VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Vladimír Čech

Vladimír Čech

* 6. července 1951
† 22. března 2013


Bývalý člen hereckého souboru Východočeského divadla (1987-90).

Narodil se v Praze populární rozhlasové a televizní hlasatelce Hedě Čechové a herci, scenáristovi a filmovému režisérovi Vladimíru Čechovi. Zatímco kariéra jeho maminky skončila záhy po Pražském jaru vyhazovem z televize, jeho herecká kariéra v Praze logicky ani nezačala. Po ukončení studia na pražské DAMU v roce 1977 prošel několika regionálními divadly. Hrál v Divadle Petra Bezruče v Ostravě, ve Slezském divadle Zdeňka Nejedlého v Opavě, Státním divadle v Ostravě, v Těšínském divadle v Českém Těšíně a ve Státním divadle Oldřicha Stibora Olomouc.

Do angažmá Východočeského divadla nastoupil roku 1987 a jednou z jeho prvních rolí byl například Merkucio v Romeovi a Julii režiséra Michaela Taranta (1987) nebo Porthos ve Třech mušketýrech (1988). Stal se jednou z předních osobností pardubické Sametové revoluce a spoluzakladatelem pardubického Občanského fóra. V prvních svobodných volbách v květnu roku 1990 byl zvolen (společně se svou matkou) poslancem České národní rady, čímž skončila jeho pardubická éra.

Následně hostoval například v pražském Činoherním klubu, Divadle Kalich a dalších pražských divadlech, později hrál v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, pražském Divadle Rokoko a Středočeském divadle Kladno. Od roku 1999 byl hercem na volné noze a o sedm let později se stal členem souboru Městských divadel pražských. V roce 2004 se vrátil do Východočeského divadla jako host, aby si opět zahrál ve Třech mušketýrech, tentokrát postavu kardinála Richelieu v režii Petra Kracika.

Coby moderátor se proslavil především díky soutěži TV Nova Chcete být milionářem? V letech 2001 až 2003 získal tři ceny Týtý. Jako nadšený tramp a skaut později spolupracoval s Českou televizí na pořadu o tuzemské pěší turistice (Na vrcholky hor s Vladimírem Čechem). Natočil několik rozhlasových her a pořadů, mezi posledními byl například cyklus Pardubická ohlédnutí. Byl také vynikajícím dabérem, svůj příjemný sametový hlas propůjčil řadě filmových postav, z nichž nezapomenutelná byla animovaná postavička kocoura Garfielda.

Vladimír Čech nastoupil do pardubického angažmá spolu s Petrem Dohnalem, Romanou Chvalovou, Jiřím Kalužným, Dagmar a Pavlem Novotnými. Jak na něj vzpomínají jeho bývalí kolegové a kamarádi?

Petr Dohnal: S Vláďou Čechem jsem se poprvé setkal v Olomouci v roce 1986. Ač byl skoro o deset let starší, začal se mnou kamarádit, a tak když jsem odcházel do angažmá v Pardubicích, šli jsme společně. Tady jsme odehráli spoustu krásných rolí a také pohádek pro nejmenší, takzvaných „kšeftovek“. Vzpomínám si, že při náročném zkoušení hlavních rolí v Aristofanových Ptácích jsme navíc za měsíc odjezdili po školkách 25 pohádek. Trávili jsme spolu hodně času a myslím, že jsme o sobě věděli skoro všechno. Zažili jsme spoustu legrace i při jeho hostování v Mušketýrech, kdy už byl velmi slavný. Nezapomenutelný byl i jeho speciální slovník, jako například „dáme si někde POBLÍVKU“ a  „na zájezd pojedeme AUTOHNUSEM“. Nebo k rčení „PŘEJ A BUDE TI PŘÁNO“ vždy s potutelným úsměvem dodával: „DEJ A BUDE TI DÁNO“… Dnes mám pocit, že jen odešel do jiného angažmá a jistě se zase někdy někde potkáme a zase se hodně nasmějeme.

Jindra Janoušková: S Vláďou jsem se seznámila už na škole. Nezapomenu na výlet do Vysokých Tater na festival. Byla to neskutečná legrace. Co naši kluci společně s Vláďou, Oldou Kaiserem a jinými vyváděli! Také moc ráda vzpomínám na naše vaření na internátu. Vláďa byl totiž vynikající kuchař. Vařil výbornou čínu – dodnes podle něj dělám černé vejce a krevetový koktejl – ale i českou klasiku. Mám od něj úžasný recept na kuře à la kachna a speciální knedlíky z brambor. A mohla bych vzpomínat dál a dál… Ale Vláďa je pro mě stále tady, jenom jako by někam odjel.

Dagmar a Pavel Novotní: Těžko o něm najít jen pár slov. Znali jsme se dlouho, velmi dlouho a společných zážitků, společné práce i společně vypitých sklenic bylo nepočítaně. Není snadné připadnout na to, co ho vystihovalo nejlépe. Možná to ale bylo to, že okolo něj nikdy nebyl klid, natožpak nuda. Že kdekoli se ocitl – na jevišti, v šatně, v divadelním klubu, v soukromí – tam se vždycky něco dělo. Něco, co stálo za to. Něco, na co stojí za to vzpomínat. To byl Vláďa Čech.
Anna Hlaváčková

Fotografie