VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Karel Urbánek

Karel Urbánek

* 13. února 1930


Původem Pražák narozený, jak často sám rád dává k lepšímu, ve smíchovském sanatoriu Sanopz (někdejší exkluzivní nemocnici pro prominenty komunistického režimu) strávil většinu svého dětství v Hradci Králové. Zde absolvoval na gymnáziu a začal se zajímat o rozhlas, který byl v té době v Hradci v plenkách (první vysílání Československého rozhlasu se tam uskutečnilo v roce 1945). Karel Urbánek tehdy účinkoval v rozhlasových hrách, dokonce i režíroval, díky čemuž získal průpravu ke zkouškám na pražskou konzervatoř (1949). Stejně jako např. Jana Štěpánková byl i on následkem tehdejší školské reformy přijat ne na střední, ale rovnou na vysokou školu, a stal se tak posluchačem úplně prvního ročníku pražské DAMU: „Udělali jsme zkoušky, a když jsme po prázdninách přišli do školy, řekli nám, že jsme vysokoškoláci!“

Do angažmá v Pardubicích odcházel v roce 1953 s jízlivou poznámkou Otomara Krejči: „Haničinec se vrátí domů a doprovodí ho Urbánek z Hradce Králové, aby pochopil, co je lokální patriotismus.“ A právě spolužák, pardubický rodák Petr Haničinec, další spolužačka Jana Štěpánková a častá jevištní partnerka Blanka Bohdanová jsou kolegové, na něž Karel Urbánek vzpomíná nejvíce. Starší diváci si jistě pamatují legendární Manon Lescaut (1954), kde Bohdanová s Urbánkem ztvárnili ústřední mileneckou dvojici. Inscenace režiséra Karla Nováka se hrála celých šest let a vyprodala i letní představení v pražské Valdštejnské zahradě.

Karel Urbánek se stal brzy populárním pardubickým hercem, dostával jednu skvělou hereckou příležitost za druhou – např. role Perdicana v Mussetově dramatu Se srdcem divno hrát (1955), Leona v Paní Bovaryové (1960), Ruy Blase v Hugově dramatu (1959). Jak sám říká, byl to pro něj jako pro herce výborný rozjezd. A nejen to: v pardubickém angažmá tehdy poznal i svoji první ženu Naďu Balabánovou, herečku a zpěvačku, později známou právě pod příjmením Urbánková.

V roce 1960 odešel Karel Urbánek z Východočeského divadla, aby mohl spolu s Janem Otčenáškem založit v Praze divadlo poezie. Shodou okolností se jejich projekt neuskutečnil a Urbánek nakonec veskrze náhodou získal angažmá v divadélku Paravan, v jednom z tehdejších divadel malých forem, kde působili např. Josef Škvorecký nebo Ivan Vyskočil. Karel Urbánek zde strávil následujících pět let, hrál, režíroval, autorsky se podílel na oživování starých pražských kabaretů, dokud divadlo nebylo v roce 1965 rozpuštěno.

Když Paravan ukončil svou činnost, stal se Karel Urbánek na dlouhá léta předním hercem pražského Divadla S. K. Neumanna (dnešního Divadla pod Palmovkou), kde setrval až do svého odchodu do důchodu začátkem 90. let. Setkal se zde s režiséry zvučných jmen, jako byli Jan Grossman, Otomar Krejča nebo Václav Lohniský.

Kromě činoherního herectví a režie se Karel Urbánek věnoval rozhlasu – opět jako herec i režisér. Velmi populární byl ve své době první seriál v historii rozhlasu Jak se máte, Vondrovi? (1975–89), v němž hrál titulní roli spolu s Jiřinou Švorcovou.

Psal také hry a adaptoval různé literární předlohy jak pro rozhlas, televizi, tak i pro divadlo (např. adaptace Otčenáškovy novely Romeo, Julie a tma pro Východočeské divadlo). Jako spisovatel debutoval v roce 1980 knížkou s názvem Vyznání o životě, za kterou získal později Cenu Františka Langera za tvorbu v oblasti povídek. Ke své literární tvorbě vtipně poznamenal: „Stárnu, blbnu, chudnu, tak píšu…“

Ve filmu se Karel Urbánek objevil poprvé v roce 1964 v Pinkavově snímku Neobyčejná třída. Následně byl obsazován většinou do rolí úředníků, kriminalistů a policistů (např. Drahé tety a já). Hrál také v televizních seriálech, jako byli Chalupáři, Nemocnice na kraji města nebo Sanitka. V roce 1999 získal Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu.

