GRAND Festival smíchu 2006

Festivalový program   Úvodní stránka Festivalu   NOVIN(k)Y

Tiskové zprávy  

10. února 2006

Zítra (11. února) se zasmějete

Snad jste si v pátek odpočinuli a připravili své bránice na další nápor. Zítra začínáme v šest večer v Městském divadle, kde uvidíte divadelní adaptaci slavného Formanova filmu Hoří, má panenko. V panoptiku pitoreskních postav poznáte herce sousedního Klicperova divadla Hradec Králové.

O hodinu později, tedy v sedm večer, na Hronovické scéně začíná Hrdý Budžes příbramského divadla, ve kterém Vás Bára Hrzánová alias osmiletá Helenka Součková provede tragikomickými roky husákovské normalizace.

Tragikomická nebyla jen minulost, ale bohužel i současnost. Z korupčního skandálu ve fotbalovém svazu vychází Čtvrtníčkovo představení Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit…? aneb „Tak mi ho teda vyndej“, které Vás rozesměje od 21.15 v Sukově síni Domu hudby.

Stalo se pátý den… (9. února)

V dopoledních hodinách zavítali do Pardubic na Hronovickou scénu studenti pražské Konzervatoře. Mladí herci předvedli mladému publiku komedii Ryba ve čtyřech, kde sice vystupují postavy jim věkově zcela vzdálené, ale bylo vidět, že adepti herectví si s tímto „problémem“ hravě poradili.

V 16.45 jsme s napětím sledovali vývoj událostí na Komorní scéně Anežky České, kde se očekávaly dvě manželské frašky Manželství nebo život…?! Čekalo se na příjezd herce karlovarského hereckého seskupení Karla Besedu, který měl ten den generální zkoušku, ale bohužel až v Chebu. A také jsme trošku trnuli jak dopadne naše Petra Janečková, která v této komedii narychlo, a tak trochu nečekaně, zaskakovala. A Vy už jistě tušíte, že všechno skvěle dopadlo…

Patronku Jihočeského divadla z Českých Budějovic paní Libuši Švormovou přivítali na jevišti Ludmila Mecerodová a Radek Žák. Paní Švormová se ráda vrátila na prkna, kde začínala svoji hereckou kariéru a mile na toto období zavzpomínala. Poté jeviště zaplavila moderní hudba, zajímavá současná scénografie a výborný text inscenace Muž sedmi sester, komedie, která byla zcela jiná než ty předešlé festivalové a která diváky přivedla do varu. V dobré náladě je také udržovali pardubičtí herci Dagmar Novotná, Pavel Novotný a Milan Němec, kteří se svým doprovodem během večera zazpívali a zahráli písně Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra.

Scénky z manželského života

Tak jako letošní GRAND Festival smíchu pokročil, i u vztahů mezi mužem a ženou v názvech přestavení došlo v pátém festivalovém dni k určitému posunu. Po Figarově a Úžasné svatbě mohli včera diváci v Komorní scéně Anežky České zhlédnout představení Manželství, nebo život…?!, které do Pardubic přivezlo karlovarské Divadlo v Patře. Dvě jednoaktové komedie klasiků francouzské manželské frašky Georgesů Courtelina a Feydeaua spojili inscenátoři s lehkostí a vkusem. Pardubické zastoupení v této inscenaci kromě dramaturgyně Jany Pithartové a Michala Przebindy, který zastal funkci režiséra, podpořila ještě herečka Patra Janečková v rolích služek Felicie a Anety. Obě aktovky, ať první, k absurdnímu divadlu inklinující Tichá domácnost, která vlastně až zas tak tichá nebyla, tak i následující Nebožka panina matka, jenž ukázala obrázek jednoho pozdního příchodu z flámu, s příjemným humorem potvrdily hořkou skutečnost instituce jménem manželství a skutečně tak naplnili název představení. Neboť málokterý divák (i divačka) by při odchodu z karlovarské inscenace na útočníkovu otázku „Manželství, nebo život…?!“ odpověděl jinak než… „Život !“

mo

Baví mě dělat autorské divadlo

Rozhovor s Martinem Glaserem – režisérem a uměleckým šéfem Jihočeského divadla

Proč jste si vybral Jaroslava Havlíčka? Co vás na jeho románu tak zaujalo?
Důvody byly ze začátku vnější, protože náš bývalý šéf Ivo Krobot vyhlásil dramaturgický program „česká sezóna“, s čím jsem měl, přiznám se, velký problém, protože nemám rád českou dramatiku a mám pocit, že v ní opravdu není nic kloudného. Přečetli jsme spoustu her a vůbec jsem nevěděl, co budeme dělat. Naštěstí dramaturgyně Olga Šubrtová objevila tuhle Havlíčkovu prvotinu a přišla s tím, že podle toho napíšeme hru. Když jsem si to přečetl, tak jsem si říkal, že se zbláznila. Jediné, co jsem si dokázal představit, bylo, že bychom podle toho napsali hru ze současnosti, protože proč dělat hru o českém maloměstě na sklonku první světové války. Začali jsme to vymýšlet a strávili jsme nad tím asi rok práce. Ten text, co jsme nakonec napsali, není klasická dramatizace, ale je to jen na základě námětu, který jde shrnout do dvou–tří vět, udělaná divadelní hra.

