VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Eliška Kuchařová

Eliška Kuchařová

* 2. října 1928
† 24. prosince 2012


Třicet let v angažmá ve Východočeském divadle!

Eliška Kuchařová – Kachyňová se narodila se 2. října 1928 v Pyšelých u Prahy. V roce 1951 absolvovala pražskou DAMU. Po několika rolích v Národním divadle získala angažmá v Armádním uměleckém divadle E. F. Buriana v Praze, kde strávila tři roky. Ještě než zakotvila v Pardubicích, stala se na jednu sezónu (1956/57) členkou zájezdového souboru tehdejšího Ústředního divadla čs. armády (dnes Divadlo na Vinohradech). V roce 1957 nastoupila Eliška Kuchařová do Východočeského divadla v Pardubicích a zůstala zde až do svého odchodu do důchodu v roce 1987. S filmovým režisérem Karlem Kachyňou, s nímž strávila v manželství 14 let, měla dceru Elišku. Velkou životní láskou Elišky Kuchařové byl po rozvodu s Kachyňou herec Josef Somr, se kterým se seznámila právě v pardubickém divadle.

V 60. letech vytvořila Eliška Kuchařová ve Východočeském divadle řadu nezapomenutelných rolí. Hrála Aglaju v Idiotovi (1961), po boku Josefa Somra Anežku v Konci masopustu (1963), Gwendolinu ve Wildově komedii Jak je důležité míti Filipa (1964), Libel-Lullu ve Štolbově komedii Mořská panna (1965), kterou režíroval Jiří Císler. Objevila se také jako Lidunka ve Fidlovačce (1965) a po boku Milana Sandhause jako Rosina v Lazebníku sevillském (1959). Z pozdější doby jmenujme alespoň role v inscenacích Dům doni Bernardy (1970) nebo Blázinec v prvním poschodí (1984).

Eliška Kuchařová se uplatnila také jako filmová herečka. Na filmovém plátně se objevila už jako malá. Své největší filmové role vytvořila právě jako dítě a dospívající dívka. V roce 1937 ji do role Hafie ve filmu Hordubalové obsadil režisér Martin Frič. Do dětských rolí ji dvakrát obsadil také režisér Miroslav Cikánek (Svět kde se žebrá – 1938, Karel a já – 1942). V roce 1942 hrála Eliška spolu s Rudolfem Hrušínským v dalším Fričově filmu Barbora Hlavsová. Po válce se věnovala natáčení už velmi málo a po odchodu z Prahy do pardubického angažmá už zcela minimálně. Z poválečných filmů stojí za zmínku role Aničky ve válečném dramatu Václava Wassermana Nadlidé (1946), role květinářky ve Fričových pohádkách Císařův pekař a Pekařův císař (1951) nebo větší role Jany ve filmu manžela Karla Kachyni Ztracená stopa (1955). Televizní diváci si Elišku Kuchařovou mohou pamatovat také z několika českých seriálů (Dobrodružství kriminalistiky, Velmi uvěřitelné příběhy nebo Náhrdelník).

Jaká byla Eliška herečka a kolegyně, jsem se zeptala její dlouholeté přítelkyně LÍDY VLÁŠKOVÉ.
Především to byla krásná žena – v mládí i později – působila jako aristokratka. Dobře zpívala, a byla proto hodně obsazovaná do hudebních komedií, ale to já už nepamatuju, když jsem nastoupila, už tolik nehrála. Eliška měla trošku smůlu na kariéru, pravděpodobně vzhledem k tomu, že se netajila svým protirežimním postojem, zřejmě i to byl důvod, proč se ani v Pardubicích nedočkala nějakých větších rolí. Angažmá na Vinohradech jí nějak nevyšlo, a protože chtěla hrát, rozhodla se jít do Pardubic. Tehdy jí její muž Karel Kachyňa dal jasně najevo, že když se odstěhuje do Pardubic, jedině bez jejich dcery Elišky. Kachyňovi se nakonec podařilo dceru vysoudit do své péče, přestože s tím Eliška nesouhlasila a chtěla ji mít u sebe v Pardubicích.

Potkávaly jste se s Eliškou na jevišti? Vzpomeneš si, v čem jste spolu hrály?
Je to zvláštní, ale na jevišti jsme se zrovna moc nepotkávaly. Pamatuju si Pana Pickwicka (1980) a Maribel a záhadnou rodinu (1981). Ještě si vzpomínám, že jsme spolu hrály v jedné příšerné socialistické hře s názvem Vpád (1985), kde jsem tehdy zaskakovala za těhotnou Jindru Janouškovou. Na rozloučenou těsně před odchodem do důchodu dostala Eliška hlavní roli ve hře Poslední lhůta (1986).

Kdy a jak začalo vaše přátelství?
S Eliškou jsme byly kolegyně tady ve Východočeském divadle od roku 1976, kdy jsem nastoupila do angažmá. Od začátku mi byla sympatická a říkala jsem si, že bych jednou, až budu v jejím věku, chtěla mít nad sebou taky takový nadhled. Líbilo se mi, jak se pořád (i později jako důchodkyně) snažila vzdělávat. Vždycky ji zajímalo, jak se dělá divadlo jinde a jinak – moderně. Hodně četla, a dokud mohla, chodila za kulturou. Bohužel na stáří trpěla silnou nedoslýchavostí, takže už nemohla být tak aktivní. Přítelkyně jsme se staly paradoxně vlastně až po jejím odchodu do důchodu, kdy se Eliška odstěhovala zpátky do Prahy do bytu v Záběhlicích, kde pečovala o svou maminku. Shodou náhod najednou bydlela asi 7 minut od bytu mých rodičů, takže když jsem tam jezdila, měla jsem k ní blízko. Eliška si dokonce později pořídila i počítač a byly jsme spolu v kontaktu přes e-mail a Facebook, takhle byla moderní! Byla to veselá ženská, se kterou byla sranda. Přestože neměla zrovna nejlehčí život, nikdy si nestěžovala a nechtěla, aby ji někdo litoval.
Anna Hlaváčková

Fotografie