VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Ladislav Frej

Ladislav Frej

* 26. listopadu 1941


Ve Východočeském divadle působil v druhé polovině 60. let a ztělesnil zde řadu nezapomenutelných rolí.

Brněnský rodák, syn hostinského, měl blízko k divadlu a hudbě odmalinka. Jako dítě hrál na housle, ochotničil a zpíval v dětském sboru Janáčkovy opery v Brně. Když v roce 1963 dokončil studium na JAMU, strávil první dva roky v Satirickém divadle Večerní Brno. Jeho druhým angažmá se od poloviny 60. let stalo Východočeské divadlo Pardubice, kde působil do roku 1969. Po jedné sezóně ve Státním divadle v Ostravě zakotvil v Praze a vystřídal zde několik angažmá (Divadlo S. K. Neumanna, Městská divadla pražská, Laterna magica, Divadlo na Vinohradech, od roku 1994 Národní divadlo a v roce 1998 návrat do Divadla na Vinohradech).

Během svého pardubického působení hrál nejen psychologicky komplikovanější postavy, jako byl např. Klaus Kott v Královně Kristině (1966), Ragnar ve Staviteli Solnessovi (1967) nebo Merkucio v Romeovi a Julii (1969), ale byl obsazován i do rolí komediálního a hudebního charakteru. Ve Východočeském divadle zažil krátkou éru režiséra Jiřího Císlera, který si ho vybral pro roli Juliena a Davida Fanshawa do své komedie Gog a Magog (1965) a pro role Nestora le Fripé a Boba (v nichž se spolu dokonce alternovali) ve Sladké Irmě (1968). Další Císlerova inscenace s názvem Nedozpívanej hit (1968) sestávala z pásma aktualizovaných předscén a písniček V+W. Inscenace vznikla pod hlavičkou Parku kultury a oddechu (tedy nikoli Východočeského divadla) v Husově sboru, měla obrovský úspěch, a než byla zakázána, dosáhla zhruba stovky repríz. Někteří diváci si také jistě vzpomenou na Frejovy velké role světového repertoáru – Dona Juana (1966) nebo Tartuffa (1968).

Ladislav Frej se vždy intenzivně věnoval jak rozhlasu a dabingu (např. inspektor Barnaby – Vraždy v Midsomeru), tak filmu a televizi. Jednou z jeho nejznámějších televizních rolí je nepochybně doktor Karel Sova z nesmrtelné Nemocnice na kraji města. Mezi zajímavé filmové role patří Viktor Landa v Hrozbě (1978) nebo např. Karel, syn Rudolfa Hrušínského v Návštěvních hodinách (1986).

Pokud chcete vidět Ladislava Freje na divadelních prknech, vydejte se třeba do Brna, kde hraje v Národním divadle logopeda Lionela Logua v inscenaci Králova řeč režiséra Martina Stropnického.
Anna Hlaváčková


VČD před padesáti lety
Zdá se vám to mnoho? Je to tak. Do Pardubic jsem přišel z Brna v pětašedesátém roce minulého století. Akorát zmínka století zavání omšelostí. Ale jinak musím říct, že ve 20. století, v letech 1965 a dál se divadlo nadechlo čerstvého vzduchu. Byť v Pardubicích toto tvrzení zní troufale. Ale nešť.
Když jsem v třiašedesátém nastupoval po JAMU do Satirického divadla Večerní Brno, prohlásil jakýsi náhodný známý: „Večerní Brno? Áááá, tam ty ‚krále‘ hrát nebude!" (Jedenkrát to byl Poseidon…) No a já ty krále hrát chtěl. A tak jsem po dvou sezónách s povděkem přijal nabídku do Východočeského divadla, do angažmá scény, mezi námi kandrdasy, velmi ceněné. Sešla se nás tam parta rozjívených mlaďochů: Petr Skarke, Broňa Poloczek, Jarda Someš, Evelyna Steimarová, Gábina Wilhelmová, Jana Kasanová a ten, co nás dával do stádečka – Jirka Císler.
První komedií, tenkrát v Husově sboru, kde byla komorní scéna, byl Gog a Magog s Janou Kasanovou a …! Andulkou Ferencovou. Ta se mě s nepřekonatelnou energií a obrovskou kolegiální ochotou jala, odsunuvši Janu stranou, poučovat praktickými etudami o fyzickém jednání s partnerkou v milostných scénách. Pamatuju si to dodnes. Andulko, díky! V té komedii se mnou alternoval na zájezdech Sváťa Beneš, s nímž jsem o 14 let později stával na jevišti ABC v Praze.
Přebíral jsem po Pepíkovi Somrovi roli Neukomma (tedy Nověpříchozího – ta koincidence) v Dürrenmattově Franku V. A vpadl jsem po hlavě do nejsilnější pardubické hvězdné herecké skvadry – dámy: Derková, Bílková, Farová; pánové: Elsner, Holubář, Dellapina, Sandhaus, Gsöllhofer, Ptáček… No krása.
A pak rok za rokem přicházeli ti, no králové to nebyli, ale: Merkucio, Don Juan, Tartuffe, muzikály s Jirkou Císlerem – Sladká Irma… a „last but not least“ Strindbergova Královna Kristina. Co dodat, snad jen to, že se nám s Věrou Galatíkovou stala na dalších 36 let osudem souzenou. Spojnicí, od níž se odvíjel náš život, konec konců i jméno naší dcery, jejíž stáří datuje počátek všeho. Těch pět let angažmá fičelo v jednom letu, zkoušky, premiéry, dychtivé vyhlížení fermanu s novým obsazením, zájezdy, dvě představení za večer – velké, komorní i zájezd v jeden den. Po srpnu 1968 dal Císler dohromady scény z her V+W, jezdili jsme s nimi po celých východních Čechách, hráli i 4x za den, s Jardou Somešem jsme se kryli klaunskými nosy, Broňa Poloczek s Petrem Skarkem byli zbrojnoši. První věta dialogu: „Kdo to tu huláká?“ – „To budou huláni.“ A diváci ve varu po každé replice, nádherné silvestrovské představení v Komorním, pro nás z jeviště nádherné zážitky. V klubu: „Mařenko, 6 lahví šampaňského!“ … No, došumělo.
V klubu nás Mařenka živila. O výplatě jsme jí odevzdali peníze, uznávací poplatek za ztrátu lidské důstojnosti, jak říkával Alja (Gsöllhofer – pozn. red.), a jelo se dál.
A to jsme měli ještě zatnutou sekyru v Grandu u pana Vokřála. Bože, co z toho Grandu udělali… Zločinci! Dole ve vinárně jely večery poezie, to měla pod palcem Helena Glancová. Ta se vztekala, když jsme při zkouškách na jevišti blbnuli, pak jednou zaskakovala ve své komedii za Vali Kaplanovou a blbnula nemlich tak jak my. Srandičky, těch jsem se nikdy na jevišti nezříkal. Hráli jsme Pašije, poslední večeře páně, Ježíšek láme a rozdává chléb, já jako Jidáš poslední na levém křídle, vytáhl z rukávu husí stehno. A hned na „er ó há“, spucunk. Mně to bylo fuk, kufry pořád napůl sbalené.
Jak je to dávno, ale pořád tak živé, až na TY, co odešli, a přesto jsou se mnou pořád.
Ladislav Frej

Fotografie