VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Alexej Gsöllhofer

Alexej Gsöllhofer

* 27. listopadu 1925
† 8. října 2010


Třicet let v pardubickém angažmá!

Alexej Gsöllhofer se narodil 27. listopadu 1925 v Praze na Žižkově na Smetanově náměstí. K divadlu měl blízko už odmalinka. Jeho tatínek, ochotnický šéf činohry Vyšehradského vzdělávacího sboru, sídlícího v pražském Divadle Na Slupi, organizoval každou neděli rodinnou návštěvu odpoledního divadelního představení tu v Národním divadle, tu na Vinohradech apod. Když mladý Alexej dokončil povinnou školní docházku, chtěl jít na konzervatoř, kam se ale v té době přijímalo až od 18 let. Nastoupil tedy do soukromé dvouleté obchodní školy Hlaváčové-Blochové (studoval zde po něm i Milan Sandhaus, ti dva se zde doslova minuli). Po absolutoriu získal Alexej věkovou dispens a udělal zkoušku na pražskou konzervatoř, kam nastoupil v roce 1942. V průběhu války byla ale konzervatoř zavřena a studentům hrozilo stěhování za prací do říše. Tenkrát Alexeje Gsöllhofera a jeho spolužáky zachránil jejich třídní profesor, herec Ladislav Pešek, který jim vyjednal natáčení s režisérem Miroslavem Cikánem v Písku. Film sice nikdy nespatřil světlo světa, ale svůj účel splnil.
Po skončení druhé světové války v roce 1945 se Alexej Gsöllhofer vrátil na konzervatoř, kde byl jeho třídním pro změnu další velikán českého divadla, režisér Alfréd Radok. Mezi další významné herce – kantory, se kterými se Alexej Gsöllhofer na pražské konzervatoři setkal, patřili např. Zdeněk Štěpánek nebo Karel Höger. Ve své knize „… a na co jsem nezapomněl“, vzpomíná Alexej Gsöllhofer na svoje absolventské představení Křest svatého Vladimíra, které režíroval právě Radok a na němž seděli v první řadě Voskovec s Werichem. Představení se jim líbilo natolik, že se na něj chodili dívat každý týden, a po něm vždy ještě zůstali a vyprávěli mladým hercům o tom, jak žili v Americe. Co dodat? Slovy Alexeje Gsöllhofera, „byla to překrásná doba“. (Gsöllhofer, Alexej. ...a na co jsem nezapomněl. Pardubice: 2009, s. 16.)

Po ukončení studia na konzervatoři nastoupil Alexej Gsöllhofer na důstojnickou školu, kde byl záhy (v r. 1948) seznán „buržoazním synkem“ a vyhozen. Během povinné vojenské služby dostal jakožto „komediant“ na starosti záložáky herce Václava Vosku a Jaromíra Spala. Především s Vašíčkem, jak Voskovi Alexej říkal, byli od té doby dlouholetí přátelé.

Od roku 1949 se Alexej Gsöllhofer stal na sedm sezón členem zájezdového souboru pražského Vesnického divadla. Přestože tato socialistická instituce vznikla po vzoru sovětského Kolchozního divadla s ideou decentralizovat kulturu a „vzdělat“ obyvatele i těch nejmenších českých a moravských vesnic, působilo v ní zpočátku mnoho významných režisérů a herců, jako byli např. Jindřich Plachta, František Kovářík, Zita Kabátová, Vladimír Menšík, Otto Šimánek a další. Nemohu si odpustit jednu příhodu z Gsöllhoferových divadelních začátků, která se mu stala, když byl s Vesnickým divadlem na svém prvním zájezdu v jedné malé moravské vesničce. Hráli Figarovu svatbu, publikum bylo nadšené a bezprostřední, herci byli obletováni, krmeni kdejakými dobrotami a napájeni domácí slivovicí. Po představení na Alexeje čekalo překvapení – přišla za ním „dívka jako z růže květ a řekla mi, abych šel za ní. Vzala mě za ruku a táhla mě s sebou do stodoly. Když jsem se jí zeptal, co po mně vlastně chce, řekla mi: „Takovou pusu, co jste dával tý slečně na jevišti.“ Přitiskl jsem ji k sobě a políbil. V tu chvíli se ozval pekelný křik a rozsvítilo se světlo a kolem mlatu stála snad všechna děvčata z celé vsi, a že taky chtějí, a tak jsem tam stál a olíbal celou vesnici.“ (Tamtéž s. 38)

Alexej Gsöllhofer následně strávil jednu sezónu v Městském divadle Benešov (1956/57). Jeho angažmá skončilo velmi rychle potom, co jako předseda ROH odmítl uměleckému šéfovi divadla podepsat pro jednoho kolegu výpověď bez souhlasu výboru, přestože mu za to soudruh šéf nabídl zvýšení platu. „To neměl dělat, protože jsem prudká povaha a odvezla nás oba sanitka do nemocnice. Večer jsme sice byli doma, ale já s hodinovou výpovědí.“ (Tamtéž s. 47-8)

