VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Jiřina Jelenská

Jiřina Jelenská

* 21. prosince 1942
† 27. března 2007


Herečka, která strávila v pardubickém divadle sice jen pár let, ale diváci si na ni přesto dobře pamatují. Jako herečka byla nepřehlédnutelná svým zjevem, ale i temperamentem. Jako vynikající herecký typ ji často využívali i filmaři.

Původně Jiřina Růžena Vašků se narodila vlastně na štaci v Orlovně ve městě Horní Jelení, kde její rodina zrovna hrála. Oba rodiče i sestra byli herci, tatínek nějaký čas dokonce vedl divadelní společnost. Jiřina studovala na gymnáziu v Karlových Varech, kde byl jejím spolužákem známý publicista a spisovatel Rudolf Křesťan. Právě on je autorem Jiřinina uměleckého pseudonymu „Jelenská“.

Brzy po maturitě nastoupila Jiřina Jelenská jako elévka v divadle v Českém Těšíně, odkud se po dvou letech přesunula do divadla v Šumperku (1962-1978). Dalším divadlem, kterým se Jiřina přiblížila Pardubicím, bylo Klicperovo divadlo v Hradci Králové, kde strávila celých 20 let a vytvořila krásné role jako např. Alžbětu Roussetovou ve hře podle Maupassantovy povídky Kulička nebo později Kostelničku v Její Pastorkyni, Strouhalku v Maryše (režie Jan Grossman) či Maud ve hře Colina Higginse Harold a Maud.

Svou kariéru zakončila Jiřina Jelenská ve Východočeském divadle, kam společně s manželem, hercem Václavem Duškem nastoupila v roce 1998. Do paměti pardubických diváků se zapsala např. rolí Fevronie v Revizorovi (1998), Drahuše Špeciánové v Sešitcích chrámové pěvkyně (1999), černošky Tituby v Čarodějkách ze Salemu (1999) nebo Coco Pinchardové v komedii Ten, kdo utře nos (2002).
Jiřina Jelenská uplatnila svůj komediální talent také v rozhlase. Spolupracovala s královéhradeckým rozhlasem, pro který vytvořila desítky rolí. Populární byla především Kabaretní vinárna na Kuksu, na které autorsky spolupracoval Darek Vostřel. V kabaretech vystupovali mj. Helena Růžičková, Stella Zázvorková, Jiří Lír, Jan Skopeček a další, z pardubických herců např. Milan Sandhaus, Václav Dušek nebo Lída Vlášková.

Televizní diváci Jiřinu znají z řady populárních českých filmů, jako jsou Kachyňův snímek Pozor, vizita!, Sněženky a machři či Krvavý román, nebo z televizních seriálů Vlak dětství a naděje a Moskalykových Četnických humoresek. Často ji obsazoval režisér Zdeněk Troška. Hrála v jeho prvotině Bota jménem Melichar. Menší, i když výraznou roli sehrála v cyklu jeho filmů Slunce, seno…

Na svou ženu a dlouholetou kolegyni v jedné osobě zavzpomínal herec Východočeského divadla Václav Dušek:
Vašku, jak jste se vůbec s Jiřinou dali dohromady?
To jsme jednou seděli v Šumperku v divadelním klubu a popíjeli. Najednou se rozrazily dveře a přihnala se jakási osoba v bílé blůzce s červenými puntíky, houpla na stůl, tančila a zpívala. A to byla Jiřina. Jiřina byla prostě živel! Mělo to jen jeden háček, byla vdaná. Ale manželství nefungovalo a já se nenechal odradit, i když mi Jiřinu její tatínek rozmlouval. No a dopadlo to tak, že jsme spolu byli 40 let!
S Jurou, jejím tátou, jsem se znal vlastně ještě dřív než s Jiřinou. Setkali jsme se jako kolegové v Hradci a pořádně jsme se seznámili vlastně taky v divadelním klubu. Jura byl bohém. Dokázal peníze vydělat, ale taky hned rozfofrovat. To jednou přišel do klubu, poručil si metr rumu a pak nám všem řekl, ať si bereme. A tak jsem si taky bral, až jsem přebral. (smích) Prostě jsme se oba ztřískali a skončili jsme u něj na ubytovně, kde jsem nakonec musel přespat. Takže jsem pak s oblibou dával k lepšímu, že dřív než s Jiřinou jsem spal s jejím tátou.
(smích)

Jak hodně jste se spolu potkávali na jevišti?
Hodně. V Šumperku byl soubor malý, ani jeden jsme neměli kolik let volný turnus. Pořád bylo co hrát a zkoušet. První hra, ve které jsme spolu partneřili, se jmenovala Partie ve čtyřech. Byla to italská konverzačka o dvou mladých a dvou starých – my byli v té době ti mladí, kteří se ve hře nejdřív neměli rádi a nakonec se měli rádi. (smích)

Jaké je soužití hereckého páru?
Manželství herce a herečky má své výhody i nevýhody. Když je člověk s někým 40 let 24 hodin denně, nastávají i kritické okamžiky. Ale zase pro tu hereckou práci jako takovou je to dobré. Jiřina měla větší zkušenosti a vlastně mě učila herecké základy, dávala mi praktické rady přímo na place i doma.

Měla Jiřina čas na nějaké koníčky?
Četla detektivky, ale jinak moc času neměla. Byla hodně vytížená – hrála a ještě k tomu natáčela, a to dojíždění zabralo hodně času. U filmu měla sice malé role, ale vytvořila jich asi 140! Byla pro filmaře nejen dobrý typ, ale i schopná herečka. Nedělalo jí problém přečíst si text a okamžitě jít točit. Začínala v Ostravě, točila v Brně, v Praze…

Škoda, že už se Jiřinky nemůžeme zeptat na nějaké historky z natáčení.
Jednu bych měl… O tom, jak jsem se seznámil s Jiřinou Jiráskovou, točil se právě první díl Troškovy série Slunce, seno, jahody. Ráno jsem hodil tu svoji Jiřinu na vlak do Prahy, odkud pak jela natáčet se štábem do Hoštic. Asi v deset mi najednou volala, že si doma zapomněla zelené šaty, které nutně potřebuje do jednoho záběru. Měl jsem ty šaty vzít a donést na autobusové nádraží nějakému řidiči, co jede do Prahy, aby on je pak předal nějakému dalšímu, co pojede do Strakonic, že by si tam Jiřina na ty šaty počkala… No zdálo se mi to jako nesmysl, ale Jiřina mě ukecala, abych to zkusil. Řidič mě samozřejmě poslal do háje, takže jsem, chtě nechtě, musel sednout do auta, naložit našeho malýho Jirku a šaty do Hoštic dovézt. Což byl teda taky oříšek, protože v jižních Čechách je obec toho jména nejméně třikrát… Když jsme po strastiplné cestě dorazili na slavnou hoštickou náves, první, koho jsem potkal, byla paní Jiřina Jirásková. A ona mi povídá: „Hm, vy jedete za Jiřinou s těma šatama, co? Ona už je dneska nepotřebuje… Vy to s ní nemáte lehký, viďte?“ (smích) Ale nakonec to bylo docela fajn, koukali jsme s Jirkou na natáčení a docela jsme si to užili.
Anna Hlaváčková

Fotografie