelžu, ale že si vymýšlím. Fantazie, představivost, to je něco úplně jiného. Ve škole nás učí biflovat se věci, které se dají kdekoliv najít, ale fantazie je daleko důležitější.

mo

Lhaní nemám rád

Rozhovor s Janem Vondráčkem – představitelem skrznaskrz prolhaného Lélia

Vaše inscenace Goldoniho komedie Lhář se inspirovala současnou podobou Benátek – podnikli jste kvůli tomu i nějakou studijní cestu?
Podnikli jsme expedici do Benátek, protože se Hanka Burešová rozhodla zasadit inscenaci do období benátského karnevalu, což v té hře tuším původně ani nebylo. V době karnevalu se totiž i ti domorodí Taliáni i ti turisté chovají trošičku jinak než v normální všední den a tudíž se mohou chovat i jakoby v rámci nějakého starého textu, starých zvyků a dvoření. Takže jsme do těch Benátek zkrátka jeli, abychom viděli a nasáli tu karnevalovou atmosféru a zjistili, jak to tam vlastně běží. A přivezli jsme si i inspiraci pro výtvarníka. V inscenaci máme třeba psa, protože jsme tam skutečně potkali několik babiček, které měly na karneval nastrojené i pejsky. Ten festivalový bohužel nastrojený nebyl, protože jsme si na hostování vzali psa jiného, kterému byl ten kostým malý a museli jsme ho nechat nahatého.

Promítnul jste odpozorované autentické chování do pojetí role Lélia?
Trošku ano, protože Taliáni samozřejmě daleko víc gestikulují než my, což se nám strašně líbí a tomu textu to sluší. Myslím si, že je chyba hrát tyhle italské hry v českém vepřo-knedlo-zelovém tempu. ové tempo, že už to skoro nestíhali vnímat, takže jsme nakonec museli pro české obecenstvo trošku ubrzdit. Na druhou stranu, byli jsme se v Itálii podívat na představení Goldoniho Náměstíčka a herci to hráli s těmi svými italskými gesty komedie dell´arte, jak je jim přirozené, čímž to dostálo úplně jinou dynamiku a přestože italsky nerozumím ani slovo, tak jsem díky té výrazné gestikulaci a mimice ledacos pochopil.

Zmiňoval jste, že jste Goldoniho text posunuli do doby karnevalu; upravili a aktualizovali jste ten text ještě nějak? Jak vznikl například ten váš sáhodlouhý monolog o eskalátoru a klaunských autíčkách?
Nápad Hanky Burešové byl, že by tam na konci měla být nějaká dlouhatánská lež, která je absolutně nepředstavitelná a neuvěřitelná, a dala mi za úkol, abych si do druhého dne nějaké strašné lži připravil. Něco jsem na ni vychrlil, pak jsme to prokrátili a nechali jsme tam i nějakou volnost, která se samozřejmě reprízami usazuje. Zkoušeli jsme to ale úplně sami a poprvé jsme to kolegům předvedli až na veřejné generálce – koukali na mě, jako kdybych se úplně zbláznil, takže ty jejich reakce v inscenaci jsou vlastně pravdivé. Je to úplně připsaný dialog, který s tím původním textem nemá nic společného. Do textu se dostaly ještě nějaké drobné aktualizace například ve scénách s turisty, ale ty už vznikaly víceméně během zkoušek, podle toho, co koho napadlo.

Neláká Vás vyzkoušet si to „léliovské“ notorické lhaní i v běžném civilním životě, a nebo Vás od toho naopak dostatečně odradil?
Neláká. Mě totiž strašně baví záporné role, protože když má v sobě člověk nějaký přetlak, tak si to užije na jevišti a pak má v osobním životě klid a na každého se usmívá. Takže mě to lhaní také baví jen na jevišti, protože co se lží vůbec týče, tak tolerovatelné jsou snad milosrdné lži, ale jinak lhaní rád nemám.

kd

Statutární město Pardubice podporuje GRAND FESTIVAL SMÍCHU.
POD ZÁŠTITOU PRIMÁTORA MĚSTA PARDUBIC.
Za finanční podpory Ministerstva kultury ČR A PARDUBICKÉHO KRAJE.

GENERÁLNÍ SPONZOR FESTIVALU

VÝZNAMNÍ SPONZOŘI VI. ROČNÍKU GRAND FESTIVALU SMÍCHU

SPONZOR FESTIVALU

MEDIÁLNÍ PARTNEŘI GRAND FESTIVALU SMÍCHU