VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Zdeněk Bittl

Zdeněk Bittl

* 4. června 1908
† 22. února 2001


Dlouholetý režisér a ředitel Východočeského divadla, otec herečky Zdeny Bittlové.

Zdeněk Bittl se narodil v Novém Městě nad Metují a odmalička vyrůstal v divadelním prostředí. Oba rodiče hráli v jedné z kočovných divadelních společností, otec byl navíc i režisérem. Zdeňkovi starší bratři, Bedřich a Jaroslav, později vedli vlastní divadelní společnosti, kde se uplatnil jako herec další z bratrů, Vladimír. Zdeněk zde hrál i režíroval. Svoje herecké zkušenosti čerpal od Václava Vydry st. a Františka Smolíka, ke kterým docházel na soukromé hodiny herectví. Jako asistent režie se učil u E. F. Buriana v legendárním pražském divadle D 34.

Do Východočeského divadla nastoupil po druhé světové válce v roce 1947 jako herec a progresivní režisér a během následujících 13 let se stal významnou oporou souboru. Jako režisér byl autorem řady kvalitních a divácky atraktivních inscenací, které vytvořil především v 50. letech, kdy pardubické divadlo umělecky vedl ředitel a režisér Karel Novák (1953 – 1956). Jednou z Bittlových nejvýznamnějších režií té doby se stala inscenace komediální revue Václava Jelínka Skandál v obrazárně (1954), hry, která byla na počátku 50. let považována za ostře satirický obraz soudobých společenských poměrů.

Zdeněk Bittl se jako režisér věnoval především komediálnímu žánru (1956 – Pygmalion s Blankou Bohdanovou v hlavní roli) a často režíroval vlastní dramatizace (1954 – Dobrý voják Švejk, 1959 – Paní Bovaryová).

V roce 1960 odešel do nově založeného divadla v Českém Těšíně, aby se po deseti letech do Pardubic opět vrátil jako vyzrálý režisér a umělecký šéf s bohatými zkušenostmi s vedením divadelního souboru. Od roku 1972 až do svého odchodu do důchodu v roce 1980 vedl Východočeské divadlo jako jeho ředitel. Krom povinných ideologických titulů v repertoáru doby normalizace režíroval inscenace komediálního (1970 – Zkrocení zlé ženy) i hudebního žánru (1972 – Loď komediantů). Mezi často inscenované hry patřila také česká klasika jako Paličova dcera (1971) nebo Lucerna (1976). Z Bittlových dalších dramatizací jmenujme alespoň Divou Báru (1973) podle povídky Boženy Němcové nebo Annu Kareninu (1973) podle románu L. N. Tolstého.

Po odchodu do důchodu působil Zdeněk Bittl jako pedagog na Lidové škole umění v Chrudimi a spolupracoval s řadou amatérských divadel.

Jak na svého tatínka vzpomíná herečka VČD Zdena Bittlová? A jak se jí s ním na jevišti spolupracovalo?
Tatínek byl především vynikající herec a také jeden z posledních hereckých režisérů. Nikdy nechtěl dělat šéfa nebo ředitele a vždycky do toho spadl. Říkával, co já v té kanceláři budu dělat? Navíc měl velké sociální cítění a samaritánský komplex, takže mu dělalo problémy, když stál před nějakým nepopulárním rozhodnutím. Jednou týden nespal, když musel na hodinu vyhodit opilé kulisáky, kteří udělali průšvih na zájezdě.
Spolupráce s tátou jako režisérem byla rozporuplná – na jednu stranu moje postavení dcery ředitele v rámci vztahů v souboru nebylo nijak výhodné… Přitom jsem ale žádná privilegia neměla, spíš naopak. Doma jsme o divadle nemluvili, nesměla jsem vůbec nic říct. Když jsem chtěla řešit něco pracovního, musela jsem jako všichni za tátou do kanceláře. Při práci na jevišti na mě byl táta jak ras, musela jsem být absolutně bezchybná a vždycky jsem to odskákala, když se něco dělo. Na druhou stranu jsem tatínkovi neskonale vděčná, protože jestli dnes něco umím, naučil mě to on. Taky jsem se díky němu nikdy netrápila, když něco nevyšlo, vždycky mi totiž říkával: „Za chlapem, za trolejbusem a za rolí se nikdy nehoň, za 5 minut ti jede další!“
Anna Hlaváčková