Se svou druhou ženou, herečkou Janou Vychodilovou, která byla také jeho dlouholetou kolegyní, žije nyní na chalupě v Jižních Čechách. Odtud mi také poštou přišel dopis plný krásných vzpomínek na Pardubice, o který bych se s vámi ráda podělila…
Anna Hlaváčková

"Když mi na podzim roku 1993 zavolal do Prahy František Laurin, tehdy šéf činohry Východočeského divadla, zda bych v Pardubicích neuvedl některý ze svých kabaretů, které se v Praze hrají, řekl jsem ano, ale že pro Pardubice dám dohromady scénář nového kabaretu – písničky, výstupy, vtipy a scénky z 20. let pod názvem S láskou je blaze ve staré Praze. Herecky se v něm vyřádil Milan Sandhaus a spolu s ním Michaela Lohniská, Martin Mejzlík, Pavel Novotný…, z těch nejmladších Eva Řezáčová, začínající Sandra Pogodová, dnes známá televizní herečka, a rovněž začínající herec, zpěvák Michal Malátný, dnes šéf populární hudební skupiny Chinaski.
V době zkoušení vyšel v Pardubických novinách článek Milady Velehradské s titulkem: S Karlem Urbánkem o jeho kabaretu a setkání po letech s Des Grieuxem. Píše se tu, že „dotyčného si diváci pamatují z jeho nejslavnější postavy – Rytíře des Grieux v Nezvalově Manon Lescaut. Spolu s Blankou Bohdanovou vytvořili nezapomenutelný legendární pár, který jak blesk zazářil na tehdejším divadelním nebi.“ Hezky nadneseně řečeno, až se tomu člověk usměje. Ale pravdou je, že představení Manon nám tenkrát před léty dalo prožít něco naprosto nečekaného.
Ředitel divadla a režisér představení Karel Novák po pár měsících, co nastoupil, dokázal vrátit divadlu diváka a u pokladen se opět stály fronty na lístky. Právě on tehdy přišel s nápadem, že bychom mohli nazkoušet hru, která by se dala hrát na jevišti i v přírodě – třeba v Pardubicích na zámeckém nádvoří. Hledalo se, až někdo vyslovil, co takhle Nezvalovu Manon? A bylo rozhodnuto. Vždyť máme ideální představitelku – Blanku Bohdanovou! Pro ni je tahle role jako stvořená!
A začalo se zkoušet. Dozkoušeli jsme v divadle v Chrudimi. Naše divadlo se přestavovalo, takže jsme měli první premiéru v Chrudimi 21. srpna 1954. Druhá premiéra na mateřské scéně proběhla 4. října za účasti autora, básníka Vítězslava Nezvala. Představení skončilo, diváci tleskali a my byli nadšení. A tleskali dlouho a někteří i ve stoje. Druhý den se to rozneslo po celém městě a rázem byly všechny následující reprízy vyprodány. Na zámku v Pardubicích jsme Manon nakonec nehráli, ale dostali jsme nabídku do Prahy – odehrát představení ve Valdštejnské zahradě. Osm hodin večer, hlediště uprostřed zeleně bylo plně obsazené. A když jsme dohráli, pražští diváci nám nadšeně tleskali. Vzápětí divadlo dostalo další nabídku – na podzim odehrát Manon v Hudebním divadle v Karlíně. Velikánské hlediště, a i to bylo pokaždé vyprodané. A pokaždé seděl v ředitelské lóži Vítězslav Nezval.
Manon jsme hráli několik sezón, přežila i moji vojnu a hráli jsme ještě tehdy, když už byla Blanka Bohdanová členkou Městských divadel pražských.
To bylo moje herecké mládí. A díky za něj! Často si vzpomínám, tak nikdy nezapomenu."



Fotografie