Benešov byl krátkou zastávkou před Pardubicemi, v jejichž divadle byl Alexej Gsöllhofer, jak sám píše, „šťastný celých třicet let.“ (Tamtéž s. 49) Jediný, koho znal z celého ansámblu, byla Anna Ferencová, spolužačka z konzervatoře. Hned po měsíci za ním přišel Milan Sandhaus a nabídl mu práci v pardubickém rozhlase. Tato spolupráce trvala další tři desítky let, z herců se stali nejlepší přátelé a vynikající partneři v éteru i na jevišti.

Alexej Gsöllhofer vytvořil ve Východočeském divadle mnoho krásných rolí – uplatňoval se jako představitel intelektuálně náročných rolí, ale s úspěchem hrál i v komediích. Mezi jeho významné role patřila např. postava Bovaryho v inscenaci Paní Bovaryová (1960), Smrťáka v Topolově Konci masopustu (1963), Filipa Worthinga ve Wildově hře Jak je důležité míti Filipa (1964), Viktora Velasca v Bosých nohou v parku (1967), hraběte s Glosteru v Králi Learovi (1972), Andreje Pozorova ve Třech sestrách (1978) nebo Fialy v Našich furiantech (1979).

Alexej Gsöllhofer ve své knize vzpomíná obzvlášť na Konec masopustu, jehož světová premiéra proběhla právě v Pardubicích. O úspěšné inscenaci se hodně mluvilo i psalo a záhy nasadilo hru do svého repertoáru i Národní divadlo. Herci z ND se dokonce přijeli na představení do Pardubic podívat. „Pochopitelně jsme všichni měli trému, ale představení mělo úspěch. Potlesk nebral konce. Potom nám ředitel oznámil, že máme přijít do našeho klubu, kde nás budou kolegové z Národního očekávat. Myslím, že jsem přišel do klubu jako poslední, ale už u mne stál můj bývalý profesor Karel Höger a blahopřál mi a říkal, jak je pyšný na to, že byl můj učitel, i když velice krátkou dobu. Štěstím jsem byl bez sebe.“ (Tamtéž s. 81)

Další velmi výraznou inscenací Východočeského divadla byli Stenotypisté z r. 1967. Jednalo se o ambiciózní projekt nočního divadla ve foyer, velký režijní počin Richarda Mihuly. Hru Murraye Schisgala uvedlo pardubické divadlo v československé premiéře s herci Věrou Galatíkovou a Alexejem Gsöllhoferem, kteří byli kritiky oceňováni především za detailní propracování svých postav.
Nelze psát o Alexeji Gsöllhoferovi a nevracet se neustále k jeho kolegovi – parťákovi Milanu Sandhausovi, kterému věnoval Alexej ve své knize celou kapitolu. Krom nezapomenutelných rolí klaunů ve hrách V+W (Balada z hadrů, Nebe na zemi) spolu hráli např. v Cyranovi z Bergeracu (M. S. jako Cyrano, A. G. jako jeho přítel Le Bret), ve Slaměném klobouku nebo v poslední inscenaci Alexeje Gsöllhofera Zlatí chlapci, kterou mu divadlo věnovalo takříkajíc na odchodnou k 60. narozeninám (1985).

Sezóna 1985/86 byla pro Alexeje Gsöllhofera ve VČD skutečně tou poslední, dostal infarkt a následný zdravotní stav už mu neumožnil vrátit se naplno zpět do divadla. Jak vtipně píše: „Funkcionáři byli štěstím bez sebe, že vypadnu.“ (Tamtéž s. 119) Nebyl u nich totiž příliš oblíbený, v roce 1968 se hojně angažoval v rozhlase a po popravě Milady Horákové vystoupil z komunistické strany.

Alexej Gsöllhofer se ale nevěnoval pouze divadlu, dlouhá léta spolupracoval s pardubickým a hradeckým rozhlasem, pro který nejen namlouval, ale i psal celé pořady (např. cyklus „Tisícileté moudrosti“ – pokus o srovnávání názorů starých antických filozofů a názorů tehdejších politiků). V několika menších rolích se objevil i na filmovém plátně. Věnoval se literární tvorbě, psal povídky, fejetony, ale i dramatizace a podle jeho detektivního románu Skrze koho podezření natočil režisér Petr Schulhoff kriminálku Vím, že jsi vrah (1971).

V roce 2009 při příležitosti oslav 100. výročí otevření VČD byla udělena Alexeji Gsöllhoferovi pamětní medaile za dlouhodobou uměleckou práci ve VČD.

