VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Vladimír Ptáček

Vladimír Ptáček

* 29. října 1926
† 5. prosince 1985


Dlouholetý člen souboru Východočeského divadla.

Rodák z Lovčic u Čáslavi vystřídal po osvobození řadu divadelních angažmá. Působil krátce v Českých Budějovicích, v Beskydském divadle v Hranicích, v zájezdovém Vesnickém divadle, které tehdy pořádalo představení po celé zemi, v Novém Boru a Karlových Varech.
Nakonec se v roce 1955 usadil ve Východočeském divadle, kde zůstal celých 30 let až do své předčasné smrti. Za tu dobu zde hrál množství postav různého charakteru od antických hrdinů (např. Brutus v Caesarovi, 1956), přes postavy pohádkové (Martin Kabát v Hrátkách s čertem, 1969; Kalafuna ve Strakonickém dudákovi, 1978), postavy komediálního repertoáru (Demetrius ve Snu noci svatojánské, 1963; Jack Chesney v Charleyově tetě, 1965; Don Vasco Ibayo ve hře V+W Kat a blázen) k postavám dramatičtějšího charakteru (Malkolm v Makbethovi, 1962; bratr Ladvenu v Anouilhově Janě z Arcu, 1957).
Vladimír Ptáček se často objevoval ve filmu, do nemalých rolí si jej obsazovali přední českoslovenští filmoví režiséři. Hrál například postavu partyzána v Kočáru do Vídně (1966) Karla Kachyni, hostinského v Bočanově Soukromé vichřici (1967), řezníka Rabona ve filmu Všichni dobří rodáci (1968) Vojtěcha Jasného nebo Mlíkaře v Menzlových Skřiváncích na niti (1969).


Lucie Ptáčková (dcera, tajemnice uměleckého souboru VČD): Táta zemřel, když mi bylo 9 let. Toho společného života jsme si moc neužili. Ale jak si na něho pamatuju, pro divadlo žil, vášnivě rád vařil (legendární je historka o zabijačce na herečáku, u které mu asistoval slovenský herec Vlado Müller), houbařil, zavařoval, nakládal všechno možné… Docela často a hlavně rád filmoval, to je velká výhoda, když můžu dnes svému synovi Hynkovi dědu ukázat „naživo“. Kamarádil se s pardubickými výtvarníky, za život nastřádal opravdu velké množství obrazů. První dárek, který mi dal, bylo loutkové divadlo. V mých 3 letech jsme si spolu ve VČD zahráli ve Strakonickém dudákovi. Táta jako Kalafuna, já Kačenka, jeho dcera. (viz foto – pozn. red.) Moc si přál, abych se divadlu věnovala i já. Tak jsem ráda, že jsem mu to jeho přání splnila.

 
V. Ptáček se svou dcerou Lucií (v náručí A. Ferencové), Strakonický dudák, VČD 1978

Pavel Albrecht (osvětlovač VČD): Vláďa byl vynikající herec, schopný zahrát cokoliv a s náležitou vervou. Říkalo se, že když by měl na jevišti uškrtit, tak by to jistě udělal. Jednou v nějaké pohádce coby princ šel do jeskyně zabít draka a po velikém rámusu se vrátil s přeraženým mečem. Byl velmi skromný, výborný kuchař, jeho jídla byla vynikající. Kdo ho jenom trochu znal, poznal ho už z dálky podle chůze a podle taštičky, kterou neustále nosil. Kolikrát se stalo, že při nějakých posezeních na hereckém internátě (tehdy v ul. 17. listopadu) přinesl uvařené jídlo pro všechny a měl velkou radost, když nám chutnalo. V té době se hrál občas i fotbal, Vladimír býval v brance, moc toho sice nechytil, zato byl slyšet po celém hřišti. Užíval život plnými doušky, měl rád společnost, a když byl v dobrém rozmaru, říkal každému, Vendo.

Lída Vlášková: Když jsme v sedmasedmdesátém zkoušeli Oklahomu, Vláďa Ptáček se mnou měl smýknout přes celé jeviště. Měla jsem za sebou první rok svého prvního angažmá a hrůzu v očích, jelikož o Vláďovi se tradovalo, že když na jevišti stiskne, jsou z toho modřiny na měsíc. Jenže pan Ptáček ke mně zuřivě přistoupil, zlehýnka mě uchopil za ruku a já zbytek musela neuměle (coby kandrdas) dohrát. A pak jsem ho prosila, aby na mě alespoň trochu té své legendární síly použil.

Zdeněk Rumpík: Jednou bylo divadlo na zájezdě a paní Valinka Kaplanová měla s sebou jako vždy takový zvláštní spirálový vařič. Kamkoli přišla, okamžitě zapnula vařič do zásuvky a vyhodila pojistky v celém divadle. Jednou to Vláďu už naštvalo a říká: „To není možný, Valčo, něco s tím dělej, nebo ti to příště vyhodím!“ Přijeli na další zájezd, bác, zase vylítly pojistky. Vláďa popadl vařič, vyběhl s ním před divadlo a hodil ho do popelnice. A Valinka mu na to povídá: „Když nebudu mít vařič, nebudu hrát.“ A vážně! Seděla v šatně, ani se nepřevlékla do kostýmu, odhodlaná nevstoupit na jeviště. Nic s ní nehnulo, nakonec všichni museli přemlouvat Vláďu, který pak opravdu šel, vařič z popelnice zase vytáhnul, aby se vůbec mohlo představení odehrát. Valinka se teprve potom milostivě oblékla a šla na jeviště.
Anna Hlaváčková

Fotografie