výstavní síň VČD

úvodní stránka výstavní síně 

VÝSTAVNÍ SÍŇ VÝCHODOČESKÉHO DIVADLA

Fotopoezie Julka Šimka ve foyer

Výstavu pardubického fotografa Miloše Fice vystřídá výstava fotopoezie Julka Šimka, jejíž vernisáž se uskuteční před první premiérou Čechovova Racka v sobotu 31. května 2008.

MUDr. Julek Šimko, Ph.D. se narodil 7. prosince 1967 v Opočně. K místu narození uvádí: „Původně jsem se měl narodit v Bratislavě, ovšem nedlouho před mým narozením se rodiče přestěhovali do Dobrušky a narodil jsem se tedy v Opočně pod Orlickými horami. Vzhledem k tomu, že má matka je Češka a otec Slovák, rozdělení republiky se mne vůbec nedotklo a zůstal jsem i nadále Čechoslovákem.“

Po dvou letech se rodina přestěhovala do Nového Města nad Metují. Zde Julek prošel základní školou v Komenského ulici. Po jejím absolvování se roku 1982 vrátil do Dobrušky jako student tamního gymnázia. Po maturitě (1986) pokračoval ve studiu na Lékařské fakultě UK v Hradci Králové. Lékařskou praxi začínal na neurologickém oddělení nemocnice v Lomnici nad Popelkou. V současné době pracuje v soukromé neurologické ambulanci v Rychnově nad Kněžnou a jako odborný asistent katedry neurologie Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Žije s rodinou v Týništi nad Orlicí.

„K fotografii mě přivedl můj otec, vlastně chtěl bych říct – tatínek. Co pamatuji, vždy fotografoval. Bydleli jsme v paneláku, kde byla komora. Sice malá, ale taková dvoukomorová a v její přední části jsme měli zvětšovák. Sedávali jsme tam vedle sebe. Na zemi u dveří deku, aby nešlo světlo škvírou u prahu. Tatínek exponoval, já jsem seděl u vývojky, vody a ustalovače... Můj první fotoaparát byl Zorkij, potom Praktika, to mi bylo tak šestnáct let a já propadl kouzlu fotografie. Pamatuji si to docela přesně: ženil se bratranec a já se svou Praktikou a bleskem fotil. Ne jako najatý fotograf, ne z povinnosti. Vyžíval jsem se ve fotkách tváří. Fascinovala mě jejich „architektura“, kresba, vrásky, výraz, odstíny emocí, duše…,“ říká Julek o svých fotografických začátcích a k výstavě dodává: „Víte, fotografie samozřejmě mluví sama za sebe a obraz dobré básně je obsažen ve slovech. To je všechno pravda. Proto je řada fotografů a druhá, neméně početná řada básníků. Fotopoezie však není jen fotka + poezie. Fotopoezie je obraz jako celek. Je vyznáním jednotlivce o tom, co mu přišlo na mysl a na jazyk, když spatřil fotografovanou scénu.“

RaS, Divadelní zpravodaj 5/08