Jaroslav Havlíček je autorem psychologických próz a vy to uvádíte jako „erotickou grotesku“, jak jste se s tím jeho textem tedy vypořádali?
Je to jeho prvotina, která kvůli tomu, že byla skandální, nemohla vyjít ani za císaře pána, ani za první republiky, natož za komunistů a poprvé vyšla teprve v roce 1999. Myslím si, že to připomíná juvenilie, jaké najdeme třeba u Halase, Wildea, a u řady dalších autorů. V popisu duše českého maloměšťáka a jeho prostředí, už to však je typický Havlíček. Ale ten mladistvý vzdor a ta razance, s jakou se dívá na společnost kolem sebe, přesně odpovídá pánovi, kterému bylo v té době dvacet let a chtěl vzdorovat a ne být velkým umělcem. My jsme se snažili domyslet toho Havlíčka do současnosti. Jaroslavu Vostrému se dokonce text tak líbil, že ho chce vydat v časopise DISK, což mě velmi potěšilo, protože v našem divadle ta hra vyvolala velmi kontroverzní reakce – jedna část lidí je nadšena a druhá část to považuje za degradaci ženství. Sice se to uvádí jako komedie, ale pan profesor Vostrý nám řekl, že to četl spíše jako moralitu, což nás potěšilo, protože my jsme to tak trochu jako moralitu psali. Místo lidských typů, které jsou u Havlíčka, jsme se pokusili najít sedm sociálních situací, které mohou potkat každého z nás a ve kterých bychom byli úplně bezbranní – ať už je to scéna u doktora, kterému jsme vydáni na pospas, nebo zoufalé shánění práce, anebo třeba když hledáme duchovní cestu a můžeme být vydáni napospas nějakému šílenému guruovi. Má to tedy opravdu blízko k moralitě, což jsme ale samozřejmě nepsali na plakáty, protože by na to nikdo nepřišel.

A jak na inscenaci reagují diváci Jihočeského divadla?
My máme velikánskou radost, že to funguje od první reprízy báječně a máme vyprodáno, protože se s kolegyní Šubrtovou snažíme naše publikum zocelovat. Od té doby, co jsme tam po škole nastoupili, dáváme pravidelně každý rok současnou hru. Ale ta rychlá odezva nás přece jen velmi překvapila, protože jde o neznámý titul a ani Havlíček není většinový autor.

Co vy a Východočeské divadlo? Už jste tu režíroval; nechystáte další spolupráci se zdejším souborem?
Já už jsem tady režíroval svou první a zřejmě i poslední pohádku, protože jsem si to chtěl zkusit. Já jsem tak promiskuitní, že mě baví zkoušet různé žánry a pohádku jsem ještě nedělal. To setkání bylo vzájemně velmi příjemné a tak mi nabídli další práci. Na jaře budeme dělat komedii Na letním bytě – našel jsem totiž v antikvariátě starou Štolbovu hru. Text jsem zbavil starého balastu, přiblížil jsem ho trošku k dnešní češtině, nasoukal jsem tam písničky a ve výsledku by to měla být taková roztomilá hudební retrokomedie.

kd rl

Ryba v pěti

Festivalový čtvrtek odstartoval hned v ranních hodinách produkcí Ryba ve čtyřech, v níž se představili studenti šestého ročníku Divadla Pražské konzervatoře.

Školní inscenaci je divák připraven odpustit mnohé. Vstupuje tedy do sálu, v tomto případě Hronovické scény, a říká si velkoryse, že když se začínající herci při práci na „provařeném“ textu Wolfganga Kohlhaaseho a Rity Zimmerové něco naučili, vlastně mu nevadí, že příběh z hlediště už tolikrát sledoval. Zřejmě si mladí potřebují vyzkoušet zahrát staré. Jenže pak na jakoukoliv sondu do stáří zcela rezignující účinkující přitančí a divák zmateně přemýšlí, proč konzervatoř uvádí právě tento titul, jehož jedinou výhodou jsou právě čtyři velké role určené starším hercům (shodou okolností o své současné zájezdové Rybě ve čtyřech mluvila z jeviště při uvádění večerní produkce také Libuše Švormová).

Dobře tedy, špatně zvolený text, nevadí – i to divák odpustí. Jenže, zjišťuje dál, sleduje výsledek kurzu herecké machy a klišé, navíc na scéně, která svou snad až vetešnickou přesyceností ubíjí jakoukoliv hercovu fantazii, bere mu možnost použití i jiných než primárních prostředků. A to bolí, obzvlášť, když mladí protagonisté do představení evidentně dávají svou energii, je cítit snaha i talent a minimálně jedna ze studentek má našlápnuto na výbornou komičku. Rybou ve čtyřech v podání pražské konzervatoře se bohužel otrávilo lidí pět. Tím pátým byl František Laurin – režisér. Což je nejhorší, co se může na divadle stát.

hh

Statutární město Pardubice podporuje GRAND FESTIVAL SMÍCHU.
POD ZÁŠTITOU PRIMÁTORA MĚSTA PARDUBIC.
Za finanční podpory Ministerstva kultury ČR A PARDUBICKÉHO KRAJE.

GENERÁLNÍ SPONZOR FESTIVALU

VÝZNAMNÍ SPONZOŘI VI. ROČNÍKU GRAND FESTIVALU SMÍCHU

SPONZOR FESTIVALU

MEDIÁLNÍ PARTNEŘI GRAND FESTIVALU SMÍCHU