Herec Alexej Gsöllhofer byl v pravdě renesanční člověk. Perfektně vařil a pekl domácí chléb, miloval sportovní potápění a s pardubickým potápěčským klubem často jezdil na lom do Trhové Kamenice. Tohle a ještě mnohem víc mi na něj prozradil jeho kamarád a kolega JINDŘICH KRATOCHVÍL, bývalý inspicientem VČD.

Jak dobře jsi Alexeje Gsöllhofera znal? Byli jste přátelé?
Poznal jsem Alju jako malý kluk. Byli jsme kolegové. On hrál Dr. Cajuse ve Veselých paničkách windsorských a já jsem byl jeho sluha Chvostík. Představení režíroval pan režisér Karel Dostál, umělecký šéf divadla. To bylo v roce 1958. Dá se říct, že jsme se s Aljou hned spřátelili. Na premiéru přijela garnitura herců z Národního divadla v čele s Karlem Högerem, který nás pochválil. V roce 1961 jsem nastoupil jako inspicient a kamarádili jsme spolu. Při mé prezenční vojenské službě jsme si celé dva roky psali.

Jak ho vnímali ostatní kolegové?
Kolegové-herci měli Alju velice rádi, měl přátelskou a kamarádskou povahu. Byl to naprostý profesionál a i k ostatním zaměstnancům divadla byl kamarádský, ale zároveň i od nich očekával plnou profesionalitu. Měl starou hereckou školu a ctil divadelní a herecká pravidla.

Víš něco o jeho rodině? Tatínek byl prý nadšeným ochotníkem – hrál a dokonce režíroval v amatérském souboru.
Na premiéry jezdily maminka a manželka Eliška, která byla dlouhá léta tajemnicí uměleckého souboru v Městských divadlech pražských. Mají spolu syna Tomáše, který je zvukovým mistrem v Českém rozhlase Praha. O Aljově tatínkovi podrobnosti nevím. V amatérském divadle hrál a režíroval, to po něm Alja podědil. Alja miloval své rodiče. Pamatuji si, že při každé premiéře měl na líčícím stolku tatínkovu fotografii, aby s ním otec byl na premiéře přítomen.

Čím byl Alexej Gsöllhofer výjimečný jako herec?
Alja měl velkou výhodu v tom, že uměl poslouchat kolegy na jevišti a ctil je, nikdy nehrál takzvaně na sebe. Měl velkou hereckou inteligenci a intelektuálně byl na výši. Psal povídky a detektivky. Byl opravdu velmi sečtělý.

Jak říkáš, Alexej Gsöllhofer se věnoval také literární tvorbě. Mimo jiné zdramatizoval detektivní román Eda McBaina, který pod názvem Zub za zub ve Východočeském divadle režíroval Jaroslav Vostrý (sezóna 1983/84). Vzpomněl by sis na tu inscenaci? Byla úspěšná?
Bylo to výjimečné představení, hlavní roli hrála Zdena Bittlová a roli komisaře František Švihlík, bylo úspěšné a hlavně repertoárově zajímavé. Detektivky krom těch od Agathy Christie se moc na repertoáru neobjevují.

V roce 1969 uvedlo Východočeské divadlo hru V+W Kat a blázen, ty jsi tenkrát dělal inspici a Alexej Gsöllhofer asistenta režie. Bylo to běžné, aby herci asistovali režisérům? Nebo měl Alexej Gsöllhofer režisérské ambice?
Alja tenkrát asistoval hostujícímu režisérovi Karlu Pokornému, byl to takový zvyk, že herci dělali asistenty režie, zajišťovali tím profesionalitu představení a ostatní herci je respektovali.

Vraťme se ještě ke hrám V+W. Alexej Gsöllhofer spolu s Milanem Sandhausem vytvořili známou dvojici klaunů poprvé v roce 1961 v Baladě z hadrů. Přes inscenaci Nebe na zemi v roce 1978 se obloukem vrátili opět k rolím ponocného Jehana (M.S.) a antouška Georgese (A.G.) ve hře Balada z hadrů (1982). Jak se zhostili takových rolí? Lze být s takovou slavnou předlohou vůbec originální?
Obsazování Alji a Milana Sandhause do her V+W se stalo, dá se říct, tradicí. V roce 1961 je obsadil režisér Ladislav Vymětal a od té doby to měli, jak se říká, na doživotí. Oba na sebe velice slyšeli a hlavně se respektovali, měli k sobě i úzký vztah, byli výborní kamarádi. Určitě výborně ctili tradici Osvobozeného divadla. Nebe na zemi mělo 100 repríz a Balada z hadrů myslím 70. Byla to výjimečná a úspěšná představení režírovaná Ivanem Glancem.
Anna Hlaváčková

Fotografie