 Čtyři festivalové kapitoly porotkyně Jarmily Skopalové
1. kapitola – „Prohýřit noc s hérečkama!“
To si přeje v skrytu duše každý muž. Takový festival!
Výstřihy, rauty, prestižní lóže, zpěv až do rána! Jenže ono to není nic
jednoduchého několik dní po sobě chodit spát nad ránem, pak nemluvit po
mnohahodinovém zpěvu v divadelním klubu, navíc jít do rádia v pět ráno
rovnou z oslavy a naživo vyprávět smysluplné řeči… Zkuste si to někdy jen
tak nanečisto. A herečky (stejně jako herci) vás v tom nechají pěkně samotné
pod záminkou, že druhý den hrají a musí se vyspat. Víte, co to je za
stres???
2. kapitola – „Kterak kritizovat divadlo“
A teď vážně – divadlo je dřina a místo, kde k platu
herce patří potlesk diváků. Herec je tak odkázán na milost a nemilost toho,
zda se vy, diváci, špatně, či dobře vyspíte anebo zda si kritici najdou
vůbec čas přijet se na něj podívat. Já vděčím pardubickému festivalu za to,
že můžu vidět v průběhu roku aspoň jednu komedii třeba z Uherského Hradiště
a poznat tamější herce, protože jsem, přiznávám, líná tam z Prahy zajet.
Takových je nás hodně, a proto zaplaťpánbůh za festivaly!
Letošní výběr se vydařil k velké smůle porotců. Ještě
že je v pravidlech festivalu bodovací systém! Výsledky jsou díky tomu
maximálně objektivní. Myslím, že kdyby záleželo na společné domluvě porotců,
hádáme se v klubu divadla doteď.
Kterýsi divák se mě jako porotkyně zeptal, jak poznám
dobré a špatné představení. Myslím, že i vy, diváci, velmi dobře poznáte,
zda se vám představení líbí, nebo ne. Úkolem kritiků a porotců je říct, PROČ
se jim představení líbí, anebo nelíbí. Proto přidávám další kapitolu.
3. kapitola – „Seriózní kritika“
Soutěžní představení – tedy ta večerní ve velkém
divadle – byla ve své kvalitě letos vzácně vyrovnaná.
Souborné dílo WS ve 120 minutách –
strhující energie herců, kteří nenechali diváka ani pomyslet na to, že sedí
dvě hodiny bez přestávky na vlastním pozadí. Zjistila jsem, že jsem nečetla
Tita Andronika, to musím napravit…
Brouk v hlavě – konverzační komedie,
která vždy prověří herecký soubor. Uvědomila jsem si, že právě na tomto
žánru se pozná skutečný temperament herce a typ role, ke které má nejblíž.
Konverzační komedie je totiž o temperamentu herců v první řadě. Schopnost
stvoření konverzace v rytmu, který žánr vyžaduje, je hned za tím, ale přece
jen na druhém místě. Je to prubířský kámen každého souboru. A říct, že dámy
byly půvabné a pánové galantní, je v případě takovéhle salonní komedie
poklonou.
Nerušit, prosím – bulvární komedie nemá
v naší společnosti na růžích ustláno, což mě překvapuje při tom množství
bulvárních plátků, které se u nás uživí. Je to žánr, který není vlastní
každému, ale jestliže takové představení vydělá divadlu na jiný vážný
repertoár, pak snad ani nemáme právo soudit příkře. Divadlo není jen stánek
umění a duchovna, ale také obchod, který to duchovno drží nad vodou. Proto
se neostýchejme hrát bulvární komedie a chodit na ně!
Muži v offsidu – až vám bude v životě
smutno nebo nedostanete lístky na fotbal, jeďte na tohle představení! Tolik
radosti v hledišti i na jevišti se vidí málokdy!
Adéla ještě nevečeřela – jeden
z nejoblíbenějších filmů to na jevišti nemá lehké právě proto, že všichni
čekají na své oblíbené hlášky a situace. Těch se dočkají, jen bych tu přece
jen trošku přehodnotila míru velké show na úkor ryzí českosti námětu. Přece
jen – u nás neboxujeme, my se fackujeme.
Hráči – možná teď pro zkušené kritiky a
pamětníky vyřknu kacířskou myšlenku – tihle Hráči jsou mi mnohem bližší než
slavná a vynikající inscenace v Činoherním klubu. Obdivuji hereckou i
režijní, přímo cizelérskou práci! Napětí hodné Hitchcocka a vtipná lehkost
dělají z tohoto představení životní zážitek.
Charleyova teta – pro mě důkaz, že
s panem Lipským a jeho nezapomenutelným výkonem v této roli neodešel
z jeviště jediný možný Babberley.
4. kapitola – „Divadlo versus televize“
Během týdne v pardubickém divadle jsem přišla o mnoho
dílů svých oblíbených seriálů. Ani jednou jsem neviděla ranní vysílání
kterékoliv televize (protože jsem spala, nikoliv hýřila!!!). K mému
překvapení se za tu dobu ve světě ani u nás nestalo nic tak závažného, co by
ten týden nepočkalo. Jen já mám pocit, že jsem o týden mladší a bohatší!
Jarmila Skopalová, dramaturgyně ČT a členka odborné poroty
GFS
Divadelní zpravodaj 4/2009
|
GFS
2009 
video
vcd
vcd.cz • další kontakty • správce webu